V čele vrásky, šije dolů,
oči jako v těžkých m’hách,
sestárli jsme všichni spolu,
babí léto po Čechách.
Žluté listí smutně padá
v šedé vlasy, pustá lada,
nuda u našeho stolu,
ochablosť nám hlídá práh.
Hypochondry samé zříti,
omrzelé k zoufání,
všude na rtech, sytých žití,
mrazí trpké usmání,
stesky jenom trudíme se,
žalobami nudíme se,
každý mentorem chce býti,
samé slyšet kázání.
Dost již, bratři! Hle, tam září
pohár blahodějných šťav,
které dobrá víla sváří
z divných, čaromocných trav;
dosud kouzlo dávné žije,
jímž se přímí svislé šíje,
jímž se trudná mdloba stáří
plaší z ňader, snímá s hlav.
Číš tam plná vláhy skvoucí
z kouzelného koření:
z dobré vůle, lásky vroucí,
odvahy a nadšení –
Hle, jak svůdnou perlou hraje
rosa zázračného kraje,
z nížto mladosť nehynoucí
do srdcí se pramení.
Jenom chtít a ruka schvátí
vzácnou číši, zrobí div:
Mládí do duší se vrátí,
zjaří každý sval a čiv,
místo žalob, stesků marných
chopíme se prací zdarných,
jarní větřík bude hráti
v plném květu českých niv.