IV.

Ó pralese, ty spousto nádherná krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů, ty pokladnice tvarů nezměrná i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,

jak půvabně jsi rázem procitla dne žhavým polibkem! Jak hrdá temena tvých velikánů pod ním zasvitla, vrcholků valných zeleň plamenná,

vln smaragdových bleskotavé moře! Leč korunami knížat pralesa i v nižší oblasti den poklesá, kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,

však spodní houšti sám jsa mocný štít, své listy svěží, veliké a malé, v bohatství forem skládá neskonalé. Tu báječné je nakupení zřít

vějířů ohromných a chocholů, jež s palmových se šíří vrcholů a složeny jsou skvostně, divukrásně z čepelů zelených a jemné třásně.

V tom listů mnohotvárném zpeření noc potýká se hravě s denním svitem v odstínu sterém, vábně rozmanitém, až dolej’ hustší, hustší šeření

přechází zvolna v soumrak pověčný, kam do úžasné směsi bylin všakých, v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých, den nikdy nesklání zrak všetečný.

Než ve výši svit budí na sta duh a pablesků. Tam rozepjatý v kruh terč lupenů, jichž konce zahýbané jak zdobné třepení jej vroubí kol,

uprostřed šera osaměle plane jak zlatý velmogula parasol. Zde liana, jež visí guirlandami se sykomory, v zápleti svých spon

hrá zvonců sličných barvitými plamy, že řek’ bys: rubín, safír, chalcedon to svítí s nádherného bandalíru – den rozmetal zde skvostů plnou míru.

A pralesem teď táhne svěží dech, jak vál by z Jitra slastiplné hrudi, sto vůní nese, v listech šeptá všech, ruch žití mnohotvárný kolkol budí.

Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví a rozkyvuje purpur třepetavý svých křídel, čechrá smaragdový bok. Páv divoký se míhá v přeletu

jak zářný oblak z duhobarvých ok. Tam kolébá se motýl na květu jak oheň křídlatý. Výš opice sen střásají, ve větví, úpon směsi

jak šotků roj hluk pustý tropíce: níž střemhlav letí, za ohon se věsí, po kmenech spouštějí se jako blesk a houpají se směle na lianách

v pitvorných obratech. A na všech stranách zní shora, zdola jejich šum a vřesk. Dnes opic roje bouří divná zvěst: že vládce živ, že v jejich středu jest,

že navrátil se náhle z dálných stran ve kroji divném božský Hanuman, jejž dávno oplakali – obec sirá – že k jeho rozkazu ve valný sněm

teď odevšad se národ opů sbírá. Jak rarášků by lesem bouřil tem, vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých své sněmoviště mají z časů starých.

Ve středu města – spousty trosek nyní – jež prales větevnatým krovem stíní, zřít rozvětralou sivou pagodu, jež nesčíslné bůžků podoby

a zvířat, vížek jeví v obvodu – mech pokrývá ty zpustlé ozdoby – a shora čtverým sloním nad chobotem báň malou nese s lupenitým hrotem.

Na této baňce jako na prestolu již sedí Hanuman a kolem něho na soškách, vížkách po pagodě dolů tlum předních opic rodu vznešeného.

Již také vůkol odevšad se rojí sbor sněmovníků ze ssutin a stromů... Les větve stromů nad pagodou pojí jak šerou klenbu ohromného dómu;

než kopule ta zdá se žíti celá úžasným rejem drobných satanů: Ve mračna opic bouřně rozechvělá zdá měniti se listí bananů,

chleboňů, mangiv, banyan a palem, zdá živým ovocem se plnit valem a všechny větve do kola se chvějí pitvorným hemžením těl chlupatých

a sterými se šklebí obličeji. I po lianách svislých, rozpjatých se kupí hustě, od lesního stropu v dol houpají se těžké hrozny opů.

Jak slovy pojmouti tu zvuků směs, ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm les rozvířil, svůj projevuje ples nad krále ztraceného návratem!

A král tam klidně seděl na pagodě. Skrz otevřenou nad ním lesní báň proud světla mihotavý padal naň, kol těla skvoucí glorii mu plodě,

v níž zřetelně se jevil vzácný zjev: Frak šarlatový s hojnou třásní zlatou a spodky fialové za oděv sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou

kryl divotvárný klobouk veliký, podobný onomu ve tvaru, slohu, jejž nosil slavený syn Korsiky; leč zlatý střapec v každém visel rohu

a nad ním chochol mohutný se skvěl ze zlatých drátků, pestrých per a skel. Ten oblek věru důstojným byl bohů! Sněm opů na vše s úžasem se díval

a mnohý vydával křik obdivu, ač také leckterý op hloupý skrýval smích nad fračiskem v lian pletivu. Až posléz zahřímalo ze všech stran:

„Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!“ Tu vládce opů klobouk skvostný sňal a řečí plamennou sněm započal: „Buď Višnu veleben, měj vroucí dík

i svatý praděd můj! Přímluvným slovem on jistě, kdysi Ramy pomocník, jej pohnul tam ve stanu oblakovém, by unésti mne dal přes valné moře

tam, poznání kde zasvitla mi zoře. Teď odsloněný zrak můj pravdu stihá a rozevřena leží přede mnou osudů opičích a lidských kniha –

čtu každou její známku tajemnou. Op, všeho tvorstva vrch a diadem, z ruk božích vyšel, nadán v plné míře vloh duševních a hmotných pokladem.

I množil se, svá sídla zemí šíře. Leč jedna čásť té velké rodiny v původním stavu ztrnula, byt majíc na větvích stromů, jejich plodiny

– dar přírody – bez práce pojídajíc, své vlohy vzácné zůstavujíc ladem, že mnohé zakrněly, zašly zcela, a víc a více s tupých zvířat stádem

se sbližujíc, jež za soudruhy měla. Čásť druhá naopak vždy výš a výš své dary rozvíjela čilou snahou, zem poddávala sobě, tvorů říš,

vždy pokroku se ubírajíc dráhou; po valné, nespočetné řadě věků tak povznesla svůj um, tak vyspěla ve brusu zevnějším a žití vděku,

od lesních bratrů svých tak docela se odlišila, že jen s těží bys teď uvěřil ve stejný původ obou, by nevěstil jej tváře, těla rys.

Což ach! řeč opičí se zdráhá mdlobou vznět líčit můj, když pomním na Evropu, vlasť nejkrásnější vzdělaných těch opů! Ta líčit města, plná třpytných skladů,

ty karossy, ten vyfintěný dav, tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu, ten vybroušený společenský mrav. Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:

My proti nim jsme míň než barbaři. Jak němá tvář, jež s námi v lesích žije, jen jídlo známe, šplh a přemety, nám nesvitl ni paprsk osvěty,

nás hudba nešlechtí ni poesie a sotva jménem divadlo nám známo a politika, salóny – ó Brámo! Ký div, že opic pokročilých, lidí,

(neb již i za to jméno „op“ se stydí) rod osvícený pohlíží tak s patra na pralesního surového bratra. Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.

Nedávno teprv slavný člověk jeden to bratství doznal, velkým srdcem veden – a jaká bouře proti němu hřměla! Však líp’, než on, já chci jim dokázat

náš stejný rod, že pouhou vůlí snadně ten zapřený a povržený brat k nim povznésti se může, ne-li nad ně. Když tamo prvně, v duši stud a litost,

jsem s lidským porovnal náš bídný los, tu náhle čelem zajiskřilo cos a mžikem prohřálo mou celou bytost: to jiskra byla velké ideje,

jež rostla dechem blahé naděje a přede mnou teď vůdčí hvězdou plane, k níž pohled nadšený se obrací: bych z potupy své plémě zanedbané

vznes osvětou a civilisací, bych prsť, jež předků mnohověkou nedbou nechána ladem, zplodnil ducha setbou a učinil svůj národ činem slavným

kulturních plemen druhem rovnoprávným. Dnes ještě ruka má se díla chopí. Než přistoupím k duševní sféře vyšší, tré vyhladím, co zevnější zjev opí

od člověckého nejnápadněj’ liší. Věc první dotýká se ohonu, jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá; nuž srubnem’ zbytečnou tu příponu

a nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma. Pak nohu, která zneužitím dlouhým se stala ruky pomocníkem pouhým a místo řádné chůze bídně tápe

neb větví palcem všetečným se chápe, vrátíme k původnímu určení a řádná obuv, spínajíc ji pevně, tvar její záhy vhodně promění.

A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevně o věci té – ve valném shromáždění – jíž neslušno se dotknout beze rdění – Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,

že bez růměnce, národe můj drahý, as vyslechneš, co nahlas vyslovit se zdrahá cudný jazyk můj: Jsi nahý. Ne. – Neukazuj větší pro potupu

na hrubou srsť, ten zvířecí háv chlupů – ten halí jen – Však řeč mi vázne studem. Dost o tom předmětu. Jen povím krátce, že do sukně a kalhot, do kabátce

po lidsku nadál oblékat se budem. Tak předem zjednáme si lidský vzhled a dál pak chutě bude stoupat nám po stupních mravu, umění a věd

ve člověčenství jasný velechrám!“ Král odmlčel se; vůkol opic mračna též visí bez ruchu. Jak meteory ty velké myšlénky jich slní zory,

ta perspektiva skvělá, nedozračná. Po chvíli teprve ty mraky těl ruch udivení bouřně rozechvěl: sto šermujících ruk tu vzduchem lítá

a vrtí se a kývá sterá leb, sto postav sebou hází, škube, zmítá, na tváři sterý posuněk a škleb. Než co jich tamo vykládá své umy,

jen pustý slyšet šum – hlas všickni tlumí – a rozpačitě slavný řečník mnohý se škrabe za ušima palcem nohy. Až starý jeden opičák – zjev chmurný

se stříbrem vážných šedin v řídké srsti, ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný – plod mangovníku drže v jedné hrsti, se sivým vousem levicí si hraje

a třetí rukou lehce objímaje úponku vzdušnou tropického svlačce, v němž volně seděl jako na houpačce, teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhl

a takto po řečnickém lauru sáhl: „Dím od plic: Nesouhlasím s tebou, králi. Ne lidé nad námi, než nad člověkem my stojíme, jak předci naši stáli.

Hle, jasný důkaz v ději starověkém: Když bohu, jenž tvar lidský na se vzal, milostnou Situ olbřím Ravanas kdys unes’ na Lanku, tu nehledal

u lidí pomoci, než volal nás, na Hanumana spoleh’, na Sugrivu. A co ta slavná opí knížata pak vykonala udatnosti divů,

jak Hanumanem obru odňata choť Ramova, jak mostu oblouk smělý přes moře na Singhalu vystavěly pak ruce opičí – to v dějin desky

je slavně psáno nesmrtnými lesky. A přednosť naši uznal člověk sám: Že Indu rod náš polobožským, věstí od Himalaje k moři mnohý chrám,

kde sbory opic nábožně se pěstí. Jen žijme dál, jak žili předci naši. Plod mangivy – co sladší širým světem? A život zde, na větvích s vonným květem

ve stinném pralese – co můž’ být krasší? Jen hloupostí jsou věda, osvěta i vzdělanost a blouznění ta všecka – víc pro mne ceny má ta mangy pecka.

Já vyhléd’ také trochu do světa, až v Madrasu jsem byl i v Bombaji a zřel jsem život evropských těch bloudů, jak naškrobeně kruhem sedají,

podobni loutkám tragantových oudů, a váží úzkostlivě každé hnutí i posuněk, jak fráse jalové vždy přežvykují, do poklon se nutí –

dík pokorný za žití takové! By bláhovci ti měli rozum větší, k nám prchali by v náruč svobody z těch samovolných pout a marných pečí

na čistá ňadra matky přírody. Ba, k čemu nám ty floutky napodobit – spíš oni k nám se mají přizpůsobit! My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,

jak duše přírody nás utvářila – nač o to dbát, čím lidská fraškovitost původní výtvor boží znešvářila? Jak libo, králi, ohon ten si haň –

já s plesem nosím jej, jsem hrdým naň. Viz štihlounký ten útvar, jemně hravý, tu graciósnost měkkých pohybů – on v každém zbudí vroucí oblibu,

v kom nezkalen pro krásu smysl zdravý. On k životu na stromech potřebný a zasvěcen je nespočetným věkem: děd, praděd náš se honosil tím vlekem,

jím Hanuman se pyšnil velebný; i hvězdy nejkrásnější v zářné prouze po nebi vlekou jiskrnatý chvost: a my jím pohrdneme – proto pouze,

že člověk vzácné ozdoby té prost?! A nohy, jejichž prsty volné, hbité jsou schopny hmatu, práce rozmanité, zdaž ochromlé jich palce máme s mukou

vtěsnávat krutě do španělské škorně a prachem, blátem hápat nemotorně? Ne! Raděj budem o svých čtyrech rukou nad hroudu pozemskou, s níž člověk spjat,

dál k čistým výsostem se pozvedat. I na té hebké srsti mějme dosti, jíž, kde je třeba, příroda nás kryje; co’s o nahotě mluvil, o cudnosti,

to, králi, směšná lidská pruderie. Nám dány přírodou ty tvary všecky a známe je – nač krýt’ je pokrytecky? Mne nevpravíš do strakatých těch cárů,

já sešedivěl bez kalhot a k stáru ze sebe neudělám tatrmana –“ „Dost!“ vykřikl tu kníže, hněvem plana. „Tak neurvalý ton a vyzývavý

as nepoznaly sněmů annály. Ach! pohádkou vám parlamentní mravy a jak se sluší mluvit ke králi. Pryč ze sněmovny! Kliď se a buď rád,

že nevydal jsem dosud trestní řád, sic byl bys, troupe, odevzdán již katu pro hrubé uražení majestátu!“ Op starý zaražen pohlížel k němu,

pak zády obrátiv se k opů sněmu výš po lianě na pipal se soukal a tamo listím ukryt ve vrcholu ssál mangy šťávu, přesedával, broukal

a pecky zlostně odhazoval dolů. A král teď pádných argumentů vojem tak ničil řeči odpůrcovy dojem: „Můj velký praděd se hvězdnaté výše

prohlíží asi s malou rozkoší zastance takového; stud má spíše, že praotcem je tomu hastroši. Ctít velké předky své, to dobré jesti;

leč kdy tak vnuci nejzvrhlejší právě svou směšnost sluní ve svých předků slávě, zbabělci sami, jejich mečem chřestí, jich velkostí se dmou jak větrem měchy:

tu mním: tak mohou chlubiti se blechy, jež ztrpěl ve královské hřívě lev, že lví jim krouží útrobami krev. Ten břídil vážil cestu dalekou

pro důkaz svůj až v dobu pravěkou. Jeť nedoukům nejlíp’ v onom kraji, kde v mlze pestré obrys všeliký se tratí oku vážné kritiky.

Než prohlédněm’ si střízlivě tu báji. Ctím Hanumana, vím, že slavný jest, však pravda neukrátí jeho čest. Bůh v Ramu vtělil se, tož ve člověka,

ne v opa – člověk tedy přednost měl – a člověk ten byl vojska velitel, jen v pomoc maje opičího reka – toť opí přednosti jsou pravé ruby.

I mostem zázračným se marně chlubí: Jej, pravda, ruce opic vystavěly, však Samudra, bůh moře, napřed celý plán stavby načrtal; jen hbité svaly,

jež přiznávám, k té práci opi dali, ni um ni vtip – to věru sláva levná – i sloní rypák nosí k stavbám břevna. Je směšno chlubit se tou skrovnou rolí,

již Ind nám ve své bohoslužbě dává, když ledačemus úcty rovné přává – vždyť znáte v Benaresu svaté voly! A zvrhlý vkus ať chválí sebe více

ten praničemný vzadu přívěsek: je přírody on zjevný poklesek a přímo ve tvář bije esthetice. Tvar nohy člověka prý k zemi víže,

co zatím op se k nebi vznáší blíže: však ještě výš se nese papouš hloupý – snad proto lepší nás ti pestří troupi?! Noh našich zvrhlý způsob nynější

je ku šplhání, pravda, schopnější: leč nechcem’ právě s ledajakou zvěří na dále šplhat po stromu a keři ni skotačit po vzdušné úponě –

než pěkně sedat v řádném saloně. Co nahoty se týká konečně, ó buďme rádi, že v ten lesní taj až dosud nepronikl všetečně

z Evrópy žádný novin zpravodaj (z té Evropy, kde leckde v tyto časy i ňadra dívčí opěvat je hřích a policie trpí nahé krásy

jen leda na bohyních antických): ten kdyby debatu tak nemravnou zde vyslechl a sdělil svému listu, k ní přilhav mnohou črtu zábavnou,

jakť obyčejem pánů žurnalistů – což byl by vydán v potupu a šprým náš sněm před celým světem vzdělaným! Leč dosti slov. Jen končím přísahou,

že přes odpor všech hlupců, netečníků a tmářů, copařů i zpátečníků dál s neoblomnou půjdu odvahou, kam jasná, vznešená mi kyne meta:

budoucnosť velká opičího světa.“ Zněl po té řeči křik i potlesk chvalný, ba jeden op až příliš loyalný chtě tlesknout všemi čtyřmi dlaněmi

se octnul pádem hřmotným na zemi (jsouť byzantinci mezi opstvem taky); než dobře poznal kníže bystrozraký, že nejdou ze srdce ty hlasy chval

a proto mrzut obrátil se dolů, kde op, jenž Bhandragurou sebe zval, pod baňkou chrámce, nejblíž u prestolu na sloním rypci seděl po jízdecku

jsa vznešen nad opičí šlechtu všecku. Té vzácné osobnosti ptal se vládce: „Nuž, milý Bhandraguro, sděl ty mně, co soudíš o mém plánu? Pověz krátce

a bez obalu, zcela upřímně.“ Tu poklonil se nízko Bhandragura a pravil: „Bez lichoty, Milosti: tvá řeč, to skvostů myšlénkových šňůra,

v níž každé slovo perla moudrosti. Spíš na slunci bych našel skvrn a vad, než na díle tvé genialní hlavy: jeť ono zázrak důvtipnosti pravý

a veskrz dokonalé odevšad. I najdeš zvláště, co se šatů týká, vždy nadšeného ve mně učenníka. Ach, s jakým plesáním bych zdobil čelo

tím pyšným kloboukem a halil tělo v ty spodky malebné, v ten skvostný fráček! – Než kde je vzít? – – V tom jediný as háček.“ Souhlasným šumem svědčil opů sněm,

že výtka tato z duše vzata všem, a zraky chtivě na krále se pjaly, jak asi tíhu námitky té svalí. Než král se hrdě nad pagodou zvedl

a sněmem vítězně se porozhlédl: „Čest budiž upřímnému tvému slovu, tak mužnému, bez cety pochlebné – svým prvním ministrem tě odtud zovu;

však věz, že dílo svoje velebné jsem pilně vážil v každém ohledu: Tam nedaleko, kde náš prales vroubí břeh písčitý, pod nímž se moře hloubí,

na místě, kam vás nyní dovedu, v dar přinesly nám oceanu vlny rozkošných šatů výběr nesčíslný i klénoty a šperky vzácných krás,

že z pokladnice této každý z vás můž’ zapyšnit se od hlavy až k patě v hedvábí, krajkách, sametu a zlatě.“ Ta zpráva teprv uchvátila duchy

radosti prudké nadšenými vzruchy. Zněl jásot hlučný ze ssutin a stromů, bouř’ chvály zahučela se všech stran a pozdravila krále hlasem hromu;

„Buď dlouho zdráv náš velký Hanuman!“ Pak nečekajíc jeho vedení ta spousta opů jako smečka divá, jež za příšerným lovcem báje hřmívá,

ve větví, úpon hustém spředení od stromu k stromu v šumném přívalu vzdušnými hupy, přemety a skoky tam letěla, kde s tesu koralů

lem pralesa se díval v mořské toky.