IX.

Kraj celý oživ’ prací dělných rukou, zní šíro hudbou žatvy různozvukou: tu smích, tam spor, v šum hrabic srpy zvoní, křik dozorců lid k nové píli honí.

A třeba povzbudit jej rázným slovem, neb slunná výš teď sálá žhoucím kovem a vlnám ohnivým, v nichž hoří niva, též podobá se zlatá spousta žniva.

Na hlavě mladá žnečka šátku řasy v šíř stele před polibkem slunce žhavým, že zdá se, jak by třepal mezi klasy kýs motýl obr křídlem červenavým(

však nadarmo: dál proudy s čela kanou v líc do brunatna sluncem ožehanou. Vše tone v potu, co zde kosí, váže, ret jedva ovlažený vodou žbánu

zas dychtí po něm, klesá mdlobou páže, i hlas již vázne v hrdle ženci, pánu, ba ztich’ i skřivan, věčný hudec lánu. Však teď se blíží slunce k půli dráhy,

zvon polední se z dědin ozve záhy. Tu veseleji opět kosa šlehla, řad sekáčů se vzpružil poumdlelý, by rychle úzká klasů prouha lehla,

jež doposud je od paloučku dělí, kde pod starého dubu větví stinnou hlad utiší a chvíli odpočinou. Tam nad kořeny, které spletí hadů

v šíř mohutnými hrboly se plazí, v té výhni kol se šeří ostrov chladu, kam slunce žár si marně cestu razí stem rozsochatých větví hrbolatých,

jež zapleteny hustě, křivolace v síť divotvárných suků uzlovatých se tmějí v zelenavém listů mrace. Řad věků prch’, než obrovskému kmenu

tak divě rozbrázdily černou kůru, než listů krov, jenž jako dóm se klene, tak vysoko se vypjal k nebi vzhůru, než větve samy vzrostly v silné kmeny,

v tu dálku širým kruhem rozpřaženy. Ó, kdyby dub ten vypravovat uměl, jak dlouhou, divnou kroniku by šuměl! Snad můž’ se řadit do slavené čety

těch patriarchů mezi stromy kmety, těch obrů sem tam v českém kraji zbylých, již hledí ze sna do přítomné doby, těch pamětníků věrných, zasmušilých

nad pokolení dávno zašlých hroby, jak dub jest onen, jemuž vínek lásky báj zavěsila na pně kůru šerou, a pod nímž dosud snějí černovlásky

o vládci jatém Kresinovou dcerou. Snad roven stářím peruckému dědu i ten zde vzrostl v bájných věků šedu, snad pamatuje zápas ještě mnohý,

v němž kříž tu plašil staré předků bohy, a jistě stál již, kdy zhas’ na prestole rod vzešlý k slávě od prostého pluhu, jenž s pohrdou zřel na otecké role,

lid vodě cizí do našeho luhu( strom tento spatřil, kterak nad vršinou hrad vypjal se, jenž nyní zříceninou( pak zočil vojska mrak pod kopí lesem,

v jichž praporcích se kříže krví rděly, leč kalich zpět je hnal a pod kolesem spoust vozových za nimi lány hřměly( dál střídaly se nové dějů změny,

zář slávy, bída, požár vsí a pleny, až shlédl v dálku plížiti se kolem řad psanců, bibli celujících s bolem, a mnichy obklopené drábů četou

v žár metat kralickou tu setbu kletou – Dál opět vojska vídal v časů toku i průvod časem nádherný, kde zlatem řád svítil na prsou, kord podle boku

i klobouk tříhranný nad pestrým šatem, kde křišťál jasný na nosítkách zlatých tvář sličnou jevil hrdé krasavice pod sněžnou závějí kštic šperkem spjatých,

v nichž diamantů hrála blýskavice, že oslněn a podivením němý lid vůkol rabsky klonil se až k zemi. Leč zář té nádhery, ty voje dravé

přec byly tu jen zjevy přeletavé, tou nivou míjely jak ptactvo cizí, jež zastře časem oblohu a zmizí. Však jeden obraz po vše dlouhé věky,

co dub se dívá lidských dějů změně, své strasti všední a své prosté vděky mu stejny málem objevoval denně, a když ta cizí vidma prchla vidu,

vždy sám tu zbýval: – věčná práce lidu. Nechť král se střídal s králem, nové rody trůn týčily nad krvavými brody, ať šla jim v patách pohroma neb sláva,

i tento kraj ať střídal pány svoje, ať měnily se úřady a práva, i mrav a víra, způsoby a kroje: – vždy strom ten vídal hloučky lidu kolem

sít, žíti, krušně plahočit se polem, a v poledním je odpočinku krátkém tak stejně hostil před mnohými věky, jak nyní vítá sekáče svým chládkem

ku sladké pohově na pažit měkký. A dokud na posledním ze svých suků peň vetchý zachová si zeleň chudou, i po staletích vnuci jejich vnuků

své kosy pod ním naklepávat budou. A nechť si lidstvo k výši jakékoli svým duchem vzlétne, zjemní svoje žití, ta práce prastará na plodné roli

vždy základem přec bude jeho bytí. Měst hlučný ruch a všechen přepych skvělý, řád společnosti se svých strážců šikem, zář vědy, poklad vzdělanosti celý –

to všechno v nic by zvrátilo se mžikem, verš poetů by ztich’ i louten zvuky, i štětec s dlátem kles’ by z umné ruky ve chrámu krásy zpustlém – kdyby v luhu

dlaň drsná srpu nechala i pluhu: ta práce všední dosahem je prvá, jsou bez ní všechny stavby ducha vratky, neb šťáva životní, jíž lidstvo trvá,

jen tam se prýští – z ňader Země matky! Ten kov, jenž půdu brázdí, klasy seče, měl zemí vládnout( ale z dávné doby svět podmanil jen v divém tvaru meče,

a teď i meč sám klesl do poroby: teď železu, ať ničí nebo tvoří, kov třpytný vládne, jemuž věk se koří. Co dub ten hledí kol na širé líchy,

vždy viděl na nich práci blahočinnou šíj skláněti pod jařmem panské pýchy: Tam, sporý rum kde zarost’ ostružinou, kdys hradní velmoži lid kraje hnětli,

naň každý věk jen těžší důtky pletli. Jen jednou kosy vzpřímily se vzdorně a klanici zatk’ rolník za lem škorně a mlatec vítězným se pomstil tepem

na panských lebkách okovaným cepem – pak v horší ještě otročili muce až do časů, kdy klaněli se holi, jíž vládla vrchnost s pudrem na paruce.

Teď slávu rokoka již snědli moli, i vzpomínka na drábskou hůl se ztrácí... Nuž, plný spásy den zda vzešel práci? Zda pro sebe tu na svém šťastna tvoří?

Zdaž toho, který pro jiné se moří, krov aspoň vlídný v jizbu vzdušnou vítá, kde chleba dostatek stůl prostý skytá, zda k sobě může nachýlit a dětem

též časem haluz s jasným ducha květem? Zda čest a vážnost jeho píli kynou, ret žádný s pohrdou se neukřiví nad prostou kytlí s čerstvou role hlinou,

nad rukou zjizvenou, jež lidstvo živí? Z mlh teprv kmitá Zora spásy mladá, svit semotam i v tiché lány padá. Zda ještě pean Práce oslavené

dub starý uslyší, pod jehož krovem dlel právě básník v kraji pohádkovém a sekáčů teď hloučky unavené kvas chudý koření si prostým slovem?