Již tlíte v zemi, k níž jste láskou vřeli, nad vámi dřímá ticho teskných dum; jen časem v útulek váš osamělý zní davu slavnostního ruch a šum,
když hroby vaše kvítím obsypává a řečník slovy dojemnými vzdává česť mrtvým vlastencům. A některému z vás již věnce nosí
jen bělovlasý kmet, druh z dávných dob, a některému již jen oblak rosí kdes v koutku neznámém zapadlý hrob. Leč věřím: kdekoli váš prach se tají,
tam svity tajemné nad zemí hrají, jak světlo hvězdných stop. To nadšení, jež zářilo vám s čela, ten vřelý cit, jenž prsa vaše hřál,
nechť lebky ztrouchněly a srdce stlela, i v popeli se, věřím, jiskří dál: vždyť probuzoval kdysi mrtvé k žití a dosud hvězdou nad námi se třpytí
váš jasný ideál. Však četa naše s patra o těch soudí, jimž na ramena kdysi vstoupila, nám shovívavý úsměv na rty loudí
ta snivá vlastenecká idylla, z níž v nový čas, kde po idyllách veta, ční jako výspa zapadlého světa jen vaše mohyla.
Čas líbánek již minul s krásnou vlastí, kdy jejím jmenem zněl váš každý vzdech, kdy vznášely vás hvězdných do oblastí dvě slova česká na půvabných rtech,
kdy v zanícení nad veršíkem mělkým jste slzeli a činem bylo velkým v šíř zavolat: Jsem Čech! Ta myšlenka, jež v duchu vašem vznikla,
hloub koření, pne výše silný kmen a mnohá věc nám všední jest a zvyklá, již z dálky jen vám kouzlil vábný sen, my šíře hledíme, výš kladem’ cíle,
nám rozum střízlivý je vůdcem v díle, náš cit je vytříben. Tak mluvím s jinými. Leč při tom časem stín péče na tváři, stesk v nitru mám,
i jest mi, jak by tajným duchů hlasem mne cosi zvalo k vašim mohylám, bych zavolal tam do hřbitovních květů: Ó jiskru svého mladického vznětu,
vy mrtví, dejte nám! V ten život náš, kde čistý zápal hasne, kde pochybnosti tlumí jarý vzmach, kde navzájem si rveme sny své jasné
v kal bojů šeredných a všední prach, kde jíní mdloby na všech srdcích leží – nám vraťte jitřní zář a vesnu svěží svých idealních snah!
Cookies on Poetry Cove