V Alhambru se derou mroucí svity večera a zlatí sloupů davy, které smutných upomínek syty k zemi sklánějí své šedé hlavy.
Zlatí vodomet, jenž v pleskotu dávno vyplakal své slzy skvělé, kolem něhož plazivý květ stele těšivě svých kvítků pestrotu.
Již tu nezní kročej odalisek koberci měkkými přitlumen, již se kovových tu řinkot misek neodráží od umlklých stěn,
již tu chalif nepyšní se více turbanem hedbávným ostíněn, aniž laská jaté krásavice – vše tu zmizlo – zdříml tu jen sen.
Však zda sen ten o bývalém věku nesedí tam v dívčí postavě, na květovém vodotrysku vleku ve večerních září záplavě?
Její hlavu večer obepřádá závojemi různých odstínů, i též v kadeř rozpuštěnou vkládá diadém jí žhoucích rubínů.
Náušnice dvěma plameny nad jejími hoří rameny, jejichž světlost z rouch se povykrádá. Zdá se býti jedou z oněch vnad,
jimiž chlubíval se skvělý před časy Abencerágů hrad a z nichž ona tuto zbyla, v želi aby její rtové vyprávěli
o tom, jak Azraél všechno ruše jenom lásku nevychvátí z duše. Ba, ten nástroj, jehož leskly ovál v půvabném jí lůně spočívá,
kdyby vítr struny jeho provál, zdá se, o lásce že zazpívá, a by v ně se útlá ruka její vnořila, že slavíčími tluky
v milostné se touze rozkvílejí, až pak prasknou chvěním její ruky. A on, don Rodrigo, jako rob sedě u nohou své sladké děvy.
slyšet žádá vášnivé ty zpěvy – zpěvy lásky z uplynulých dob. sedá si k ní – ji v čelo líbá, její hlavu ku prsoum svým shybá
a chce sladkou píseň jejích rtů tlumit rojem vřelých polibků. Ona však se lehounce mu z rukou vymknula a hrdě stanula
a teď prsty její strunu tlukou, která v slunci zlatem vzplanula. Hodovali rytířové kastilští i aragonští,
don Fernanda škádlili jsou pro spanilou Fatimu. Bylať ona krále Mórů dcera převeliké krásy,
nemělatě v dívek sboru moslemínských sokyně. I spatřil ji don Fernando kdysi ve stínech Alhambry
a zahořel k její kráse lásky mocným plamenem. Proto oni rytířové po rytířsku hodujíce
škádlili jsou don Fernanda pro spanilou Fatimu. Dopěla. Však jak by vlastních zvuků polekána táhlou ozvěnou,
odskočila – třesoucí se ruku na tvář rozestřela zděšenou. Stála tak a tiskla prsty něžné křečovitě němý na nástroj,
an ty jejích ňáder vlny sněžné citů divých rozerýval boj. Náhle vzpřímila své čelo v hněvu, o mramorný vodometu lem
udeřila druhem svého zpěvu – štíhlým, smutnoznivým nástrojem, že se rozbila mu prsa křehká a i struna rozprskla se hebká
zaplakavši v tónu rozechvělém jako srdce puklé lásky želem. Přiskočil Rodrigo, kolem boků rozechvělých rámě své jí vil,
před ní kleče – oheň lásky v oku – jmény sladkými ji chlácholil: „Co tě zděsilo, má holubičko, a co zbouřilo tvou tichou hruď –
Nech, ať zulíbám tvé hněvné líčko a zas krotkou milenkou mi buď!“ „„Pryč, ó pryč! – Z mých ňáder zkáza vane, – z očí slza – jedu krůpěj kane –
Ty mne objímáš – a já jsem zmije – ty mne hladíš – a já uštknu tebe – Líbáš ňádra, v nichž se zrada kryje – Ó, dech smrti zebe, zebe, zebe...““
„Blouzníš, milko, ve horečném žáře! pojď, já pláštěm pokryju ti tváře, u fontánu sednem na mramor a já rtoma osuším tvůj zor!“
„„Pojď!““ dí ona, „„tesknou vypovím zkazku, milenče můj, tobě o lidech, již dávno spějí v hrobě, o jiných, již brzo sstoupí k nim!““
Sedli na chladný fontánu lem. Ona tu, k svým ňádrům hlavu jeho přichylujíc třasným ramenem, šeptá hlasem znoje horečného:
„Byltě Mór – on v horách jako šelma kryl se – věrný ctitel prorokův – při šumění horských potokův po boku tam zpívala mu Dželma.
Zpívala mu sajhy u podobě. pod večer mu sedíc u nohou a tou písní o krásnější době křísila mu duši ubohou.
Avšak vyslídil tu horskou růži lstivý Španěl – a on vlepil hledy na Mórovu přespanilou druži, i vztáh’ po ní rámě naposledy –
Zařval Mór jak lvice, když jí krásti chtějí mládě – schvátil jagtagan – ó Mór uměl jagtaganem vlásti – prchl Španěl krví znamenán –
Prchl – ale navrátil se záhy biřici a mnichy obklopen – a Mór proklel nelidské své vrahy do plamenných žárů potopen.
Dželma pak? Plod lásky rozervané porodila v stínu jeskyně – Rostlo děcko slzou umývané jako divý kvítek v pustině.
Strašná byla bouře – dubů třesky roztříštěných klikatými blesky Vybleskl – a miláčkova muka ukončena dýky blesknutím –
šlechetné to pomsty zplanutím. A již uvolněny ruce obě – tělo spanilé se řítí s kříže – a duch lásky ve plamenném hrobě
na věky dvě spráhlá srdce víže... Zděšen mlčí zástup – Ba, tam v hloubi balkónu se slza padající s bleskem oka nebeského snoubí
za vějířem – na spanilé líci. Brzy však ji osušila dlaň jakby v bázni, aby neuzřeli lidského ten citu záblesk smělý –
jak by sama styděla se zaň... Však mnich jeden zírá přímým čelem do plamenů ve vítězoslávě, jak tam trýzeň bílým zmítá tělem
a žár v čelo celuje ji žhavě. Hýbá rtoma jakby u modlitbě, s čela lysého si stírá vrásky – kříž pak rukou ku blankytné krytbě,
popovznáší – symbol věčné lásky.
Cookies on Poetry Cove