IV.

Blízko při obvodu města skvostné čelo pyšné museum ku hvězdám vynášelo, štíty nádherné a pozlacené báně; v něm byl Sláma bytem, jeho sbírky chráně.

A tam večera již pozdním hustým šerem nepozorován se vplížil s praještěrem. Jeho družka ovšem k podivnému hosti s ustrnutím vzhlédla; ale choť jí v pýše

představoval krále druhohorní říše, poroučel ho něžné její pečlivosti. Sám pak začal ihned ohledávat zvíře, lupou zkoumat, měřit šíř i délku všecku,

a brk jeho bleskem lítal po papíře, sepisuje knihu, ovšem po německu: neboť planul touhy vlastenecké vznětem, vědu domácí vším proslaviti světem.

A zvěst úžasná o petrefaktu živém vskutku rozlétla se po Evropy šíru, na mžik v časopisech před tím velkým divem coufl v pozadí sám Bismark s ligou míru,

listy domácí vše pilně překládaly, glorií vždy novou muže opřádaly, jehož závidí nám k Andám od Urálu, kterýž slaví se i mezi antipody;

ba, i veršem Slámy velikého chválu pterodaktylické rokotaly ódy. Blahem zářilo mu čelo pod vavříny, ale brzy v zář tu plížily se stíny.

Předně: mladistvá choť pana professora méně náviděla převzácného tvora. Neboť pro čistotnosť smyslu neměl špetku, za to pilně dbaje, kde co bylo k snědku,

a byl nenasyta choutek zvláštních věru: s jedlým nejedlé – vše hltal bez výběru. V síni nejprve jak pravý Otesánek sezobal kde jaký smeták, vích a žbánek

a pak, bez ostychu vniknuv do kuchyně, smlsal šnůru puklic, forem na bábovky, zářících jak slunka, chloubu hospodyně; ba, i v salóně roh uštíp’ od pohovky

a schrup’ album skvostné s parádního stolu, chochol Makartův i s vázou z karneolu. K lítosti a hněvu z tolikeré škody žárlivosť své tajné přimísila hlody,

neboť Sláma pro zvěř Jury divotvárnou zcela zapomínal, že má žínku švárnou, mladistvou a svižnou, hodnou lásky spíše, nežli všecka havěď druhohorní říše.

A že pantoflíček její, stužek růžných, něžný sic jak hříčka, nepostrádal váhy, pterodaktylus náš z kruhu larů družných do musejní síně vyhostěn byl záhy.

Horší stín, jenž kalil vědci triumf sladký, byly ve výpočtech jeho různé zmatky. Nechť den po dni měřil plaza-netopýra, vždycky jiná byla a vždy větší míra;

jedva patrně sic šinula se dále, ale rostla přece, rostla neustále. Ach, měl k šerednému znát se přehlednutí, že tvor, jímž si dobyl slávy vědce skvělé,

pterodaktyl není v plném rozvinutí, ale mládě teprv, pískle nedospělé?! Smutnější však ještě byly jiné změny na pravěkém tvoru: jeho kůže holá

zvolna začala – Než: v boj! teď Musa volá; protož zůstaňte ty změny utajeny do chvíle, než v burném převalí se ruchu divohrůzná bitva na bojišti duchů.

Zřídka v oné zemi vědec vědci přává pochvaly a zdaru. Byla solí v oku soupeřům i Slámy velikého sláva, až Kmín professor vstal zřejmě proti soku,

objev praještěra směle popíraje a stať polemickou příkře zavíraje: „Slaměný jen mozek zrodit mohl věru fossilní tu hlouposť o ptákoještěru;

úcta k vědě brání, mluvit o tom šíře. Ba též pochybujem’, že to vůbec zvíře – lžiučenců smělosť nezná žádných mezí – – Kdož ví, co v té kukle předpotopní vězí?!“

Běda, v zuřivém když rozpoutá se víru válka učená! Jak na bojišti meče, spousta dravých pér se kmitá po papíru, vztekle bodá, seká, inkoust proudem teče,

v spolcích vědeckých sok soka lítě rubá, bašty katheder se chvějí bojem zlobným, ze článků a statí hřímá střelba hrubá s hvězdiček a křížků kulobitím drobným,

důvod buší v důvod, jiskry vtipu srší, však i kamení a bláta hojně prší, neb kde nestačí a tupnou vědy zbraně, chutě mnohý sahá po klepu a haně.

Leckdy na praporech ryzí pravdy svity ustupují lichým cetám autority, leckdy přehlušuje hlasy přesvědčení buben šarlatanský, lichá fráse denní,

zášť a závisť osob v oheň sporu dmýchá, marná ješitnosť a nedůtklivá pýcha neb i nižší chtíče. Leckdy v tyto ryky též se mísí hlučná hesla politiky –

Ó jest velebné, když vážná, ryzí věda vedle pravdy česť a prospěch vlasti hledá; ale směšné jest, když okuláry svoje barví trikolorou národního boje,

nechť pak jmena slavská kroutí na keltštinu aneb ve všem všude vidí slovanštinu. Děkanové fakult, slavný senát celý, zástup mimořádných, řádných professorů,

docentů a jiných drobných vědatorů, všechen auly voj až pestré po pedelly i škol nižších všechny sbory učitelské rozstoup’ly se ve dva šiky nepřátelské.

Kmín je hlavou jedněch; druzí s vůdcem Slámou za pterodaktyla kopí břitké lámou. Prudký vzrůstá boj a v učenou tu vřavu mísí se i váda profanního davu –

pro ptáko-ještěra brzy národ celý ve dva rozlícené tábory se dělí. V oné zemi sice, jak jsem napsal výše, každý stav jen pro svůj vlastní odbor dýše,

ale kde se strhne jaká řež neb mela, ať by očkoli pak ryčná bitka vřela: o politiku neb úspěch premiery, o plyn obecní neb literární směry,

o tvar supina neb o pravěkou stvůru – tu jsou bez rozdílu ihned všichni vzhůru, každý bleskne okem, nozdry chtivě vzdýmá, jak oř válečný, když polnic břeskot vnímá,

a vše, v ruce péro nebo klacek, běží účastnit se v řeži veselé a svěží. Ať kdo rozumí, oč spor, či nerozumí – bušit do bližního všichni dobře umí.

A tak z professorské hádky o přírodě rvačka překrásná se strhla po národě. Hlupci, padouši tu lítali až milo, vlastizrady hojně na výběr tu bylo,

deštěm urážek se častovali štědře v žurnálech a knihách, spolcích, na katedře, z ulic vnikla seč i pod rodinné krovy, trhala i choť a děti soupeřovy,

o překot se stíhal skandál za skandálem; ba, již bylo svědky dokázáno málem, že „náš“ Sláma krade po jarmarcích boty a „náš“ Kmín je vůdcem loupežnické roty.

Na Kmína sic více sypalo se hany, že chce vlasti urvat z nízké záště čiré drahocenný skvost, jí Slámou darovaný, jehož závidějí v Evropě nám širé;

Kmín však heslo „Pravda“ psal si v panýr smělý a v jed pochybností namáčel své střely: pročže Sláma pouští k svému praještěru pouze přátel kruh a to jen v pološeru,

proč ho neokáže v plné záři denní také těm, kdož právem hostí podezření? Sláma dlouho váhal, nežli odhodlaně zbavil odpůrce té jedovaté zbraně,

svoliv představiti smíšenému sboru přátel, nepřátel zdroj bouřlivého sporu. A tu v tíseň uved’ soky podezřivé, neboť přesvědčit se mohli zrakem, hmatem,

že tvor vzácný není klamným automatem, ale v pravdě zvíře skutečné a živé. Posléz’ Kmín se vzpřímil pod osudnou ranou, však jen stěží vzmoh’ se na vytáčku planou:

„Dejme tomu – hm – že tvor to z masa, krve – pokud možno věřit zběžné zvídce očí –; leč ta otázka – hm – není v řadě prvé: o praještěra náš spor se hlavně točí!

A tu, kdo zná vědy pouhou abecedu, ptáka zjistí zde po prvním, spěšném vzhledu. Ano, pták to čirý; k řádu běžců patří; pštros a kasuar jsou krevní jeho bratři.

Na mysl mně vstoupá maně dalná země, Nový Zéland krásný se svou divnou zvěří, převelikých ptáků vyhubené plémě, neletavých, s havem žíní místo peří,

Dinornis, pták Moa, kterýmž jménem slaví báj ho Maorů, jich předků soupeř dravý, olbřím Palapteryx... Po tom obřím rodu krsek Apteryx žeť slední zbytek živý,

věda učila – teď zřím, že bez důvodu: zde brat jeho statný, obrovský to Kivi! Důkazem jsou tato křídla zakrnělá, této lebky tvar a stavba trupu celá;

záhadou jen tato čistě holá kůže – Než, buď jakkoli: Kdo plaza hledat může v běžci tom, ten strádá hrozným pojmů zmatkem, ne-li dokonalým mozku nedostatkem!“

Ale Kmín přec zůstal valně pošramocen, neb had podezření dokona byl zhrocen. Proto svoji lesť bral všechnu ku pomoci, aby silnějšího soka chopil v týle,

slídil za ním všude, číhal ve dne v noci, až pak výsledek té vyzvědačské píle jako puma padl v tábor praještěra, vše tam v tříšť a cáry lámaje a dera:

„Správně soudil jsem: Jest ptáko-ještěr lživý v pravdě pouhý pták, druh obří z rodu Kivi. Jako jeho bratřík na Zélandě dalném, nahotu svou kryje v žíňovitém havě

a jen proto v onom shromáždění valném objevil se holý od nohy až k hlavě, poněvadž – to stvrdí důkazy mé jistě – Sláma vždycky přes noc oškubá jej čistě!“