III.

Otrokem jsem zplozen, otrokyní zrozen, kolébavkou býval děcku pouta chřest,

po můj život celý okov zrezavělý z jitra k noci zníval pustinou mých cest.

Sotva junou sílu ucítil jsem v týlu, už mi šíje spjata ocelovým jhem,

učil jsem se shýbat nízko vaz a líbat důtky svého kata, čelem bíti zem.

Rost’ jsem, otrok chabý, mezi bratry raby, za šperk okov zvonil sestrám u boků,

a kam zřel jsem kolem s hanbou, hněvem, bolem, do prachu leb klonil národ otroků.

Zlé jsem zvykal sudbě, drsné pouta hudbě, plašící z mé chaty všechen žití vděk;

i když v bouřném citu sáh’ jsem po varitu, v moji píseň klatý zazněl pouta skřek.

A přec oko časem plachým svitlo jasem, napínal jsem ucho za les, za vody;

mnil jsem, že tam kdesi jásá pod nebesy, letí v naše hlucho píseň svobody.

Ale jak se vznesla, hlava zase klesla, znova v hanbě, hoři rok šel za rokem –

V šíji dosud jarmo a zrak čeká darmo vykoupení zoři – zemru otrokem!

Již se vaz můj chýlí, na skráni vlas bílý, naděje už v temnou jeseň nekynou;

vím, že ruce spjaté nestřesou jho klaté, že má pouta se mnou v hrobě spočinou.