Své štěstí všecko chová v objetí – –
Ó, dřímej, zlaté dítě!
Snů vlídný anděl k tobě přiletí
a hebce zacloní tě
křídloma z červánků a duhy,
ve hvězdné unese tě luhy;
a když mi navrátí pak tebe,
snů pásku sejme s očí tvých,
tu vstříc ti svitne druhé nebe
z radostných očí mateřských.
Mé ráje zašly. Žal a tesknota
mne trpkým vzdechům učí.
Však tebou jitřní blaho života
zas tisknu do náručí.
A když mé srdce blízko cítí
srdéčko tvoje sladce bíti,
tu vždy jak vánkem nové vesny
se ňadra moje zachvějí
a duší zazvoní ruch plesný,
roj zlatých snů a nadějí.
Tu na tvé čílko v rajském pocitu
můj žhavý ret se chýlí
a vlhké oko k nebes blankytu
s modlitbou vroucí pílí:
Mně nechať ze své klenotnice
Bůh neskytne dar žádný více,
než po života krušném boji
na skráně lesky stříbrné –
a v náhradu ať hlavu tvoji
vším světa štěstím zahrne!