III.

Z posivělé vzdušné výše tiše, tiše chumelí se sníh jako roztouženou skrání

husté vlání upomínek mých – vítejte, hravé, bělostné vločky,

zpomínky smavé s modrými očky zasypte v duchu tíseň a hnět,

v líbezném ruchu neste mne zpět v minulý, zhynulý,

krásnější svět! Vidím zase známé hory, nivy, bory, ztracený ten ráj,

v němžto rosnou anemonou, růží vonnou dnů mých kvetl máj – Drahé zas hlavy

bez šedin, vrásky, hošíka zdraví pohledem lásky, jinochu divy

zvěstuje zas dívčí zrak snivý hedbávných řas, na šíji,

lilii, kanoucí vlas. City rozkošné se budí opět v hrudi,

v čele vábný rej obrazy se luzné křísí, pestře mísí v prchlých časů děj:

pobledlé stuhy nítí se zase barvami duhy na hnědém vlase,

v úsměvu svitá perliček řad, prstík se kmitá rusalčích vnad,

kývá mi, kývá mi v rozkošný sad. Noha svižná chrustí pískem,

teplým stiskem ruka v ruce dlí – Nazpět, nazpět v bujném skoku! Dlouhých roků

sen se rozprch’ zlý. Sladce ret vřelý ke rtu se chýlí, mizí svět celý

v božskou tu chvíli... Překrásno všude, květný kol sníh, mladost nám hude

v píseň a smích na skvostných radostných housličkách svých.

Sestárlá co ruka píše, v nitro dýše vůně jarních dnů, mění zimy vločky chladné

v lístky vnadné, v bílé květy snů – Vítejte, hravé, bělostné vločky,

vzpomínky smavé s dětskými očky, zasypte v duchu tíseň a hnět,

v líbezném ruchu neste mne zpět v minulý, zhynulý,

krásnější svět!