IX.

Oblek’ Hanuman svou řízu zlatou, ozdobil se korunou a žezlem, vzal své všecky ministry a šperky a tak bral se k dalné Kalkutě.

Byla noc, když po svízelích četných dostihl tam velebného vodstva, na němž právě k pouti do Evropy koráb rozpjal bílé perutě.

Královský tu průvod na loď chvátal, plavci zdvihli úzké prkno za ním, s úsměvem jej vítal vládce lodi – klnout bude zrádci příští věk!

Navždy bude v dějích vzdělanosti jmenována s odporem a hrůzou tato černá skvrna člověčenstva: zvěrokupec Němčík Hagenbeck.

Uskočný ten zlosyn zajal krále, jeho vzácné komonstvo též zajal, uvěznil je do velikých klecí k divotvárné zvěři rozličné,

k marabuům, želvám, gavialům, k antilopám, papouškům a boám, které schytal po indických lesích pro zahrady zoologičné.

Tak ach! velký opů reformátor s ministerstvem svojím odpovědným vecpán mezi makaky a vuvu v nevzdělaných opic posadu;

tak ach! fíky shnilé pojídaje, zakoušeje šlehy pádných důtek, ušlechtilý výkvět opí říše k osvícenému plul Západu.

Před Hamburkem loď se zakotvila a král s komonstvem vystoupil na břeh Evropy, jež kolébkou i hrobem stala se jich velkolepým snům:

prodáni jsou za jidášský peníz zahradám a sbírkám živočišným, zvěřincům a milovníkům opů, sprostým kejklířům a šumařům.

Takový byl konec přežalostný vznešeného podniku, jenž mohl osvěty říš jasnou rozmnožiti o tisíce zdárných občanů,

kteří věru dovedněj’ by nesli pantalony, frak a rukavičky, nežli pachtící se nejnověji po vzdělání národ Japanů.

Udušen je na věčné snad časy plápol osvěty, jenž veleslibně Hanumana rukou genialní v Indském pralese byl roznícen,

opět asi po lianách tamo v čiré nahotě rod opů rejdí, manga jí a srká ptačí vejce zapomněv, že byl kdys osvícen.