Poesie má je pravšední,
setkáš se s ní všude:
ku slepci si v kapli přisedni,
on ti ji zahude.
V roztlučené vozky svítilně
pod plachtou se kmitá,
s hvězdou na vod utonulou dně
rákosu se chytá.
Pod chaloupky čepcem sněhovým
v zimě bájky bájí,
dívčí vrkoč rosným květem svým
ovlňuje v máji.
Nad kolébky stinným obloukem
„Hajej, hajej“ šepce,
a síť hebkou s šerým pavoukem
v dědů spřádá lebce.
V korouhve se rozstřílené v cár
zlatou tříseň choulí,
divochům zas šípů metá zmar
u kožené touly.
Poesie má v hor mračný štít
hromu mlatem buší,
všude, věčně v sluch ti bude znít,
byť’s i zacpal uši.
Poesie ta, kdy v ohně soud
lid mé písně stočí,
plachou ještě bezecenný troud
jiskřičkou obskočí...