IX.

Dvojí sáně před portálem čekají už ve sněhu, lehké, pestře malované( časem k bičů pošlehu rolniček se druží cinkot, když kůň hlavou bělavou bujně hodí, nedočkavě zahrabe v sníh podkovou.

Posléz oživil se průjezd a jím s dívek dvojicí hosté vyšli, dítek chumáč kolem nich se rojící. Což by rády také jely! Na peřestý saní pych pohlížejí s tužbou marnou: neníť pro ně místa v nich,

a by jedno, dvě se svezly, ostatek by v pláč se dal( proto doma budou všecky! otec moudře rozkázal. Za nimi on vzadu kráčí, s paní hosty provází, kočím velí opatrnost, různé dává příkazy.

Správcová pak na otěžích kázně drží šotků sbor, v lících majíc odlesk štěstí, jímž se mladých třpytí zor. V první sáně Jiří s Bělou, druhý pár do zadních sed’, za ním vrátný k hudbě hřmotné karabáč již dlouhý zved’,

kočí švihli v koní hřívy, oblakem se vzbouřil sníh a již létly bystré sáně s písní zvonků řinčících. V modru nad bělostným krajem slunce plálo vesele, tisíc jisker třepetavých loudíc z toho úběle.

Jiří s Bělou mlčky hledí vůkol sněžných do polí, jejichž bělo ruší pouze v řadách temné topoly( hledí, kterak spousty sněhu vydeptává koní skok, jak jim vlají hřívy během, jak se kouří jejich bok

a jak s kytkou pestrých cetek zobák saní vzhůru ční( naslouchají, chřestem jasným rolniček jak hudba zní za práskotu karabáče jako třesku střelných ran, s nímž se mísí časem krákot vyplašených z líchy vran.

Maně ohlédl se Jiří: V druhých saních pozadu spatřil Jaroslavu, v kožich schoulenou až nad bradu, líce část jí obestíral čupřin jeho černých mrak, ale z těchto jarým smíchem rozkošný se blýskal zrak –

snad to radost ze sanice dětsky jiskřila se v něm, či Jan vedle rozesmál ji žertujícím hovorem, v nějž po chvílích ohlušivý vpadal karabáče hřmot... Znovu Jiřímu se v nitro zlého citu zaryl hrot.

V tom však Běla vedle něho přerušila mlčení: „Jak je krásna polí bělost a to skvostné jiskření! Jak je milo takto letět přes širého kraje běl! Ó je půvabna též zima – však ne pro každého, žel!

Kolik bídy leckde skrývá toho hermelínu cíp pod nizounkým z došků krovem, kde ten žhavý mrazu šíp, jenž nás příjemně jen dráždí, nahých dítek žehá tlum, s pláčem hladu přitulených ke studeným ke kamnům.“

„Pravda, pravda!“ mluvil Jiří. „A mně zjev těch zimních vnad maně uvozuje v mysl vetché společnosti sklad. Pokrytce a slepé bloudy též v ní těší stero krás. Což tu vůkol pěkno není? káravě se ptají nás.

Nechť si škaredé jen rokle, spousty neřestí a špín v záhybech svých klamných kryje zářivý ten hermelín, povrchem je pěkně nese v pestrých saních koní cval, vesele jim blýská v oči cetek lesklých karneval,

v kožichu jim teplo, milo, a ten rolničkový chřest přehlušuje žebráků ston polozmrzlých vedle cest. Raděj oko stočit jinam – Hle, zář sněhu na poli, větve s jíním jako z chmýří stříbrného chocholy!

I ta chatrč ve sněhovém čepci jak je rozmila – kdož by pátral, je-li uvnitř také samá idylla?! Dál jen mimo plesným letem – trhni, kočí, za otěž! Tak se optimistů těší klamný přelud, sobců lež –

avšak již se klube slunce z rudého chmur okraje, pod nímž kdys ta sněžná krása společnosti roztaje.“ „Však co hrozných asi bojů, co as žertev bez mezí státi bude, než to slunce lepší doby zvítězí!“

vzdechla dívka. „Cesta k dobru bývá zlá i daleká,“ poznamenal její soudruh. „A hlad s bídou nečeká,“ Běla na to. „Denně nové přepadává oběti. Ach, co vůkol nouze kruté, kam jen hlédneš, viděti!

Při myšlence na ty strasti hořkne každý požitek, hříchem zdá se ti pak těžkým nejskrovnější přebytek.“ Jiří pohlédl k ní stranou, překvapen jsa řečí tou. Spatřil citu vřelý odlesk pod líbeznou řasy tmou

a teď vábnější než dříve zdála se mu její líc( Jaroslava hezčí ovšem, však zde hloubky, duše víc – bezděky mu kmitlo myslí. Pokáral se za to hned, ale přec vždy zálibněji upíral na Bělu hled.

Zdálo se mu, že jí křivdil( byla vskutku spanilá tvář ta jemná, krásných citů vzruchem všecka ožilá, s ruměncem tím zimy skvostným, čela cudná, čistá běl, kolem něhož vlasů černých divukrásný mrak se tměl.

A když právě z druhých saní zvonivý sem zalét’ smích, slabším kouzlem teď mu cinkl do myšlenek zvážnělých. Dále ptákem létly sáně, k černavému lesu blíž. Nahrbena, nakřivena při něm stála bídná chýž,

ale sníh jí pěkně došky bílým zkrášlil příkrovem a lem střechy ve krápníků zářil věnci ledovém. „Hle, zde idylla je také zvenčí, uvnitř hořký klam,“ Běla na ni ukázala. „Kdo“ – děl Jiří – „bydlí tam?“

Vzpomněl, že v tu chatu Běla ráno vešla potají – zamrzlý tu vedle rybník – stupně k jeho okraji – „Chudá žena, dětí zástup – k tomu jedno choré z nich. Otec, Racek, v žaláři jest, odsouzen pro lesní pych,

pro boj s hajným... Však což může za to bědná rodina( větších ubožáků věru nemá naše dědina.“ Zamyslil se Jiří( znovu stranou pohled’ na děvu, utkvěl okem na tom prostém Popelčině oděvu

a slov její matky vzpomněl, jakáť Běla skrblice – v ráz ji spatřil proměněnu jako v záři světice, že jí křivdil, tím teď větším obdivem byl pro ni vzňat, překrásným se zdál mu nyní její prostý, levný šat,

div nezlíbal ruce, které lačně mamon střádají, aby z něho bídě jiných pomoc nesly potají. Mlčel dlouho, mocně dojat, v dumy tyto ponořen. Zatím v červenavém šeru hasnul krátký zimní den(

červeň bledla, šero houstlo vybízejíc k návratu, a když míjeli zas rybník, ukázal tam na chatu: „U Racků hle! do soumraku z komína se vznáší dým a teď okénko i malé světlem září veselým,

zdá se, že tam dnes je lépe, s milým teplem večeře, a snad také anděl jakýs zaklepal jim na dveře, aby chudým dětem hlásal, že i pro ně lásky zvěst zítra do zjasněné jizby s vánočních se snese hvězd.“

Hnula sebou – beze slova chýlila se zmateně – uhod’ v šeru, že i spánky rděly se jí plamenně. „Ruměnec váš tím víc krášlí skutek –“ „Co to díte jen?“ „Však jsem ráno mlhou k chatě stopoval vás neviděn.“

„Viděl? – Jáť tam zašla pouze – Však zda hodno jakých slov, kdyby mě byl třeba soucit uvedl pod onen krov? Malá almužna, již cestou upustíme v nouze klín, z toho, co nám nepotřebno – zdaž to zmínky hodný čin?

Avšak prosím, smlčte u nás, že jsem vešla v onu chýž( Racek vrchnosti je škůdce – v úřadě má otec kříž, ač je srdce předobrého, lidumilných přítel snah, o nichž nejraděj’ nám dětem čítal v prázdných hodinách.“

„Znám ty staré hezké knihy s mnohým tklivým ó! i ach! psané za soucitných vzdechů v pohodlných lenoškách, v salonku tret něžných plném, v koutku libě prohřátém, při kouřící vonné kávě v porculánu květnatém.“

„A což my?“ dí Běla na to. „Pravda, jiný duch je dnes( zcela-li však nad tu vaši výtku posměšnou se vznes’? Naše snaha lidumilná v jiné kráčí podobě – leč, kdo káže, zdaž i nyní začíná sám při sobě?

Vím, že spravit almužnami nelze křivý světa řád, že je třeba o nápravě myslit, rokovat i psát, leč co krušně celek takto k cílům svým se šine v před, nejbližší zda částku díla nemůž’ konat každý hned?

Pádnějším nad slova mnohá dokladem je vlastní čin – chud na zemi chudým hlásal učení své boží syn.“ Jiřího cit mocný pojal – její ruku chopil v mih, k políbení tichému ji bleskurychle ke rtu zdvih’.

Z mysli prch’ mu druhých saní rolničkový chřest a smích, odvát vánkem ze sfér vyšších, jenž mu náhle v nitro dých’, a sám jakby vzlétal vzhůru, tam kde sněžný země klín překlenul teď slávou hvězdnou lazurový nebes týn.