Kde rozvíjí se život svíží,
vždy proudy různých snah se kříží,
vždy zbraně myšlenek se střetnou
a korouhve stran šumně vzletnou –
Jen rytířský nechť čestný meč
v tom boji duchů blýská,
nechť ideje nás vedou v seč,
ne zášť a zloba nízká.
Vždy nelze s hůry pohrdavý
zrak chýlit v zápasící davy
a nad bouřlivou času vlnou
stát s neúčastí pohodlnou;
čas bývá, kdy v tom boji krýt
své barvy čestno není,
kdy třeba vetknout na svůj štít
znak svého přesvědčení.
Mně nechutí se vřava denní,
kde rmutných vášní kal se pění,
a nechci v každý výpad planý
jít slepě za panýrem strany –
než tam, kde spravedlivá věc
své věrné volá v řadu,
vždy hrdě na oddanou plec
štít svojich barev kladu.
Kde osvěty meč jasný tepe
tmy žoldnéře, jich raby slepé,
kde jarý pokrok vznáší důtky
na pokrytství a na předsudky:
tam, ať by nezdar chvíle mát’
a trhal šiky zřídlé,
chci do posledka věrně stát
na nejkrajnějším křídle.
Kde bojuje řeč srdci drahá
boj s násilím a lestí vraha,
kde žárlivě svou čest si chrání
a každou píď své role brání,
chtíc jedinou jen paní být
ve starém předků sídle:
tam budete mne vezdy zřít
na nejkrajnějším křídle.
Kde bílý orel k zoři vzletá
a lípa obrovitá zkvetá,
pod větve svoje širodalné
zvouc velké Slávy plémě valné,
kde obrození kyne všem
ve svorné lásky zřídle:
Ten šik je můj! Vždy stanu v něm
na nejkrajnějším křídle!