IX.

Byl hoch jeden snivé líce, s divným třpytem v oku tmavém; plaše bloudil světa davem jako spadlý se měsíce.

A kde těkavec ten snící minul zástup měštěnínů, ukázal naň otec synu s řečí moudře varující:

„Výstrahou ti, synu milý, buď ten jinoch pobloudilý! Planě zkvétá, plodem zdatným nezaskví se s hrdé výše,

nestane se členem platným společnosti, vlasti, říše. Nedosáhne cti a jmění, zajde v bídě, povržení

neželen...“ a vážně na to klepnul v tabatěrky zlato, na níž Kristus pěknou prací – koupena je v licitací.

Vyhýbá se jinoch lidem, s lesním přátelí se klidem. Samoten tam těká, nyje. Ale jedna dobrá víla,

mocná víla Fantasie kouzlem svým jej obestýlá: V tajuplném větví kyvu vřes mu mění v sady divů,

v čaroháje mění mechy, v elfů číše zvonky chudé, v rubínové hradů střechy muchomůrek terče rudé;

v kapradiny hebké krajky odívá mu kněžnu bajky, do hluboka jasné tůně rusalčím jej vábí zjevem,

uspává jej na svém lůně tichou zkazkou, libým zpěvem. Ale divná tíseň citů v ňadru jinochovi dřímá,

k neznámému neurčitu tajemnou ho tužbou jímá. Netrápí jej slávy žízeň, ani lásky sladká trýzeň, –

nezbádaný cit jej vleká do vysoka, do daleka. A tak jednou dumal zase v kapradině lepořasé,

když máj vdechl na balvany svěží zeleň mladých mechů a větérků teplé vany mísil s ambrou květných dechů,

kukačku kdy zbudil prvou, vlny pustil volným skokem a kmit’ pod zelenou brvou fialinky modrým okem.

V tom slyš! ozvalo se kdesi libé znění mezi lesy, jakby hvozdu srdce bajné v dáli znělo sladkým tlukem –

a hoch v poutech moci tajné snivě kráčel za tím zvukem. Kráčí přímo lesa houští, slézá strmé boky skalné,

po sklonech se srázných spouští přes balvanů trosky valné, jimiž bystřin blesky srší, kolem nichž se pustě vrší

bouře vzteklou rukou skosen chaos roztříštěných sosen. Posléz’ přišel do údolu, jenž jak zaklet odpočíval

ve hvozdnatých strání kolu. Větví mrak též hustě splýval jeho klínem a ztud ony k uchu zněly tklivé tony.

A již také oči shledly trosky gotického krovu s vížkou štíhlou šerem jedlí. Tam zní posvátného kovu

jemný hlahol, který mnichy svolával kdys na kůr tichý. Houští stromů jun se béře ve chrám pustý, pobořený,

jenž si halí v lesním šeře do břečtanu černé stěny. Na troskách tu klenby sletlé, v ostružině bujně zkvetlé

našly netušené lůže lil’je kamenné a růže zapředené v samet mechu. Skrze prolomenou střechu

blankyt do svatyně zírá, plachý kmit hrá ssutinami a les všetečný se vtírá oken, kružby dutinami,

huňaté své větve stela na soch rozbrázděná čela. Zabrán v teskně blahé dumy kráčí hoch přes truchlé rumy

tam, kde oltář stával kdysi. Teď tu pusto a tam vzadu s černé stěny břečtan visí roven lístků vodopádu.

Zelení tou obepředen ze zdi povypadlý v koutě zachytil se kámen jeden v hebkém břečtanovém poutě.

Však aj! za ním v temné spáře duté stěny jaká záře! Zvědavě tam jinoch sáhl a – dvé zlatých klíčů stáhl.

V užasnutí hledí na ně, obrací je zadumaně. Zda to mnichů poklad zmaru uchránila tajná skrýše?

V tom se k němu snesla s výše ve průhledném dívčím tvaru zářná obraznosti víla rozpínajíc dvojí křídlo

rovné těm, jež rozestýlá v letu kmitném lesní šídlo: vzdušné, mihotavě hravé, hned je matně průsvitavé,

hned se třpytí v luzném klamu bleskem zlata, drahokamů. Duhou hrá teď jemným chvěním a ret mluví sladkým pěním:

„Vezmi klíče, hochu můj – opusť temnou světa sluj! Hlucho tady, pusto tady – pro tebe tu není vnady.

Kalné je to lidské štěstí: víno, zlato, lásky vděk, slávy hrdošumné zvěsti, vědy tichý požitek.

Klamnou pěnu, rmutné kvasy skytá číše žití toho. Blaha požívá jen, koho já si k ňadrům přivinu;

mých jen prstů čarné tknutí vykouzluje na té rmuti libel hravé modrojasy, sněžný kvítek leknínu!

Tobě jenom patří, synu, tyto klíče pravých slastí: Nuže, opusť charou hlínu, ostav hrubé světa šlaky

a pojď světlých do oblastí – vezmi klíče, hochu můj, přes červánky, přes oblaky do ráje mě následuj!“

Za vílou tu ze kláštera vyšel jinoch, z jedlí šera. Než aj! před ním údol halí rozvlněná mlha bílá

a ves obzor pozastýlá: tak se někdy krajem valí, hledíme-li s alpské hůry, horských mlžin moře sivé,

kupící se v dýmné stvůry ve hře vanů proměnlivé. A v tom rozvlněném běle valných oblak vzdušnou stezku

duha čarokrásná stele v sedmibarvém hravém blesku. Po ní vzhůru víla chvátá – nevíš, zda ji nožky nesou

čili křídla lehce vzpjatá, jež se mihotavě třesou v barev změně ustavičné: teď se šatí do blankytu,

v červánků teď nachy sličné, hned se v luny stříbrosvitu a hned zory zlatem skvějí, duhy peřestými skvosty...

Za ní jeho nohy spějí, lehce, vazeb tíže prosty. Chodník stoupá pronikaje sedmibarvým svojím šlehem

krásou oblačného kraje, mlhových alp vzdušným sněhem, nakupeným v různém tvaru jako vlny mléčných varů,

kouř jak bílý, sněžné peří, prostíněné lehkou šeří. Hle! tu v dáli divukrásně zarděly se mlžné řásně

a v té růžovaté páře plamenného polokruhu oslnivá bleskla záře, jako slunce tvář kdy svitá,

zpola ještě poukryta, v červánkovém nebes luhu. Než, kdy blíže konec stezky a když oko ustrnulé

na oslepné zvyká blesky, zří: to není slunka půle, ale do zdi do safírné, čnící k výši nedozírné,

ohromná to zlatá brána rubínem kol obkládaná, po ní divné, živé hřeby: spousta hlavinek to něžných

na křidélkách růžných, sněžných – – Taková je brána k nebi. Hoch teď, vílou dobrou veden, v otvor zámku po tichounku

z nebes klíčů vetkl jeden, otočil jej po lehounku. Ale přece z jasné duti – trochu zrezavělé asi –

ozvalo se zaskřipnutí; leč ne skřipot hrubohlasý zemské rzi; než libý hlásek, jakby ze sna zlatovlásek,

když jej ukolébá máti, vidině se zasmál skvělé. – Vytáh’ klíče obezřele smělý jun; kruh dveří chvátí –

i ty vrzly – milo sluchu, jakby při kolébky ruchu máti nad robátka smíchem sama hvězdné noci tichem

zasmála se v čirém blahu. – Stanul hoch na ráje prahu. Nesdělí řeč, daná lidem, marně vypsat brk se snaží,

co tam pojal uchem, videm, stoje ráje na zápraží. Hlava rozkoší mu víří, prsa burně rozechvělá

blahem nesmírným se šíří, jakby rozskočit se chtěla, rty se třesou, řasy chvějí, lící krůpěj za krůpějí

blýská rosným třpytem ranním... Zašeptla v tom víla za ním: „Dále, hochu, dále spěj! Nebeská tu předsíň pouze –

druhý klíč si uchystej, ke druhé se bráně dej: Tam cíl věčný každé touze!“ Krok – leč náhle na práh coufá,

sotva vzhlednouti si troufá. Zastřelať mu rajské vnady jakás hrůzně krásná bouře, plno sněhu před ním všady,

plno bělostného kouře, plno blesků duhovatých. Není bouř’ to, ale vlání ohromných dvou křídel vzpjatých,

jejichž třásněmi se sklání tváře hněvná, sluncem skvělá Michaela archanděla. Zbrojnoš ráje rozpřahá se

k ráně mečem, který hledu démantovým ohněm zdá se, šlehajícím z jilce středu; z luny stříbra jilec kován,

zlatem hvězd je vyšperkován. Na obranu maně zdvihl jinoch klíče nade skráně – ranou strašlivou je stihl

rozhorlený zbrojnoš Páně: drahé klíče rozlítly se v tisíc jisker meče rázem, jiskry branou zakmitly se,

zlatým deštěm sprchly na zem. K nové ráně meč se točil; než tu z rajské fortny kročil svatý Petr. Mne si řasu,

rovná v lunojasné skráni stříbrné dva mráčky vlasů – zdá se jaksi po vyspání. V cestu stoupá Michalovi;

ale důtku sobě klidí: „Aj, to řád je z brusu nový – dokořán tu ráje brána a tvé klíče v rukou lidí!“

Vece klíčník nebes-pána: „Jaký děs, že v naší kobě opět host po také době?! Beztoho již teskno věru

sedět z rána ku večeru v poušti fortny té a hluši, nespatřiti lidskou duši, zřít jen stále krásy známé –

k čemu to tu všechno máme? Nadobro snad ve člověku zhasla žádosť rajských vděků! Mní snad, že je vskutku tady,

jak jim líčí nebes vnady malíři a kazatelé: spousta oblakové běle, serafové, plní nudy,

cherubíni sklenné pleti a to drobné kolem všudy hlávek okřídlených smetí; ze všech retů že se lije

nekonečná symfonie, do strun harf se prsty hrouží – – Jaký div, že nezatouží po takové blaženosti – ?

Koncertů tam dole dosti. – – Zajdi sem jen, hochu, časem – nejlíp’ s večernice jasem – v bránu ťukni po třikráte, –

závory vnitř sejmu zlaté. Můžeš chvíli zde, jak nyní, rozhlednout se po předsíni, nech tvůj ret i dole hlásá,

jaká to zde u nás krása. Jenom dvé střež jako v hrobě: Neprozraď jim k nebi cestu, znamení, jež děl jsem tobě –

jinak dojdeš krutých trestů!“ – Nazpět hocha v zemská sídla snesla víla duhokřídlá. Od té doby jinoch milý

každý den, kdy nebes luhy hvězdným kvítím zazářily, ubíral se stezkou duhy, klepal třikrát v nebes bránu,

prodléval tam často k ránu. Ale rozkoš neobsáhlá, již tam duše tajně ssála, v těsných ňadrech šumně vlála,

po sdělení mocně práhla. Až kdys v tajemném v tom vlání bloudě hvozdem, z nenadání sedl na kmen, padlý bleskem,

vložil na koleno blánku a svým tajným blahem, steskem vyplnil tak mnohou stránku. Domů nesl plod své tísně

a tam přepsal krasopisně na velin ve zlatém rámku, poštovní též přilíp’ známku a vše ztajiv pod obálku

redakci to zaslal v dálku. S konceptem však chodil snivě, kde byl jaký přítel mladý, předčítal jim zádumčivě

veršíků těch divné vnady, zvěsti o tajemných slastích, jimiž dýší rajské luhy. Schvátila též jeho druhy

touha po nadhvězdných vlastích; škemrali a žebronili, až ho k zradě naklonili: Vyjevil jim k ráji dráhu,

znamení též trojím ťukem a teď s halasem a hlukem dav se valí k nebes práhu, na bránu tam klepá, buší;

nedojde-li odpovědi, aspoň v otvor klíční hledí, k němu přichyluje uši. Pustí-li je Petr svatý,

mívá teprv potíž s nimi: věsí se mu všude v paty, na fortnu mu píšou rýmy, čtou mu sladkou svoji notu,

posouzení skromně ždají – Michael smích jedva tají: „Vidíš, to máš za dobrotu!“ A ti veršovníci s hůry

hvězdic plné kapsy nosí, rajských květů celé fůry, džbery nebeské i rosy, bečky blankytové jíchy,

spravedlivě plné cíchy peří z křídel nebešťanů: že již málem pozemšťanu protivna je rajská vůně

a že člověk až se stydí v společnosti slušných lidí mluvit o hvězdách a luně. Ale zrádce rajské cesty

stihly zasloužené tresty: V potu tváří sbírat musí květy slov a rýmů zvonky v ladných veršů zdobné sponky,

studovati steré Brusy, poslouchati přátel znělky, velebit jich talent velký, o honorář míti strachy,

zdobit všechny almanachy, literárním klepem břísti, kritikářů rady čísti, úvah roje nespočetné

o zdravém a chorém směru a, co nejhorší je věru, proslovy též psáti vzletné! A kdy v řádných lidí kruhu

někdy shlédnou veršotepce, v loket občan ťukne druhu, ukáže naň stranou, šepce: „Hleď, tam poëta ten velký – –

Zdá se, že mu nejdou k duhu jeho ghasely a znělky! Kabát má též ledajaký. Zdaž to důstojno je muže,

chytat hvězdy nad oblaky, trhat pomněnky a růže, s motýly si hráti dětsky – Moh’ být užitečným tvorem,

doktorem či profesorem, snad i mandát poslanecký ulovit – – “ A vážně na to klepne v tabatěrky zlato,

na níž Kristus pěknou prací – koupena je v licitací.