Ó krásná chvíle, kdy své zlaté řasy
den letní sklání na ospalý zor
a v usmívání ještě libé jasy
posílá v luh a řeku, sad a bor;
kdy srpy tichnou v ladném strání sklonu,
jen žab a cvrčků píseň tichá zní
a snivý hlahol kostelního zvonu
kraj prochvívá svou hudbou večerní!
Tu myslívám: Již dosti trudu, znoje
mně život přinesl – jsem unaven;
kéž ukončí se, dozní žití moje
tak lahodně jak letní tento den,
v tom zlatém úsměvu, v tom vábném klidu,
v té tiché písni, jež mi duší vlá,
kéž přejde v noc, kde toužebnému vidu
hvězd nesmrtelných krása vzplápolá!