Don Rodrigo zírá ve vln plesy, v jejichž světlo šerém útají stíny vrcholů se míhají jako bájky potopené lesy,
v jejichž lůně hýbají se květy jako víly roztoužené rety. Nevšímáť si zlatých vábů břehu v záři večerních se dmoucím žehu,
štíhlých věží na protější straně, do vod zírajících zadumaně, a hor siných, beroucích se v dálku, zkamenělé rovných karavaně,
ježto zloupit chtěla moře králku. Nevidíť on hor porostlé stráně ve velebném stoupající kole, až tam, kláštera kde hrdé báně
ve večerním hoří ve plápole... Jeho hled jen po vln bloudí zlatě lichotně se tulících mu k patě, ježto ve vlhkého kvítí lemu
šeptajíce lísají se jemu, a na hřbetech vln těch plných bájí osedlaných slunce zlatohlavem myšlenky si lásky usedají
a v hruď junou se mu derou davem – Náhle bílý stín se klonil na ně jako hrozný mrtvol utopencův, že se vlny skryly ulekaně
do zelených břežních stínů věncův; vodní květy schýlily se k sobě a mír vodám zavládl jak v hrobě... Don Rodrigo zdvihl zrak a zbledl,
jako poprvé kdy na ně vzhlédl, na ty tahy, na nichž vrásek tisíc podivně se svíjí, zapleteně, jako črty divné, nikdy nezbádané
na sežloutlém straší pergameně, na tu brvu, která chmurně visíc nad okem, v němž děsný oheň plane, podobá se netopýra křídlu,
jež se klání ku mrtevců bydlu..., na ten holý leb, jenž sobě vije věnec šedin, jako sněhů hora, na ten bílý hábit, pod nímž kryje
pokorně se sklánějící vzdora.
Cookies on Poetry Cove