Jako moře větrem bičované
k šedivé se skále vzpíná,
tak on k zámku sesutému bouří,
hloubku šlape – zapomíná.
Z hloubky se naň šklebí vina,
hloubka: blázne! za ním řičí,
smíchem doprovází syna:
syn ji šlape – zapomíná.
Tam, ha! tam je hrad můj, moje sláva,
tam nad loutnou vlnoretem toužíc
hvězdooká choť mne očekává.
Nešťastník nad jeho hlavou
bouře osudů se strhla,
bouře ta – a vina černá
v jícny šílení jej vrhla.
Z těchto časem jiskra lítá,
když však ztráty zašlých let
v krátkém jejím svitu čítá,
v tok zoufalství padá zpět.