Klekání.

Zas po letech jsem přišel za večera v kraj svého mládí. Za údolím stráň do měkce zahnědlého pološera již splývala; leč nad ní chrámu báň

se skvěla dosud v nebesklonu vzňatém jak stará malba na pozadí zlatém. I zámek prostý, školu, hrstku střech svit pozdní opřádal jak zlatý dech.

V té záři ztlumené, spíš zářném šeru tak sladce pohasíná letní den, jenž hořel, svítil v barev příkrých steru a hlučel, znojem práce naplněn,

kos řinčením a stébel chrupotem, žen pilných zpěvem, vozů skřipotem. Teď v poli klečících jak řady mnichů ze snopů panáci jen snějí v tichu,

co zatím ve vsi tam, sňav s beder kosu, muž k odpočinku na práh usedá a s čela stírá denní píle rosu; kouř sivým chocholem se pozvedá

nad nízkou střechu, pod níž v kruhu dětí mu žena chystá prostou večeři – Těm v pravdě chvíli odpočinku světí zvon večerní, když jasně udeří

v tiš soumraku a šíro do polí své snivé Anděl Páně hlaholí. To v milý oddech perně zasloužený a v myšlénky na skromnou potravu,

na klidný sen po boku věrné ženy zní hymna tajemného pozdravu z těch jasných říší nadšeného snění, zkad splývá v duši zář a povznesení. – –

V tom na věži se vskutku ozval zvon, svým světě hlaholem dne tichý skon; a mně tu bylo, jakbych slyšel zas kýs dávno neslýchaný, milý hlas,

z těch hlasů v srdci navždy poutkvělých, z těch hlasů drahých, navždy oněmělých. Co všechno duší hlas ten rozvlnil! Jak čas by uplynulý rázem zpět

se přivalil a nitro naplnil vším blouzněním a sněním oněch let, kdy hoch a jinoch v jaré hlavy sklonu zde naslouchával večernímu zvonu!

Ó pamatuji: ani v oněch letech, nechť ruce sepjal jsem a sklonil hlavu, já nemodlil se po křesťanském mravu; nechť někdy šepot chvěl se na mých retech,

já nezřel při tom slově šepotaném, jak anděl, v ruce sněžnou lilii, skráň v záři nebes kloní k Marii a nese zvěst o divu svrchovaném.

A přece, co jsem cítil duší vláti, když naslouchal jsem ve ztišení kolem té hudbě slavné nad strání a dolem, – jak jinak nežli modlitbou to zváti?

Toť bylo jako očištění náhlé od zemských šlak, jak povznesení duše v kés horizonty světla neobsáhlé, jak utonutí v tajné božstva tuše.

Ó klekání, mně zdávalo se časem, že nejsi kovu neživého hlasem, že z duše krajiny tvá píseň zní, v níž věrně ztlumočena vylévá se

slast, tesknost všecka chvíle večerní, vše kouzlo skryté v růžných mlžin kráse, když na západě tonou v moři zlata a nad nimi je první hvězda vzňata,

že přírody tu rozechvělý cit si hudbou zvonu musí ulevit – tak právě jako jarem zpilý kraj, když do haluzí mladých bujné spleti,

kde voní, raší poupě na poupěti, noc vlahá stříbrem tká svůj sladký taj, své ulevuje rozkoši a tísni ve sladkoteskné slavíkově písni.

Ó klekání, co valných pokolení již stejně slýchalo tvé hlaholení! Den jako den po věky znělo’s tak těm, kdož tam na hřbitově malém leží,

i těm, jichž rov už rozeznáš jen s těží, i těm, jichž hrobu zmizel každý znak; před námi tisíce již, statisíce vždy za soumraku, když tvůj zapěl zvon,

ke spjatým rukám naklonivše líce na chvíli zapomněli všední shon a s modlitbou zrak ducha vznesli v nebe, neb dumavě jej ponořili v sebe.

Mním, duchů miliony v hudbě tvojí že k nám se druží šepty snivými, – ó hymna jsi, jež po staletí pojí rod starý s novým, mrtvé s živými,

nechť jeden zbožně říkal Anděl Páně, a jiný zvykem jen spjal k ruce ruku neb v dlaň jen sklonil nevěrecké skráně – přec citem svým se ve tvém střetli zvuku. –

Zníš, klekání, nad mého mládí nivou a melodie dávno doznělé let krásnějších zpět vodíš v duši snivou. Jak jinak zraky vystřízlivělé

teď hledí k nebesům a na svět vůkol, v mé nitro vlastní, na života úkol, co sladkých ohňů v čele vychladlo, co zářných vidin ve tmu zapadlo –

a přec, ty svatý zvone klekání, v mém srdci ještě našel’s onu strunu, jež chvívala se po tvém vyzvání kdys nitrem plným blouznivému junu,

ač ucho moje ve tvých úderech míň pozemské již sladké hudby slyší a s vánkem večerním již cítím dech té noci jiné, velké, jíž jsem bližší. –

Již zvonů hlahol nad krajinou ztich’; jen hruď mi ještě plní ohlas jich. Již umlkly, – a snad že přijdou časy, kdy nerozvlní podvečerní vzduch

báň žádná velebnými zvonů hlasy: Vždy dál a jinak spěje lidstva duch, vždy k novým cílům bouří přes ruiny a jiným myšlenkám šat hledá jiný – –

Však nechť i všechny svatyně se sřítí, zvon tajemného o neznámu snění, tuch mimozemských, pro něž jména není, vždy na dně srdcí lidských bude zníti.