III.

Příští den se usmál na dubnové luhy prvním vesny vděkem. V libém slunka třpytu poslední už tály v rolích bílé pruhy a trav mladých smaragd zářil na pažitu,

smetanky kol cesty tkaly zlatou stuhu, stříbrem blýskaly se proudy jarní vláhy – a v ten úsměv jara, po obědě záhy, Sláma vědec bral se do záměstských luhů.

S brejlemi a lupou, s pouzdrem na byliny, s kladívkem a vakem na zkameněliny, s náčiním v lov brouků vodních, řas a mloků kráčel stezkami kol palouků a rolí,

až i v háj ho svedla toulka volných kroků. Les byl ještě prázdný, bezbarvý a holý, ale temnou sítí větvic, pňů a suků svítala již tu tam čerstvá zeleň puků,

nových lístků, stébel mláď se dobývala z pod suchého listí, z šeré, vlhké prsti, porůznu i vesna půdou rozsívala sněhobílých, modrých, zlatých hvězdic hrsti

a své rozmanité sladké hymny lásky zevšad rokotaly steré ptačí hlásky. Učenec té hudby kouzlem opředený kráčel snivě dál; leč náhle kroky stavil,

neboť mezi bukův omšenými kmeny shlédl postavu a v duchu sobě pravil: „Jestli nešálí mne oko krátkozraké, hle! pan purkmistr si na vzduch vyšel také.“

Mýlil se. Jen z dáli obrysem a vzhledem zjev ten připomínal pana primatora. Jak se zděsil vědec, krev mu ztuhla ledem, když v něm shledal z blízka obludného tvora,

nevídané monstrum, nahé, vyšší chlapa! Balvan masitý, jen koží holou krytý, na nohou tu ptačích nemotorně capá, sem tam kloní zobák velký, hákovitý,

na pravo i v levo divnou hlavou točí, z nížto hloupě civí miskovité oči. Byl by jistě uprch’ Sláma před ohavou, ale v první chvíli děs mu spoutal tělo

a pak zvítězil duch vědy nad obavou. Nadto monstrum pohled nehrozivý mělo, zpitoměle poulíc ptačí zraky svoje, prosto drápů, zubů nebo jiné zbroje.

Zápal vědecký teď bázeň všecku shladil. Zpytavým již hledem kolem zjevu krouží, bádaje, kam zvěř by nevídanou vřadil. A tu z paměti se pojednou mu hrouží

obraz prapradávné doby druhohorní, ještěrů kdy plémě, obři nemotorní, prasvěta kdy žasné pelešily stvůry v močálech a lesích předpotopní Jury –

Ó v těch lesích slavných, bájně fantastických, kde duch jeho často v zanícení těkal pod vějíři divných listů gigantických a stád netvorů se obrněných lekal,

ba jak milé známé vítával je spíše, ichthyosaury a jinou havěď různou, plesiosaura, vod jurských labuť hrůznou, a skvost děsněkrásný ještěří té říše:

Pterodaktyla! Ten ještěr obrovitý netopýřích křídel, plaz ten ptákovitý v jeho mysl živěj’, živěji se vtíral, čím dél, bedlivěji na obludu zíral.

I ta plazu půl, půl podobá se letci; poloviční pták to s žabí kůží nahou – Kdyby opravdu – ! V tom pomyšlení vědci hlava závratí se zatočila blahou.

Maně zraky jeho zakroužily kolem; ale nad ním vějíř netká přespanilý prasvětová kapraď stromovitým stvolem, s pandany se nepnou divné pterophylly,

nebují tu jurský prales v kráse divé – střízlivě tu stojí bez listnaté zdoby jenom dubů, buků, habrů kmeny sivé... Kdež by vzal se tvar tu předpotopní doby?

Ale přec – ! Ta vábná představa vždy znovu vrací se, když pohled utkví na nestvůře. Pravda, odpočívá ve pravěkém rovu Pterodaktylus, ve skalné zemské kůře;

ale snad – snad přec to v možností je říši, že se zachovaly v lůně tajných skrýší trosky praještěrstva do pozdějších věků – Snad že okřídlené saně dávných reků,

draci mnohohlaví, s nimiž tuhé bitky mnohý rytíř sváděl, byli prostě zbytky Fauny předpotopní. – A snad z těchto jeden až i našich časů dočkal se a nyní

šťastnou hvězdou právě v jeho náruč veden, rázem jmeno jeho nesmrtelným činí, živého jenž temných pradob živočicha světu představí – Ach, fantasie lichá!

Pterodaktylus chrup míval nehorázný v mocných čelistích – zde zobák zeje prázný; kůže nahá zde – tam pancíř tvrdých plátů; ten tam dlouhý prst na předním týčil hnátu,

od něhož se blána k zadní noze střela – tu ten pahýly má bez blan, prstů zcela; sáhodlouhý krk měl onen – ten má krátký; velkosť rozdílná – Ach, všude základ vratký.

Božský Darwine, ty náhle světlo skvoucí liješ v pochyby – ó díky tobě žhoucí! Rodů přeměna! Již stavba pevně stojí. Ptakoještěr dávný, přeživ svoji dobu,

v útvaru a kroji, žití ve způsobu po tisíce věků stálém u vývoji přizpůsoboval se změněnému světu: V dobách sušších nechal plování a letu,

proměnil v šíj krátkou dlouhé krku rahno, jímž kdys hlavu zvedal nad bezedné bahno; v pokojnějších časích, zbaven dravých soků, odložil zbraň zubů, drápy, krunýř boků –

Pterodaktylus to v modním zakrnění, civilisovaný, krotký, bez brnění. Již to jisté, jisté! Dopřálo mi nebe, sauriů ty perlo, v náruč stisknout tebe!

Vskutku rozpjal náruč – ale ucouf’ hbitě; neboť kladívko mu, nástroj zemězpytu, povyčouhlé z kapsy, v rychlém zobce kmitu netvor uchvátil a pozřel okamžitě.

Ale hned se opět Sláma vzpamatoval, nástroj oželel a vlídně zažertoval: „Aj, i kladívko ti dobré, Otesánku?! Hlad máš asi notný... Z drahých zdáš se hostí,

ale s jásotem přec do svého tě stánku uvedu a poctím, bohdá, do sytosti, nechť bys třeba dražší ještě žádal píce, vedle kladiv chroupal stříbrné i lžíce.

Nuže pojď! – Ah, zimou též se chvěješ, drahý? Ovšem, chladno dosud a tys čistě nahý.“ Něžně nestvůru svým plédem obestírá; ač chlad večerní též v jeho hruď se vtírá,

přece učenec, míň váže vlastní zdraví, dítě pravěku radš chrání, pěstoun vzorný, a „Již pojďme, brachu!“ přívětivě praví, rámě pod pahýl mu vsunuv nemotorný.

A host předpotopní, jakby vskutku chápal, volně dal se vésti, přichoulel se krotce k vůdci laskavému, jak syn k boku otce. Krok měl arci špatný: kolébavě hápal,

šoural se a šoupal. Přece oba k městu šťastně vykonali svízelnou tu cestu, leda že syn pradob při tom druhu svému, v dumy přeblažené zcela zabranému,

uzobnul a pozřel pouzdro na byliny, drobnohled i torbu na zkameněliny. Ale šťastný Sláma jenom plesal v duši: „O jak rázem věčná ozáří mne sláva,

jak svět učený to po všech zemích vzruší, až se rozletne má po Evropě zpráva o tom Mohykánu dávno zašlých tvorů, až jim náhle podám živoucí a celou

nestvůru, z níž pouhou kostru zkamenělou Britsko zakoupilo za sterlinků horu! Pterodaktyla ve zvláštním druhu novém předvedem jim přesně obrazem i slovem

a hned slušné jméno vědecké mu dáme: ,Pterodactylus inermis vivus Slamae‘.“ Byl by arci jinak o nestvůře soudil, kdyby některý ten klep byl k němu zbloudil,

jež o bajném vejci šuškaly se městem; ale veřejným byl nepřístupný zvěstem – neboť v zemi, o níž moje píseň pěje, každý stav jen pro svůj vlastní odbor dýše:

vědec nedbá, co se pod okny mu děje, co se mimo vědu robí, mluví, píše; politikou jen se publicisté sytí, o vědu a Musy nic se nestarají;

básníci zas pranic o skutečné žití, bydlíce jen ve svých vidin vzdušném kraji.