„Vysoký a pevný trůn mne nese,
na sta lidí přede mnou se třese,
koruna má démanty se svítí,
nachové mne roucho odívá,
u mne rozkoš veškerého žití.
Se mnou Štěstěna se vodívá:
tíže krmů tabuli mou láme,
sladká hudba sluch mi opijí,
sladký zpěv mne do usnutí klame,
spícího mne krása ovíjí.
Od tisíců jasné moje jmeno
dnem a nocí pěno, velebeno!
Zvěří mou to nízké, prosté plémě,
hluboko pode mnou v prachu země.
To já šťastním – roztrhuji, deru,
pasu dnes a zítra honívám,
jeho poklady a krásy beru
na své stoly – ku svým ozdobám.
Od jeho pak rohů dotírání
na sta věrných psů-sluhův mne brání.“
Žebrák u paláce sloupu stál,
ten se hrdé řeči pousmál.
„Běda! že tak vetchý trůn tě nese,
tolik chudců před tebou se třese!
Korunu ti démantovou strhnou
a do bláta hermelín ti vrhnou!
Až tvá rozkoš mrazem pouvadne
a do bídy Štěstěna tvá padne,
krev ti k poslednímu kvasu hodí,
mečů hluk tě míru pozbaví,
kletba lidí tebe doprovodí
ve studené rámě popravy.
A tvá sláva pod prokletím klesne,
potomek ji více nezahlesne.
Až to nízké, tebou štvané plémě
z utlačení svého povstane
a požárem pomsty ode země
k výši nebes dům tvůj zaplane,
pak tví psové – sluzi se rozlítnou,
berly lidu nad tebou zasvitnou.“