III.

Jaké boly zmítaly tvým nitrem, Hanumane ubohý, když ti v dálce soumrak zahaloval rodné lesní ostrohy,

když jsi s kormy rozhlížel se v hoři po neznámém, nekonečném moři pod hvězdami cizí oblohy! Ty, kol jehož skrání svity hvězdné

tkala dávnověká báj, jehož chválou zněla svatá Ganga, zněl i sněžný Himalaj, jemuž Indů lid se zbožně kořil –

nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil pro surovou námořnickou láj. Tebe, jenž jsi býval světlou modlou bytostí všech sourodných,

který’s poznával jen vroucí lásku v matky loktech lahodných, v jejích pohledech tak plných něhy – tebe nutily teď důtek šlehy

do poklon a kejklů nehodných. Takto vzácný zajatec se plavil mnohou nocí, mnohým dnem; cizokrajných břehů pestré zjevy

vůkol míjely jak snem, až pak v dáli koráb na severu v albionské mlhy smutném šeru stanul ve přístavu hlomozném.

Tamo v dýmu námořnické krčmy na rohožce z rákosu op se choulil smuten – až tu náhle větve známých kolosů

rozpjaly se nad ním přeširoko, z tůně šeřivé jak báje oko zasvítil mu kalich lotosu. Listů obrovitých řásná zeleň

osvěžila skrání plam, větví soumrakem se motýl zaskvěl křídlatý jak drahokam, svitla listím datle zlatohnědá,

sáhl po ní – chytil vzduch – Ó běda! všechno bylo pouhý spánku klam. Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné: Dobrodružný jevil tvar

klobouk dvourohý a chochol zářil báječně jak víly dar; rudý frak, pln okras filigranských, klátil párem šosů dlouhatanských

kolem fialových šaravar. Sedě na kvikavém kolovrátku, pánovu jenž tížil plec, vypravil se na pouť uměleckou

do Francouz, Vlach, do Němec, od rév jihu k jedlím na severu půl Evrópy proputoval věru opičí ten kníže bezzemec.

Vítán dětí jásotem a smíchem, musel jeviti svůj um v ruchu měst i před vesnickou krčmou, bavit obecenstva tlum,

uklánět se dvorně, klobouk snímat, v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat, chodit po hlavě a píti rum. Obvázav si zručně kolem šíje

bílé cípy ubrousku, krmě krájel, pěkně na vidličku sbíral kousek po kousku, sklepníku frank podal velkodušně,

posléz parátka též užil slušně, víno čistě setřev s licousků. Peníze pak sbíral v pestrý klobouk; někdy umělci též vhod

z ručky štědré zapadl tam sladký sadu severního plod, spával v loktech svého velitele – zdálo se, že pustil z mysli cele

dálný prales a svůj božský rod. Ale posléz omrzela plavce kočovnická světem pouť, zatoužil zas navinovat lana,

širým oceanem plout, a tak jednou vstoupil ve přístavě na koráb, jenž uchystal se právě plachty k cestě dalné rozepnout. –

Impressario kýs genialní záměrem byl velkým jat jako Alexandr umělecký dobýt Himalaje pat,

Musám žíznivým v panenské půdě pod Indem a Gangem, na Nerbudě nový živný pramen vytepat. A hned sbíhaly se mimů davy

z východu a západu, sletěly se balleriny, Divy chtivé slávy, pokladů, dobýt pirouettou, ariemi

Golkondu tam s diamanty všemi, všechny skvosty Allahabadu. Snily zlatohlasé primadonny, jak jim sprchne do klínů

zlatý dešť a liják almandinů, safírů a rubínů a sbor baletní tam čekal milce pod turbany z perel, chystal štilce

pro velebné nosy bramínů. Stěží koráb, archa umělecká, stačil pojmout do svých cel vše, co svět, jenž z prken buduje se,

k Indu přeplaviti chtěl: ohromnou tu spoustu různé zdoby, beden, krabic, skřínek, garderoby, vaty, vlásenek a líčidel.

Zpěvem hlaholíc loď Argonautů hrdě brázdí mořský luh. Na ní lodníkem pán Hanumanův a s ním op dlí, věrný druh;

ó jak svitlo Hanumanu oko, když kol něho volně, přeširoko rozepjal se oceanu kruh! Jaké city srdcem jeho vlály,

an skrz lan a rahen mříž nocí teplou opět v záři skvostné uvítal ho jihu kříž, když loď, na obzoru zamodralém

zas mu jevíc sličné sbory palem, k otčině ho nesla blíž a blíž! A čím blíže k ní, op častěj v dumy jakés vážné poklesá.

Jednou vyskočil – zrak postih’ v dáli rodného zjev pralesa – – než tu náhlá bouře vzteklou rukou rozvířila hudbou hromozvukou

moře hlubinu i nebesa. Hoj, tu na korábu přenešťastném davy pěvců, akterů tragedii svedli srdcelomnou,

hrůzně krásnou operu, k nížto v tympany a tuby řvoucí bouře hudla průvod dušervoucí, o němž nesnilo se Wagneru.

Hanuman z té vřavy vyšplhal se na stožár – v tom blesku žeh – hromu rachot – vrchol stěžně klesl v rozkypělé vlny šleh

a s opičkou, jež se na něm pevně držela, hloub oceanu hněvně vyplila jej na indický břeh.