Aj, tu mizí... strop se rozšiřuje,
v nebe chmurné klenba strakatá,
hromovými bubny zaviřuje
zžíhajíc se v světla klikatá...
Šero kol a v zasmušilém šeru
přede mnou kýs šedivější mrak,
země kvílí v dusotání steru,
blýskají se meče křivolak...
Hudba divoká se k uchu nese,
v čelo seje rozechvění mráz,
na vrch duše pobouřené třese
nové dumy bohatýrský ráz.
Meč, ó meč! tak duše moje touží,
v oko proudí plamenělá krev
a již šumně nad hlavou mi krouží
rozedraná, vírná korouhev...
Duchy dědů z daleka mi kynou,
v krvi vrahů potápí se zbraň,
tuholistou, šustnou bobkovinou
zelená se krvavá mi skráň – – –