Nad kelímkem sivou hlavu kloní Abraham: dvé tam vzácných klíčů taví šlehající plam.
V slzách zlatých rozplývá se ušlechtilý tvar a slyš! tichou hudbou zvučí drahocenný var.
Zní to, jakby šeptal nad ním andělíčků tlum, jako chvějících se křídel étherových šum.
Zní to, jako harfy nebes přitlumený tón, dalný zpěv, jenž obechvívá Hospodinův trón...
Neobvyklých citů tísní měkne Abraham – – Máchnul rukou: Hloupé snění! Smyslů klam a mam!
Spánku bůh sen čarokrásný v jeho lože svál: zdálo se mu, že je slavný velboháčů král.
Že je kursů mocný vládce, bursy velekněz, že si před vůz triumfální spřáhá hausse i baisse.
Lanýže mu vlaží nektar zlatých pokálů, na oprátkách zlatých řídí smečku žurnálů.
Prsa blýskají mu řádů hvězdným plápolem, tribunové lidu před ním čelem bijí zem.
Umění je mecenášem: V luzném poletu gázovým jej křídlem vznáší motýl baletu.
Ba i půvab hudby, básní, oper, vážných dram – – Zívnul ze sna – probudil se – Milion ten tam!
Ráno k tyglíku se šourá – bože, jaký div! Klíčů dvé tam, spjaté kroužkem, leží jako dřív.
Leknutím žid od nich coufá, chví se jako list: „Což mi světlý věk náš není před zázraky jist?!
Není pro mne také zlato z dolů Kabbaly – jednou by mně místo klíčů plevy zůstaly.
A můj malý Isak tímto vánkem z luhu Vil snadno by se idealním směrem nakazil.
Se škodou rád se jich zbudu!“ Setřev chladný pot zavěsil dvé klíčů k páru starých dlouhých bot.
Cookies on Poetry Cove