Mládeži.

Cos nového se rodí v českém vzduchu, dum svěžích jiskření a vlnobití – Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu, buď vítán radostně a měj se k žití!

Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží, nás brachů starých nedbej, der se vzhůru, šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží, nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru.

Co velké, dál se bude k nebi pnouti, co zdravé, bez úhony vyjde z boje, co slabé jest a shnilé, ať se shroutí, ať skytne mrvu pro kořeny tvoje!

Však také nejeden z vás pozná chvíli, kdy dalek slunné, o níž sníval, výše leb starou v resignaci tiché schýlí v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše.

Leč nyní burně v před! Jak rád bych s vámi, vy juní hrdinové, v zápas pílil, v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý, zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil!

Než, těžko roků přítěže se zbavit a muži usedlému lépe sluší, tvář do mentorských vážných vrásek vpravit a takto moudře mluviti vám k duši:

„Ó mládče, když se chystáš k žití pouti, rád vídám tě, an všední míjíš lodě, v nichž na žocích bys klidně mohl plouti ve blízký přístav po bezpečné vodě.

Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli svět dobyl bajných krás; chtěj v bouři, boji plout odvážně za svými ideály.

Ať nedostihneš břehu luzných palem a chud se vrátíš na rozbitém vraku, přec na kupčíka nepohledneš s žalem, jenž přivezl si zlato v těžkém vaku.

Ať jako Colon za vděk velkých činů jen s pouty třeba odpočineš v hrobě, věk příští klekne naň a mine hlínu, v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě.

Pluj hrdě tam, kde září luzná meta! Však nevztyč jenom vlajku slávy marné – pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa jim svážej zboží ducha blahodárné!

Ne to, več právě vratká moda věří, co zraky jenom vábí v lichém třpytu, ne škeble peřesté a skvoucí peří, než pravé, ryzí zlato dum a citů!

Vždy k velikému jenom vesluj cíli, ne po známých jen drahách, nové hledej, na práce Heraklovy vzpínej síly a stářím bázlivým se mýlit nedej!

Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý! Pod jeho prapory spěj v letu smělém za hvězdou budoucna – – “ Leč končím rady, neb vidím, že jsem v poušti kazatelem.

Ty odvracíš se od mentora, mládí, a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů, kdož s katedry by spravovali rádi tvůj každý kročej po životním lánu.

Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo, chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě a vlastní dráhou k metě bouřit smělo.

Já nevěřím, že zdar tam příští kyne, kde mládež pokorně jen křiví záda, krok opatrně ve vodítkách šine a chladné líce v moudré vrásky skládá.

Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe, vznět nových dum, jimž nerozumí stáří, ve hrudi tvé nám nové jaro kvete – nechť bujaře jen kypí, plesá, září!

Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu, jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé a nadšením si okřídluje patu – jen z toho kvasu vzejde víno zdravé.