Zlou nemocí jest uvězněn
mnich starý v pusté cele
a těsným oknem vidí jen
pilíře chrámu stmělé –
nic nevnímá z těch smavých vnad,
jež dole v luhy, háj i sad
máj rukou štědrou stele.
„Tvých jarních krás,“ mnich zašeptal,
„již neuvidím, světe!
Však že ti mládec výhost dal,
teď starce málo hněte.
Vždyť zemský život marný sen
a pouhý mžik; vím, z hrobu jen
že pravé žití zkvete.“
Tu v okno, římsy na hrbol
zrak pochmurný se snížil,
kam zdola úponkový stvol
po šedé zdi se vplížil
a v celu modrým květem zřel;
hled starce v jeho rosný pel
pln divných dum se hřížil.
Kdys novic bledý zrnko vsil
v roh klášterního sadu,
kde v upomínkách trpkých kryl
zmar lásky, přátel zradu –
teď starci nese v soucitu
květ do cely kus blankytu
a vonnou jarní vnadu.
Ba, nese víc – Ten modrý květ
jak oko známé plane
a sladké kouzlo dávných let
kol dechem růží vane,
dnů mladých rozkoš, žití máj,
tuch krásných prchlý skvoucí ráj –
A slza v žaltář kane.
Ó více jsou než marný sen
ty jara, mládí jasy!
Nechť, zemský ráji, kveteš den –
pláš v touze na vše časy,
i v cely vnikáš smutnou skrýš
a vonným květem ovíjíš
tam šedé ještě vlasy.