Na každé okno
mraznými rety
zima vás vdechla,
ledové květy!
V okénko chuďasu,
na křišťál pána
z jíní je v okrasu
lilie tkána.
Páry jen výtvor,
voda jste čírá,
kresby, jež rázem
příští den stírá;
jako pláč dítěte,
jak úsměv ženy,
vzniknete, prchnete
bez plodu, ceny.
Dětské však oko
jasné a čisté
háje zří ve vás
stříbrnolisté,
pod jejichž větvemi
skvosty se třpytí,
jakýchž mu na zemi
neskytne žití.
A bledý pěvec
v podkrovní cele,
sadů když ledných
haluze skvělé
zastrou mu vyhlídku
v uliční nudu,
v pustý shon požitků
všedních a trudů:
Rázem tu bídu
pozemskou střásá,
vidinám rajským
v ústrety jásá;
na blanky péra spěch
metá jich sledy,
jak na sklo zimy dech
kvetoucí ledy...
Nechať si doba
střízlivá laje
přeludům planým
vzdušného kraje:
věčně nám budou kvést
ledové květy,
věčně nás v éther nést
čarovné vzlety.
Díky, že osud
soucitný tkal mi
v chudobné okno
jasné ty palmy;
klamný nechť zajde třpyt
v mlze a páře:
předly v můj trudný byt
nebeské záře!