III.

Do kovárny přišel jednou z rána správce na rozmluvu, tahy lstivé ladě v usmívání přívětivé. Kovář do světnice vedl pána.

V úklidu již vzorném jizba celá v ranním jase čistotou se skvěla. Liduška tam klonila se právě nad truhlicí pestrou, jižto plnil

plátna sníh, kde různý šat se vlnil v hojných varhánků a třásní slávě. Třesklo víko chvatně přiklopené, na němž obrázky vnitř nalepené

zamihly se v barev, zlata třpytě. Vyplašená dívka vstala spěšně, pozdravila hosta rozpačitě, v líci zardělá jak čerstvá třešně.

V zalíbení hleděl správce na ni, na zjev milý, zářně stojící před ním v čistém blesku záře ranní, jenž sem jasných oken dvojicí

vnikal směsí listů průsvitných, květů ruměnných a blankytných; a květ jiný, ze zahrádky venku, – rosy sled mu svítil na lupénku –

zdobil ňadra vábně porozvilá té, jež sama jitřním květem byla. Hleděl ještě na postavu švarnou, lehounce když světlým fěrtochem

otřela mu židli hrubotvárnou s vykrojeným v srdce lenochem, a spěl za ní ještě třpytným okem, do síně když vyšla švižným krokem.

Jizbou pak se rozhled’ usmívavě. Od stěn sněhobílých řadou trámů nízký strop se odstiňuje tmavě. Na všech stranách z úzkých, černých rámů

vyzírají pestří svatí, svaté, v rukách nástroje muk, palmy zlaté; za největším zatknuta se bělá haluz kočiček. Však mistra Jana

též tu visí malba neumělá a s ní hrdinská tvář Trocnovana z pod přílbice hledí zamračeně po biskupech na protější stěně.

V rohu postel vypíná se, plna peřin kyprých s růžovými pruhy, na truhlách čar pestrých mnohá vlna září s divným kvítím v barvách duhy.

A nad kamny z kachlů hladkých, tmavých visí, různou cetkou ozdobena, holubička z vejce urobená pestroskvoucích křídel mihotavých.

S úsměvem se rozhled’ po všem správce, na židlici sednuv. Proti němu kovář usedl na prosté lávce, tulící se k širých kamen lemu.

Volně sedí tu, jak nechal díla: V předu tělo, mužně ztepilé, z kůže zástěra mu obestýlá; pod rukávem režné košile,

vykasaným vzhůru, mocné svaly jeví rámě, stmělé žárem, čmoudem; obličej pak divě počernalý pod havraních vlasů volným proudem

na hosta pne jiskrnatý zor. Takový byl obou rozhovor: Vzrůstá úžasně, jak obr báje mladý závod náš. Skráň vypínaje

nad údolí, každým krokem ničí některou vám chatu trpasličí. Ale za vše, co teď nohou hněte, záhy hojné požehnání zkvete.

Za ty pošlapané hříčky dětské, za prostičké žití starosvětské doba slavnější těm horám vstane: Rozepne tu průmyslný duch

perutě své zlaté, požehnané, probudí tu čilý dělný ruch, proudem veselým se rozehrají blahobyt a pokrok po všem kraji. –

Než, jak pravil jsem, náš obr mladý vyrůstá, že ves vám celou zdolá, pravý Otesánek, už ji zpola pohltil a ještě zmírá hlady.

Avšak žerty stranou. Vaše jmění kovárna, k ní chaloupka ta sivá – rozmilé v ní kouzlí ovšem dlení dcery vaší ručka přičinlivá,

ale přece – pravda nezabolí – přec to úhrnem jen trochu slámy obemšené nad vetchými trámy – na dlaň zahrádka, pak něco rolí.

Nám je třeba místa. Nuže, mistře! Shodnem’-li se na rozumnou cenu, zakoupím to všechno v pána jmenu – Železo to žhavé kujte bystře!

Vím, že mnoho nemám. Tato chata sivá, slaměná jak hnízdo ptačí proti domům vašim. Mně však stačí, ba mně milejší než koba zlatá.

Pohled váš tu vidí ovšem leda kupu dřev. Než jinak moje zraky: Za stolem tam dvojí hlava šedá prosvítá jim zašlých časů mraky,

jim tu zevšad usmívá se vstříc ženy milované tichá líc, odevšad se noří milé tahy, chví se kolem nejeden stín drahý –

jsem tu doma – jsem tu mezi svými, třeba v památce jen živoucími. Tato světnička se obrážela s první jitřenkou v mém dětském oku,

tolik výjevů mně drahých zřela, radosti a žaly mnohých roků – Rcete mi, jak všechno toto cenit? Mám-li teplé toto hnízdo směnit

za krov cizí, vanoucí jen mrazem? Zdá se mi, žeť srostlé sterým svazem srdce moje, spjaté poutem sterým s těmi stěnami, s tím stropem šerým.

Jste muž citu. Zápal váš je chvalný, ale ze slov nekyne zisk valný. Věřím, že jste poután k otců domu mnohou vnadou, jiným utajenou,

a chci slušný zřetel míti k tomu jakous částí nad skutečnou cenou. Ale s mírou! Nedojdem’-li cíle u vás, jinam zanesem’ své zlato –

Nuže, chutě! – Kdož vám ručí za to, vrátí-li se příhodná tak chvíle?! Za peníze pučí blaho všude; zřídíte se pěkně v domku novém,

snad vám krásněj’, tepleji tam bude nežli pod tím starým, vetchým krovem. Stejně milou, přívětivou síňku dcerušky tam vkouzlí ruce čilé –

snad si do ní švarnou hospodyňku uvedete – jste muž v plné síle –, štěstí nového zář tam se vhostí, vábnější než stíny minulosti.

Kovárnu si pořídíte větší – ...jinde snad. – Hm –... Pocítíte v mále, že náš závod nehrubě vám svědčí, – počet sousedů se tenčí stále,

nám pak vašich kladiv třeba není – Všechno to je hodno uvážení. Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká, takto zpupně na chuďasa břinká!

„Já jsem všemohoucím světa pánem!“ pyšně volá. „Já jsem bohem doby! Skloňte se, vy lesků mojich robi! Odkoupím vám rodný krb i s lánem,

domov, předků památku i hroby. Co vy jste, vy lidé holých dlaní, v jařmu práce bičem nouze štvaní, co jest vaše vůle, krtčí snaha

proti mé, jež odpor každý zmáhá?! Vaše duše, myšlenky a city, všechno moje zaplatí vám třpyty.“ Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní –

však má šíj’ se před ní neukloní. Nechať pán váš zaplaví vše kol zlatem svým, ať skoupí celý dol, všem, kdož bývali tu domovem,

odloudí krov otců, rodnou zem’: já tu pevně setrvám jak z žuly! On má zlato své – já mám svou vůli – zde chci být, chci podržet, co mám,

a tím jeho zlatem pohrdám! Proč ty hněvy?! Máte vůli svou. Nechcete – nuž dobrá! Půjdu dále. Však-tě vaši zlobu svéhlavou

ukrotí as rozum lepší v mále, až vám pavouk hustým předivem otká kovadlinu s kladivem – a snad pozdě bude. S bohem tedy!

S bohem, pane! A nechť naposledy překročil jste práh můj s takým vzkazem! Nechť mi pustá výheň fičí mrazem, ať ni hřebu nezbude mi kouti,

spíš ta chatrč nade mnou se shroutí, než bych postoupil z ní třísky jedné! Zde mí předci žili, zde mi svit’ oka nebeského první třpyt,

zde jsem prožil roky šťastné, bědné, zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě, a kde stojím, na té zemru půdě!