III.

Kruh mořský probírá se z nočních stínů a jitřní šero vlhkou peruť stele po vodním, lehce rozvlněném klínu, jenž olovo jak varem rozkypělé

v ohromném prostoru, kam pohled spěje, nesčetným hrbolem se matně skvěje. Van ranní nebes široširým stavem beztvárných oblak šedou přízi cuchá;

vše charo, bledo; leč v tom šeru plavém dne krásného již dřímá blahá tucha. Uprchla bouře. Požár udušen ve zdravé lodi. Plachtový háv její,

ač leckde potrhán i rozrušen, přec unik’ bouře záhubnému reji. Než v lodi jeví truchlé výjevy bledého jitra matné úsměvy.

Na plachet rozestřených tkani režné tam odpočívá dívčí tělo něžné. Jak sněním sklíženy jsou zlaté řasy ve tváři bledé. Vlhké jasné vlasy,

v nichž s řasou mořskou zachytla se pěna, na ňadra splývají pol rozhalená. Šat vláhou prosáklý jí k údům lne a lehce kreslí tvary kouzelné.

Kmet nad ní klečí, sténá. Na čele mu nekrytém vlas pocuchán se sněží; šat zedrán; pochva prosta čepele, jenž vedle krví zaruměněn leží.

Dav druhů, mlčky shromážděný kol, zří soustrastně na krutý starce bol a v pozadí tam Ivan vlhkým šatem tvář žalnou halí nad raněným bratem.

Teď hrabě, schvácen strastí návalem, pne ruce k nebi v nářku zoufalém: „Což nebe bez boha? Což po všem veta? Což pusto lásky nekonečné sídlo?

Což vyschlo slitování věčné zřídlo a ledem zkřehlo svaté srdce světa? O, Pane, viz ! Už vetchá šíj’ se křiví, líc rozorána strastí, vlas je sivý,

ret spálen jedem z číše utrpení – což na dnu ještě nejtrpčej’ se pění? Vlast drahá mrtva, v kusy rozsápána, památka dědů ve prach zašlapána,

můj národ sražen v potupu a bědu, mí bratří v okovech a věčném ledu, syn jedináček, choť mi vzata smrtí – jsem bídný vrak, mé srdce smutný troud –

a dosud nesmířený boží soud tu trosku ještě děsnou ranou drtí! I ty, má hvězdičko, mé kvítko vnadné, můj holoubku, můj skvoste jediný,

i ty – –“ A s pláčem líbá ručky chladné, hruď, líce, čelo; rve si šediny jak smyslů zbaven, až jej mocí skorem odloučil druhů zástup od děvy

a potěšlivým, chlácholivým sborem konejšil strastí burné výlevy. Malátně Ivan přiblížil se kmetu, pláč utajený dusí jeho slova:

„Smí aspoň mrtva na srdci a retu mně prodlíti ta ručka liliová?“ „Mne prosíš?“ zalkal kmet. „Já nemám více dcerušky žádné – v lůně božím jest –

jen stín tu její zbyl: ty bledé líce, ty zlatobrvé skrýše zhaslých hvězd... A mrtev jsem též já – vše spony květné, jež povznášely ještě kmen můj tlící,

kmen vydoupnalý, již již padající, jsou přervány – nech do propasti slétne!“ A stařec potácel se k lodní mříži, kde zástup druhů zadržel jej stíží.

Však Ivan k dívce klekl. Z výhně muk s polibkem slzy žhavé kanuly na ruček skřížených běl strnulý. V tom – bože! – Záchvěv ten! – To srdce tluk

Rtem jejím úsměv hrá – teď ze hluboka vzdech vyřinul a jemným zlatem řas prosvitl blankyt andělského oka – – „Jest živa!“ vzkřik’. „Jest živa!“ jásal zas.

Kol radostně se druzí shrnuli, jen stařec mešká v sochu ztrnulý a pochybuje, zda to slyšel vskutku. Než kdy mu zasvitla dvě slunéčka,

kdy ucítil ruch jemný srdéčka, tu rozprchla se rázem chmura smutku. Dceř jímá v náruč, líbá v bouřném plese, jak chůva děcko v lodní hloub ji nese.

Čech, s lékem přispěvší, mu jedva stačí – to není starce krok – to let je ptačí! „Kde Ivan?“ dívčích rtů byl první hles. – „Zdráv na lodi,“ Čech odvětil jí spěchem

za hraběte, jenž nad tím prvním vzdechem tvář schýlil zaražen a v dumy kles’. A brzy zcela minula ji mdloba. I prosila, by vrátili se oba

v ostatních sbor, že též si vyjde záhy, co přestrojí se, v jitra půvab vlahý. V myšlenkách, soudruhem svým z pola tažen, kmet odebral se z koby. Vyšli vzhůru.

Však tamo hrabě rozhlédl se blažen: Hle, nebe střásalo již sivou chmuru, jí kmital blankyt, jasší svity hrály kol po vlnách a rděl se obzor v dáli.

„Nuž opět jednou jitro čarokrásné,“ kmet povzdechl, „rtem vděčným vítat mohu: má dcera spasena, i doufám k bohu, že dostihne i koráb mety spasné.“

„Jsem víry stejné,“ vece Čech. „Neb klidno již moře kolem spočívá, i vidno, že spravuje nám koráb zdatná ruka. Hle, jak se proměnil dav našich druhů

v roj lodníků, jenž pilně sem tam šuká, an zatím Ivan bystře bádá v kruhu, jim velí, kyne, volá na vše strany, jak byl by z dětství rostl mezi lany. –

O, slyš, zaň nyní vroucně ret můj prosí: Znáš lásku jeho a vzdech její prvý ti věstil, koho dceř tvá v duši nosí. Již obměkči se! Nechmuř, pane, brvy!

Ty’s poznal, co mu darů skytlo nebe; však mízu žití v tomto švarném kmeni ta rána stále otevřená střebe. Ni tvojí dceři jinde štěstí není,

vše smutno, cizo kol ve světě širém, jen tu se blaho v její srdce schýlí – O, spoj ty ruce! Uvij krásným smírem ten svazek vábné něhy, hrdé síly!“

„Ne!“ kmet se brání, chmuře brvu sivou. „Tvá slova hoře, hněv jen ve mně nítí – já přísahal, že dokud budu žíti, Rus neobejme dceru moji živou.“

„Než sama nebesa té přísahy již rozpoutala úvaz neblahý. Před chvilkou moře dceru vzalo tobě, i sebe za živa již mněl jsi v hrobě,

tu Ivan dceř ti spasil, život vrátil – ty žití zmařením bys jemu splatil?! Již osudnou tu knihu polož stranou, v níž ruce dějů Slávě k hoři psaly

bratrskou krví, mrzce prolévanou, nesčetné viny, křivdy, hněvy, žaly! Což nic tu propast záště nezacelí, jež od věků dvé rodných kmenů dělí?

Ne, starče, přej, ať aspoň haluz dvojí nad temnošklebnou propastí se střetne v úponkách lásky, v něhy léčce květné – jich blaho oblaží i duši tvoji!“

Tak mluví vroucně. Polák stojí něm a hlavu k prsům níží. V jeho líci je zříti jenom krutě zápasící mrak posupný se slunným zásvitem.

V tom Ivan kráčí kol. Jen skromný hled, jak po milčině zdraví plachý zvěd, k nim zalét’. Kráčí dál. Tu zavane mu ve sluch náhle měkké: „Ivane!“

Zdvih’ bleskem obličej radostně zžáslý a k starci spěl. Ten stál tu beze slova, rys jeho každý chvěl se, rty se třásly, rty šeptly cos a zmlkly, šeptly znova,

až pravil pak: „Můj svatý hněv i žal, led srdce hrdého, žár záští v něm, i přísahu mou – vše jsi překonal. O, neklekej! Mně do náručí sem! –

Zas, opět zjevy příšerné se budí? – – Pryč! Prchni, krvavý ty Pragy stíne! Ty hlode žhavý, ztiš se v chabé hrudi, k níž ruka stará syna opět vine!

Mně z jeho čackých očí naděj’ svítá, že v budoucnosti krásnější též mine dvou nepřátelských plemen zloba lítá, že kdysi lásky šlechetnými činy

usmíří oněch příšer temný rej tvůj národ, jenž tak zdárné plodí syny. Mám poklad jediný. Ty’s vyrval jej ze hloubi vod. Ten za odměnu měj!“

Vztáh’ ruku tam, kde právě z lodi nitra Jadviga vystupuje, k nim se blíží, tak půvabná ve smavém nimbu jitra jak v růží keři rosné poupě svíží.

Kol tváře líbezné vlas hebký kane, v němž vlnivě svit hraje s luzným šerem, na roucha blankyt; zlatá třáseň plane nad čistou skrání v čapky rohu čtverém.

Jak zachvěla se vidouc, koho vine kmet v objetí! Ten s úsměvem jí kyne, k ní chvátá, vede uzardělou žhavě vstříc Ivanovi, třasným hlasem pravě:

„Hle, chtěl jsem na hrob synův pokleknouti a jiného jsem našel syna poutí!“ Jak zapletených v sebe vichřicí dvé stromů hybkých, dvojí tělo mladé

lne k sobě horoucně; kmet slzící jim v čela ruce žehnající klade. S jásotem druzí zasnoubence zdraví a nadšeně host plesá od Vltavy:

„Jak luzný obraz! Kéž i matka Sláva tak brzy požehná dvou dítek shodě, jež posud dělí výheň zášti dravá k nepřátel plesu, k její strasti, škodě!

O, chvíle přežádoucí, až se spojí ta vábná Polska s ruským obrem žasným, ne poutem železným, jež srdce dvojí, než volnou družbou, svazkem lásky krásným!

Až k nim se přimknou ve svornosti stejné ostatních bratří davy rozervané, pak slunce nové doby světodějné nad slávským luhem divulepě vzplane.“

V tom Vladimír zve tiše bratra k sobě. Pot chladný v čele, na rtu bolný sten, na plachtách spočívá ve smrtné mdlobě o stožár hlavou lehce podepřen,

jak žádal si, by naposled moh’ zříti v kolébce slunka zlaté, růžné kvítí. Teď Ivanu vstříc ruku slabě šine: „I moje přání přijmi – s bohem buď!

Buď šťastnější než já, nech tebe mine ta bouř, jež moji rozdírala hruď. Teď pozná věčný klid – Ne, nevrť hlavou! Vím, že již ležím na svém nuzném štítě,

bojovník slabý, kleslý s chudou slávou. Však poklesl jsem ve hrob na úsvitě dne velkého, kdy sen můj skutkem bude. Laur jistý kyne korouhvi mé rudé.

Ten svět, jímž sobectví duch mrazný vane, pod jejím vláním rozpadne se v rum – pak teprv zazní v lidstvo zbědované Kristovo čisté evangelium.

Té mrzké společnosti klesnou berly, jež ve ston tisíců se hýříc směje a vedle hadrů, v nichž se bratr chvěje, se nestydí za hedbáv svůj a perly.

To lidstva budoucnost. A věř mi, brate, že úkol velkolepý Slávu čeká v té za obnovu světa bitvě svaté – Snad obemkne ji burná krve řeka,

však z mutných červánků té krve valné jak slunce vyjde v záři triumfalné – –“ Po vlnách lesky červenavé hrají. Tlum obláčků nad lemem obzoru

vlá jako tříseň rudých praporů, jak růžné chmýří se zlatými kraji. Teď před lodí jak zlato tavené sláň zaplála; však dále k východu

se rdějí vlny skvostně zbarvené jak purpur v řízy zlaté obvodu. Ten lem se úží, mění ryzím zlatem. Pojednou vyšleh’ na obzoru vzňatém

jak bájný karbunkul svit oslnivý a mráčků růžných rozptýlený tem prostřelil sterých šípů plamenem, prostranstvím širým oheň rozlil živý.

A větší se: jak srpek bleskutný již svítá z řeřavého vody luhu, již plápolá z ní v žárném polokruhu a teď se ohnivý terč mohutný

v nádherné kráse z vody povyhoup’ v obláčků zlatém hemžení. A v moře své odlesky jak mocný zlata sloup hluboko vnořil, božským světlem hoře...

Vše zaskvělo a zasmálo se blahem v té svaté záři nebeského oka: Běl racků mih’ se nebes modrým svahem a čilý delfín vysvit’ ze hluboka;

klín moře zahrál smaragdovým třpytem, v lan síti zlaté zlatem stěžně zplály a plachty zjasněné se rozevlály, jak dívčí ňadra blahým lásky citem.

Ruch zavlád’ jarý v mužů davu těsném, jenž s paluby pjal v dálku jasné zory a nyní náhle ve hlaholu plesném hromovým hurrá! vítal břežní hory –

Hle, nořily se zvolna z moře klínu, jak vzdušný útvar modravého stínu a pod nimi tam plachty v bílém davu loď bludnou družně zvaly do přístavu...

Zář slunce líbá vroucně Slávů tlum, dvě hlavy mladé, s něhou k sobě lnoucí, starcovo čelo, plné slavných dum, i Vladimírův matný pohled mroucí.

A v prsou lodi bájným leskem plane tvář postavy, tam umně vytesané, se sněžnou řízou, s jitřní hvězdou v čele, haluzkou lípy hebce ovitém,

jež volnou kadeří květ rosný stele, se zlatostrunným v loktech varitem. I plá též divně velký orel bílý, u nohou jejích; zdá se v tuto chvíli,

že zdvíhá zrak, že již již rozvije ke slunci bleskem křídel bílou tříseň jak naděj’ v jasnou hvězdu Slavie ve snivé duši, z níž ta tryskla píseň.