Po Nevady kolmopádném boku
mezek sstoupá v ostražitém kroku;
Tolik vášně, že těch ňáder schrána
její bouří div se nerozskočí
a že duše v hloubi rozhárána
plamenem div nevyprýskne z očí.
Slyš, v tom podkov rozlehly se zvuky
tepajících jiskry z křemele,
dívka ztišila své vášně hluky
a sluch kloní k hloubi zatmělé.
Kdo’s ty, postavo tam šerá, divá?
Čili’s skalní holubice sivá,
že si záštitného hledáš lůžka
v skalních štěrbinách? Jsem bouře družka.
Sestup dolů – Za plášť pohostinný
zaměň dolů vzdušné příkrovy.
Sestup! A jak tebe, dobročinný,
zovou? Don Rodrigo z Kordovy.
Sestoupím. A v chvíli na to k boku
jezdcovu se vhouplo kypré tělo
a kůň propast v nočním přelét’ skoku,
že až obou dotknulo se čelo.
Nad nimi blesk rozžehl se náhlý,
v jeho svitu, jak by byly k hrudi
prsty sličné průvodkyně sáhly,
zdálo se – kde ocel třpytná studí
kypné vlny ňáder bujarých –
– A když nový blesk se z mraku líh’,
shlédl ruku záři čepele
zdvíhající jakby k pádné ráně.
a pot ve krůpějích na čele,
shlédl oči na jezdcovy skráně
ulpělé jak hledy chřestýše –
a ret její téměř nedýše –
– Nové blesky zžíhá nebes báně,
ale dýka v rukou nezáří,
dívce víc ni vášeň ve tváři...
– Či ten krátký posuněk byl stvůra
blesku, s nímž se zasnoubila chmura?
– Tichne bouře. – Jezdci opouštějí
šedivé již vichru ohrady –
a již kolkolem jich šelestějí
citrónové háje Granady... .