Znáte-li pak ono dítko stínu,
patníků a práhů poupátko,
jemuž peníz bleskne-li se v klínu,
rumění se líčka na krátko?
Onu dívku tichou, rusovlasou
vidíš-li tam sedět na rohu,
obklopenu kvítí pestrou řasou,
vetchý šat jí padá na nohu?
Ona vzpomíná své matky chudé,
u chorobě věčné kvílící –
jedna lilje, ta jí vždycky zbude,
i tu prodá, slzu na líci – –
Od červánků do červánků buší
zchudlý dělník pádným ramenem,
však mu nelze hlady milých duší
ukojiti potu pramenem. –
Kmet, co někdy vlast svou krví junou
před nepřátel hájil pohromou,
opírá teď harfu chudostrunnou
o nohu svou tamo o chromou.
V bídné krčmě při řinkotu žbánků
veselí svou strunou spitou zběř
a tak hrává denně do červánků
za mizerné sousto, za haléř.