II. Vineta.

Neplyne tam Odrou k severu od Štětína velká labuť bílá: koráb ozdobný to rozestýlá stříbrotkaných plachet nádheru.

Bělostná je příze hebkých lan, stříbrem kmitá trup, v němž s obou stran dlouhých vesel dvojí hustá řada odměřeně zdvihá se a padá

okrouhlými trčíc otvory z podpalubní skryté prostory. Stříbrem také ozdoba se míhá, která tvary majíc labutí,

nade přídou v lepém sklenutí hrdlo štíhlé do povětří zdvihá, křídloma hruď postýlajíc lodní; hlavu jí jak uzda ovíjí

řetěz tulip, růží, lilií, těžkým věncovím se houpá pod ní na mohutné hrudi korábu a stín jarních těchto půvabů

pestře mihotá se hloubkou vodní. Na palubě purpurový stan větérkem se vlní. Před ním stojí Dagmar ve svatebním skvostném kroji,

družina pak vzácná s obou stran. S jedné dánských poslů hrdý sbor; jenom Strange s kormy opodál do vln hrouží neodvratný zor,

jak by vzhlédnout ke stanu se bál. Skloněna je hladká jeho tvář a v ní rusý vlas, jenž na hruď padá, s dumnou bledostí své stíny spřádá.

Častěji teď jako samotář dlívá tak pan Strange, prve dvorný, nyní netečný a nehovorný. Za něho pan Albert vzornou pečí

stal se paladýnem světlé děvy, horlivě jí slouže, hbitou řečí vykládaje plavby různé zjevy. S levé strany k Dagmaře se druží

smavý zástup sličných zlatovlásek – pyšný vínek seveřanských růží, které z nejvzácnějších země krásek vybral Valdemar a kněžně vstříc

vyslal na korábu, jehož křídlo unáší ji blaze ševelíc v Ribe, staroslavné jeho sídlo. Kněžně po bok nejkrásnější z nich.

Ze záplavy vlnek nesčetných, která hrdlem, šíjí porozlita lnem se bělá, zlatým leskem svitá, s tichým na rtech úsměvem se hříží

milá tvář jak vesny jitro svíží. Oko její čistá studnice, v níž se nebes odlesk jasný modrá, v níž se jeví mysl děvice

ke dnu až, tak laskavá i bodrá. Kristina zní jméno dívky krásné. Jakž se nejprv maně setkaly její, kněžny oči modrojasné,

navzájem si plesně vyznaly: Unášíš mi srdce, sličné robě, buďme družkami ves život sobě! Po široké řece zvolna plyne

koráb nádherný. Kam oko zírá, niva kol jak louka široširá svěží jarní zeleností kyne, v dáli na severu jen se tlumí

lehce zamodralé buků chlumy. Potokův a říček hustou sítí blýskají se břehů kypré luhy, jako v rouše zeleném se třpytí

zdobně propletané stříbra stuhy. Tu tam chata pod olše a vrby střechy rákos obemšený hrbí a zde onde šedá chýžek tlupa

sebraných jak chomáč plachých kur, když se mihne mračnem křídlo supa. Však zde jenom racek na lazur bílým křídlem kreslí plaché runy.

V řece časem rybolovců čluny stranou chvatně prchají, leč náhle zastihly je šumné vlny táhlé, které ňadrem lodi zbouřeny

valí se až po rákosí břehu a tam zelenavé hřebeny v pěnu tříští jako v chumle sněhu. Člun se prudce kolísá i točí

a v něm rybák žasem zkameněv sítě pouští z rukou, třeští oči na kouzelný nevídaný zjev, na stříbrná rahna, purpur vlajky,

na koráb, jenž zdá se vidmem bajky... Jarním sluncem ozářená niva usmívá se vůkol přívětivá: ale časem, když se mráčkem kalí

nebes oko, veselý ten luh na chvíli se mutným stínem halí, jak by nad ním letěl smrti duch, že se divák s myslí unylou

rozhlédá jak širou mohylou. A jak nebem obláčky se honí, tak i kněžně vlídnou očí zář časem chmura přeletavá cloní

a stín zádumčivý halí tvář. Světlé nevěstě pan Albert sdílí osud krajiny, jíž zraky pílí: „Kraj ten rozlehlý, kde nyní mír

vládne pod ochrany dánské křídlem, slýchával kdys krutých bojů vír, zpupných Slovanů jsa volným sídlem. Od pochmurných břehů Visly dalné

k západu až tam, kde do moře vrhají se labské proudy valné, po nesmírné žily prostoře Vendů divých nesčíslné kmeny

v pohanskou noc hluchou pohříženy. Místo k nebi, kde bůh sídlí pravý, na rujanské výspy bílý štít zraky vznášely, kde čtverohlavý

v pyšném lesku strměl Svantovít. Svatou hrůzou poutníci se chvěli ve svatyni Retry nádherné, kde kol Radigosta davem čněly

obrněné modly příšerné. Triglav – zastřen rouchem zlatotkaným, aby nezřel země žal a hřích – klonil ku svých žreců věštbám planým

divnou trojici hlav stříbrných. Klaněli se Živě; z tuřích rohů připíjeli ke cti Černobohu; v jiných bohů nesčíslný chrám

scházeli se k tichým modlitbám a též chata každá v jizby rohu střehla trpasličí sošky bohů, opatrujíc v úctě pokorné

domácí ty skřítky pitvorné. Mrtvá příroda svým zjevem různým mluvila k nim, božstev tajných plna: Pod rákosím šepotala vlna

tajemných svých vidin hlasem luzným, jejichž podoby jak světlé stíny míhaly se plaše pod lekníny. V temné hloubi lesa, pod lupením

kmenů obrovských, jež halil mech, pohan cítil s pověrečným chvěním skrytých, neobsáhlých prsou dech, světa báječného slýchal zvěsti

v šumu chvějících se ratolestí a když listím prosvit’ luny kruh, stříbrným naň okem zíral bůh. Pod stožárem vratkým objat bouří,

vídal v temných mračen směsici, ve vln rozbortěných bílém kouři nesmírnou tvář, hněvem děsící, z pod obrví, čupřinaté pěny,

metat bleskem pohled rozlícený. A když v noci zimní vichřivé z chaty vyhled’, myslí strachem jatou prašných sněhů chumle jiskřivé

proměnil si v hřívu rozevátou koně bílého, s nímž noci celé arkonského chrámu mocný bůh objíždí kol kolem země kruh

chránit věrné, trestat nepřítele. Zlaté klasy slovanské to plémě rádlem vybouzelo z ňader země; po květnatých nivách žírný skot

poháněli; v hustých lesů šeři vysílali za těkavou zvěří bystrých šípů okřídlený hrot: sítě kladli v hojných jezer tůně,

shrnovali v lodic širá dna drobných sleďů mračna stříbrná, hemžící se v Baltu štědrém lůně. Budovali sídla dřevěná,

okrášlená řezbou, malbou umnou, města, širým světem slavená, naplněná lidu spoustou šumnou, jejichž velkolepé přístavy

vídaly háj stěžnů třesavý a v něm peřestou směs národů hemžící se v čilém obchodu. Ale mysli řádům otců věrné,

lichých bohů tvrdošíjné ctění osudu jim neslo kostky černé. Hlasatelé spásy na kamení metali zde zrní božích slov –

Hoj! tu rozbleskl se žár a kov! Kříž tu vzešel nad slovanskou nivou, ale ne svou září milostivou: vzešel děsným třpytem purpurným

nad praporem bitvy pochmurným, nad křídlatých přílbic strašným leskem; bojovníků rozlícených tlum kázal jim teď evangelium

mečů zvoněním a bubnů břeskem. Bránili se chrabře věků řad Črezpěňané, Ukři, Rarozi, kmenové též jiní přemnozí –

krev se stále kouřila z těch lad. Mrtvol hromadami pokrývali dřevěných svých tvrzí širé valy, máchajíce s udatností lví

Jarovíta hroznou korouhví. A co konal slávský viking smělý – jako báje výpravy ty zněly. Srostlý v jedno se svou lodí sivou,

jako mořský orel v děsný let křídla rozpínal nad vodní nivou. – Běda lodi, s níž se tamo střet’, běda břehu, kamo zobák vryl –

o tom dlouho uměl vyprávět dánských mateří a dětí kvil! Ale neplaten byl kmenů těch odpor lítý. Meče Dánů, Sasů

v rozrůzněných jejich zástupech řádily jak srpy v houští klasů. Přes krvavých trupů druhý val vítěz do pevných se tvrzí dral.

Poklesaly v rumy chrámy švarné, rozkotány modly divotvárné. Zasténaly věkovité pně hájů posvátných pod seker tepem,

zapraskaly větve žalostně v obejmutí žáru velkolepém, stará božstva uletala z nich ve příšerných dýmu oblacích.

Klesli Vendové – hluk boje ztich’ – prosto moře loupeživých lodí – z rozkotaných sídel slovanských novým pánům zlatá žeň se rodí.

Osadníků davy se všech stran sem se valí, Němcové i Dáni, z nových měst již mnohý boží stan povznáší kříž jasný lepou bání.

Slávů lepší čásť šíj kloní již pod Kristova jařma sladkou tíž, libuje si v novém kroji, mravě a řeč otců tlumí pohrdavě.

Ostatní pak plaše ustupují do nevlídných pustin, lesních slují, nebo v trpké, těžké nevoli nesou cizích pánů povržení.

Ba již dalekou ta doba není, kdy tu navždy slavské hlaholy oněmí, kdy v lůně toho kraje zbudou jenom sledy kostí tlících

po Bodricích, Srbech, po Luticích, – pusté hroby jen a chmurné báje.“ Skončil řeč pan Albert. Mutné snění obepřádá Dagmařino líce...

Pojednou vzhled krajiny se mění: Břehy ladné rázem coufajíce v ohromné dva oblouky se klenou, jak by v širou náruč otevřenou

braly velkolepou vodní pláň, jež se před korábem pozaskvívá leskem stříbrným a v dálce splývá s azurem, jímž září nebes báň.

Zdali velebný to Balt již vine skvostný koráb do náruče siné? Nikoli! Zas tamo na severu z vodní spousty břehy hrbolaté

vyhouply se v záři slunka zlaté, v bučin valných zamodralém šeru... Či snad Odra, syta šumné pouti, v obrovské tu jezero se hroutí?

Rozkošné to divadlo, kdy kruhem tu se vynořuje, tamo hasne na obvodu pláně stříbrojasné břehů zeleň vlnovitým pruhem,

přivábilo na příď korábu sličnou kněžnu. Komonstvo s ní švarné těší se těch proměn půvabu a pan Albert zjevy různotvárné,

snující se vodní dálavou, vysvětluje řečí poutavou: „Odra, slyšíc blízkou píseň moře, v jarém dmutí milánovi vstříc

hruď tu šíří valné po prostoře, z daleka již rozestírajíc k Baltu ramena svá roztoužená: levé rámě – křivolaká Pěna,

pravé – Děvanovy ladný proud. Jimi v jasné kadeře mu sahá, ale k prsům ňadra svoje blahá nemůže mu vroucně přitisknout:

Ostrovy dva mezi ně se šinou – Volín rozložitý hvozdem stmělý, Uznojm táhnoucí se v dálku sinou – Svina stužkou stříbrnou je dělí.

Ajhle! tam, kde pahorků těch řada k Děvanovy jasným vlnám spadá s výspy volyňské, před málem let skvěl se Slávy čarovábný květ.

Každý vánek, jenž ty vršky holé, pustiny ty smutné obletá, každá vlna, čeřící se dole, tesklivě tam šepce: Vineta!

Vineta! les šumí v dalném kole, a kraj široširý v temném bole Vineta! lká tiše, Vineta! Vineto, ty mořské vidmo skvělé,

Volyni, měst perlo spanilá, jak jsi hrdě na těch výšin čele ve knížecí slávě trůnila! Pokořit se tvému půvabu

přilétaly davy korábů, tísnily se šumně u tvých nohou; štědře sypaly ti do klínu spousty perel, zlata, rubínů

a co skvostů září pod oblohou. Vídala’s všech končin tovary: Klaněly se tobě stožáry, jež co jedle, bílé věčným sněhem,

trčely kdys nad půlnočním břehem v divukrásnou záři severa; zdravily tě plachty cizotvárné končin dalekých, kde z půdy žárné

kypí bajných květů nádhera, vozíce ti v lodí širém lůně Arabie klénoty a vůně... Nyní osiřel ten smutný břeh

a loď plaše vyhýbá se jemu – vaneť z pustiny té smrti dech. Hledě z dálky k místu truchlivému, slyše tam jen mořských ptáků křik,

lodivod, dnů zašlých pamětník, čelo na dlaň chýlí zadumán: Vidí v duchu nával kolísavý plachet různotvárných, stěžňů, lan,

lidu kupčícího pestré davy, pyšné stěny, záři skvostných bran, města velebného krásy steré – a vzdech maně z útroby se dere:

Možno-li, že všechna tato sláva mžikem zhasla ve stín příšerný, jako vzdušný přelud nádherný, jejž ďas mořský nad vodami tkává?!

Kde’s o Volyni, ty hrdé Jumne pověstí? Kde žulový tvůj hrad, Jomsburg mohutný, jenž moři vlád’? – Trváte jen v písni slavošumné!

Když vás v kole bohatýrů slaví šedý skald, což vítá bleskem oka hrdosmělé Jomsvikingů davy, obrovitou postať Palnatoka

trčící nad lodi zobák sivý. Stíhá duchem udatenství divy na palubě vratké; bouře jekem, rahen skřipotem a racků skřekem

slyší topor na štít pevný třískat, vidí sekery a meče blýskat v potrhaných plachet šedé směsi, bičované vichru zlobným ruchem,

a bouř’ velebná, jež táhne duchem, v řasu jasné krůpěje mu věsí. Vypjalo se rámě dánské síly nad Volyní, v rázu strašlivém

na zářivou hlavu mořské víly dopadlo jak Thora kladivem. Magnus král ji mečem, ohněm sklátil, zdupal do prachu. Leč krátký čas

žití s kouzlem bývalým jí vrátil. Na pomořský trůn si sedla zas a jak druhdy svítil v kraje dalné, vábil k sobě lodí shluky valné

rusalky té svůdné zlatý vlas. Tu král Niels ji zdrtil mocnou pěstí – Vstala zas a kříže spasný třpyt nad čelenkou nádhernou jí svit’:

vzešloť sémě blahonosných zvěstí, které metal po těch březích kol biskup Ota, Vendů apoštol. Ale nezdržely prosby žádné

bohem usouzený města zmar. Zapřisáh’ se velký Valdemar, jehož syn teď Dánsku slavně vládne, na věky že zlomí Slávů pych.

Pod korouhví kříže s vojem valným na korábech vyplul nesčetných k Ranské výspy mocným křidám skalným. Udeřil v ten běloskvoucí štít

všeho Slovanstva i padla rázem věkoslavná Arkona, kles’ na zem hromovitým pádem Svantovít a moc dánská se zákonem Páně

vztýčila svou berlu na Rujaně. Poslové tu přišli Volyňanů, Volyňský sám biskup v jejich čele; mluvili, že tuto Slávy stranu

objímá již náruč Spasitele, prosíce, by výspa, která pěstí stejnou s Dány samospasnou víru, ušetřena válkou mohla kvésti

v pevném s nimi přátelství a míru. Ale kříž, jenž zdobil poslů havy, neodvrátil krále od výpravy: Zamítl jich ruku příkrým slovem,

že, co Slovan, zrádná jesti zmije, že rod jejich třeba zkrotit kovem, ve jho dánské sepnouti jich šíje. Když s tou zvěstí přišel biskup zpátky

a že s loďstvem král již Baltem kvačí, dřevních bludů tajní vyznavači národ jedva pokřestěný, vratký, odvrátili od Kristových řádů;

z lesních pustin, kde se léta kryli, šedí žrecové se vyrojili, nad výspou si osvojili vládu. Hřměli k davům plamennými slovy:

Hle, co platno vám, že víru drahou otců svých jste spláchli křestnou vlahou – zdaž vás nyní obrání bůh nový? Obraz jeho hrozebně se skví

s dánských stožárů a korouhví, jež vám zkázu nesou – Vojsko Krista na vás, křesťany, jho strašné chystá... Kříž od výspy vraha nezaplaší –

práhneť jako dřív po krvi vaší. Z ciziny jen okov, meč vám hrozí, není přítele vám v zemi širé – jediný ti štít, ó plémě siré:

otců tvojich věkožizní bozi! Triglav přijme dítky pobloudilé, sílu vítěznou jich vdechne zbrani a náš ostrov, sídlo svoje milé,

zaštítí, jak druhdy, mocnou dlaní! Postrašeni do Kamína spěli ti, kdož věrně lnuli k víře svaté, zanechavše město, ostrov celý

v moci chátry, bludným žárem vzňaté. Zašlá chmura pohanství se nově rozvalila mžikem po ostrově; kříže klesly; žreců zástup vez’

modlu tříhlavou, již skrýval kdes v duté hrudi obrovského kmene, slavně nazpět v obnovený chrám a lid četné lodě ozbrojené

na obranu chystal proti nám. Leč již také našich lodí mračno k výspě valilo se, boje lačno. Však ten boj ať Lykke tobě líčí,

kněžno spanilá! Hle, jak mu týčí hrdou šíj’ hles první o té válce, hle, jak živne, z oka metá blesky, jako komoň válečný, kdy vřesky

polní trouby ozvaly se v dálce!“ Dagmar tiše k bohatýru vzhledla. Vyšla mocná postať rekova, kolem níž se z šupin, kroužků předla

bleskotavá říza kovová. Na hlavě mu přilba okrouhlá shora ostnem postříbřeným plá a tvář hrdobná s ran hojných sledy

rdí se nadšením, jež blýská hledy. Zvoní rek, an Dagmaře se blíží, škorní železnou a kovem havu; kloně před ní plavohřívou hlavu

rukavice těžké zvučně kříží na krunýři; obrněnou rukou míří v dálku s řečí jasnozvukou: „Hle! tím průlivem voj našich lodí

vnikl do límanu bouřným mrakem – Jakou rozkoš slavné vidmo plodí, jež mi paměť kouzlí přede zrakem! Vidím strašlivé to ptactvo boje,

draků hrozných temnokřídlé roje, hrnouti se z oněch mořských vrat, šířiti se kvapně po límanu, nadýmati plachty v jitřním vanu,

po zkypělých vodách tancovat! Kolísá se nad užaslou vlnou stožárových jedlí širý les, klátí rahen větví nesčíslnou

v lan a těhel úponkovou směs, v rozmanité chumle třepetavé zdouvaje svých plachet loubí tmavé. A jak lesem, když naň bouře lehá,

blesk se míhá, hromu rachot zní, tak tu plachtami zář mečů šlehá, tak tu burácí zpěv bitevní. Nejhroznější z těchto mořských draků

v čele strmým, skvoucím křížem plál; za ním vládce bojechtivých zraků týčil se, s ním arcibiskup stál, slavný Absolon, muž bohem daný

plamenná co metla na Slovany. Živě dosud vidím před sebou postať jeho obrovskou, jak z davu zpola kněz, půl v bohatýrském havu

vypíná se s hrůznou velebou, opřen pěstí křečovitě spjatou o válečnou lesklou sekyru, ano shora pod infulí zlatou

s mihotavým křížem safírů oko, v loďstvo Vendů zahloubané, svatým plamenem vstříc boji plane. Tamo, kde se pod Volyně čelem

Děvanova proudí z límanu, čekalo nás loďstvo Slovanů plachet hustých třepetavým bělem. Záhyb límanu i průliv za ním

hemžily se těchto plachet vláním, jako bělásků když oblak sletne nebo hruš sesype pršky květné. Jako by dvě ptáků dravých mračna

v azuru se střetla bojelačna, na se vrazila ve hněvu slepém zobci, pařáty a v pusté směsi rozvířila křídel prudkým tepem,

šumotem a skřekem podnebesí, až by chodec dole vypna hlavu vzhlédl užaslý v tu vzdušnou vřavu: Takto na modravém na límaně

ohromná dvě loďstva ruchem boje, nevídaným dosud v této straně, schumelila divě plachty svoje; srážely se v pobouřené vodě

mohutnými boky steré lodě, zobci ostrými si v žebra bily, spáry háků do beder si ryly, lovily se lany, do palub

vtínaly si kotev ostrý zub; zněly třesky mostů, klesajících s lodi na loď, boje hluk a ryk, zbraní řinkot, zápasníků křik,

sténajících tu, tam plesajících, a vzduch mísil v bitvy šum a jek poplašených mořských ptáků skřek. Mořský sup, jenž nesl moji četu,

směsicí tou stíhal v bystrém letu pyšnou labuť vzácných půvabů. Byl to největší všech korábů slovanských a nejzdobnější spolu:

Hrdě nad ostatních stěžnů les trčel stožár jeho do nebes s vlajkou stříbrotkanou na vrcholu; s rahen visely mu plachty sněžné

jako jarní oblaky a v nich sem tam kmitaly se zdoby něžné hvězdic drobných, stříbrem vetkaných; nad klounem pak přídy povypjaté,

vyřezána pěkně, tříhlavá pohanského božství postava, s rohem v ruce, čněla v říze zlaté. Plovoucí to byla svatyně

loďstva pohanského. Zástup kněží na přídě stál v jasné skupině. V kadeře jim zeleň tkala svěží haluz lípová; kol údů vlály

řízy sněhobílé; oči plály žárem blouznivým a zpěvy hlasné ze rtů slavným sborem šuměly, an jich prstů tepot umělý

rozechvíval struny varyt jasné. Za nimi pak širý lodi trup svítil zbraní bohatýrských tlup – Svaté korouhve to paladýni,

která sklání na těch postav tíseň kmentu běl a stříbra jasnou tříseň jako sněhu chomáče a jíní. Posvátný ten prapor pilně střeží

neprostupná hradba statných těl, spousta k luku přiložených střel, spousta kopí, jimiž loď se ježí. Ke korábu tomu zaměřil

mořský orel můj a v ladné plece železným jej zobcem udeřil; na příď mezi rozplašené žrece těžký most se rachotivě řítil

a boj na něm strašlivý se znítil. Na koráb můj zástup vztekle kvačil, nazpět zástup Slovanů jej tlačil, závodíce v udatnosti lví;

ale již již na pohanské zbraně klonila se vážka vítězství, když tu náhle na opačné straně druhá dánská loď svých háků zuby

slávské lodi vťala do paluby. Jako chrtů dvé, když v bystrém skoku zakousne se vztekle s obou stran jelenovi do schvácených boků

a ten krví, pěnou postříkán semotam se klátí, sebou zmítá, parohy se v houští větvic vplítá, marně setřást ohaře se snaží,

jejichž zub se hloub mu v nitro vráží: Takto koráb těsně uvízlý v lodic objetí, jež s obé strany v jeho bok se pevně zahryzly,

kolísá se prudce rozhoupaný, praskaje sem tam se potácí, s boku na bok divě hourácí, třepá strůje směsí pomatenou,

pokryt vody rozbouřené pěnou. Palubou mu kypí zápas lítý: Kmitají se mečů, seker blesky, pokřik rozlehá se, zvoní štíty,

šípy syčí, duní palic třesky, v děsná klubka mužů dav se splétá – skřipot zubů zní a mroucích sten – mnohý hřmotně přes palubu slétá

a vrah ještě k vodě nakloněn po něm bije s vášnivostí slepou, jako tuleně když lovci tepou, a kol kolem vlna zpěněná

vystřikuje, krví ruměnná... Posléz trupy kněží porubaných přídu pokryly, směs řasné běle, zlaté třísně krví uzardělé,

sprchlá zeleň věnců rozškubaných, tváře mroucí, u nich varyta zlatostrunná, pádem rozbitá. Přes tu spoustu, s těžkým v ruce mlatem,

chvatně vystoup’ obrovitý Dán tam, kde v lodním klounu povypjatém tříhlavý byl idol vyřezán, rozpřáhlo se rámě svalovité

a mlat padl v temném třeskotu na modly té čelo, zlatem kryté: za hromného Dánů chechotu idol na sto kusů roztříštěný

sesypal se do kypící pěny. Ale doposud se sněžila svatá korouhev ze středu čety, která kol ní Dánům na ústrety

bodce dlouhých kopí ježila, mezi nimiž meče různotvárné blýskaly se, zraky hněvem žárné. Nade všechny strměl hrdou skrání

praporečník štíhlý; meč mu jasně zářil v pravici a levou dlaní třímal prapor, jehož bílé třásně kanuly naň, zpola kryly jej,

že z nich bledý zíral obličej jako zimní bouře prašným sněhem; havranní mu vlasy ve vrkočích k líci spadaly a v temných očích

nadšení se skvělo vroucím žehem. Odevšad jsme buráceli prudce vzteklým útokem v ten živý val, tříštily se dřevce v tuhé půtce,

jisker déšť ze štítů vytryskal, mečů blesky křížily se v kole, mrtvol vršky kupily se dole, hrudí vráželi jsme na oštěpy

v nerozvážné zlobě hluši, slepi. Nezřeli jsme v boji divokém, kterak zatím koráb, poborcený našich lodic prudkým útokem,

níž a níže klesá, v chumle pěny dopola již ztápí palubu, pomstylačně s sebou v záhubu lodě, v bok mu zahryznuté, táhna, –

až křik zazněl: „Koráb klesá! Běda!“ Boj tu skončen. Jeden spásu hledá v lanoví; ten zachytil se rahna; jiné splachuje vln proudný chvat

a čásť našich na své lodě pílí, hledíc zobce jejich odervat od korábu, jenž se v propasť chýlí. Já však, opozdiv se v líté řeži,

rahno skřípavé jsem chytil stěží. Odtud spatřil jsem, jak s šípem v boku Pomořan, jenž prapor svatý nesl, zbrocen krví na palubě klesl,

ztopené již do pěnivých toků; kterak do korouhve řasnaté jako v rubáš zahalil se celý a zub kotvy, k stěžni připjaté,

zatkl sobě za pás stříbroskvělý. Takto spoután s lodí klesající, zapadal s ní v šumnou vodní sluj unášeje drahý prapor svůj,

jenž mu obestíral mroucí líci; v peřejích se ještě zavlnily prapor, kadeř – na vždy pak se skryly. Však již ke mně také vyšlehoval

vlny hřeben, – pustil jsem se rahna, – pracně vodou rozbouřenou ploval – mrákot objala mne chvíle drahná – až pak lano, sletlé odněkuď,

vytáhlo mě na vysokou hruď korábu, kde s králem Valdemarem na kolena klesnuv Absolon vděčil nebi v zanícení jarém

za pohanské lodi bídný skon. Zachvělo se Vendů loďstvo celé pádem svatyně. Jich spousta zřídlá zmatena jak stádce osiřelé

v útěk obrátila plachet křídla. Za ní! Hoj, byl veselý to hon! Děvanova zpěnila se s šumem prchajících lodí pustým tlumem,

pokryla se plachet hustou směsí, jako shonem oblak podnebesí. Za nimi dav našich korábů nesl se, jak mračno jestřábů

za vlaštovek mořských plachým rojem; v mnohou loď tu ještě zabořil ostrý zobák, s ní se utkal bojem, spálil ji neb ke dnu ponořil.

Kolem Volyně, jíž ze všech bran proudily se prchajících davy, dále bouřil stísněn, pomíchán, lodí nával, plný ryčné vřavy,

vzhůru Děvanovou, až pak na ni večer klesl; pod křídloma jeho žalná troska loďstva slovanského spasila se z divokého štvaní.

Zpátky! Na Volyň! zahřmělo heslo z biskupových úst. Hned šumně tam loďstvo naše vichřicí se neslo. Pochodní a loučí sterý plam

zaplápolal na korábech šerem, hřebeny vln táhlé zbarvil nachem, míhal se a jiskřil všakým směrem v poletavých září reji plachém

jako bludičky, když v bařeništi tancem divým příšerně se blyští. Odlesky těch světel hrály nyní na skalnatém břehu pod Volyní.

Tajemně tu vtínaly své zuby do večerních nebes hrdé sruby, pyšně převyšoval chrámu štít dřevěné, však mocné města valy,

nad ním vzcházel snivé hvězdy třpyt – – „naposled!“ jsme slavně přísahali. Město v posupném tu čnělo klidu. Hrstka jenom zběsilého lidu

chystala tam odpor zoufalý, na spěch širé tarasila brány; jako duchové se nad parkany stíny jejich plaše míhaly.

Snaha zpozdilá! Střel smrtných mraky vymrštily vzhůru luky, praky, z lůna korábů pod temný val ozbrojenců tlum se vysypal,

pochodní rej září míhavou zakřepčil jim děsně nad hlavou, v rukou meče nesčetné se kmitly, hákem řebříky se hradeb chytly,

vymrštěná lana harpun hrotem, tříštily je seker pádné rány, okovanou hlavou s děsným hřmotem beran bušil do sténavé brány.

S třeskem sřítila se naposledy. Bouřili jsme dál. Jak v báji stane rytíř v městě kouzelném a hledy zžaslé noří v krásy nevídané,

zrakem zdiveným jsme stíhali zjevy nádherné, jež kolem všude ve páchnoucích smolnic záři rudé leskem těkavým se míhaly:

Jevily se sloupy dřevěné s hojnou zdobou řezby zlacené, v pyšných stěnách zářivými kamy tvary květů, ptenců vykládané,

purpurové clony podobami zvířat, lidí skvostně protkávané... Tu a tam se vznítil zápas vzteklý s hrstkou obranců, jež směsí trupů

brzy klesla k zemi. Hojnosť lupu naši z opuštěných domů vlekli: Tu ten v smíchu šňůru perel sobě vine kolem šíje; druhý nese

skvostnou přilbu; třetí raduje se urvaného pasu drahé zdobě; jiný při pochodně kmitu sází z měšce na dlaň peníz rozmanitý,

na němž divné obrazy jsou ryty, písma zemí všelikých a rázy; jiný prohlíží si zvědavě bůžka zlatého – má hocha tvar,

jemuž cukruje se na hlavě stříbroskvoucí holubiček pár. Já však spěchal se soudruhy dál, tam, kde na pahorku v města středu

Triglava chrám obnovený stál. Ale jaký obraz skyt’ se hledu: Náhle před námi nad města krovy vyvalil se s jisker deštěm vzhůru

rudý mrak a v zážeh purpurový oděl široširo noční chmuru. A když do města jsme dále spěli, divadlo jsme hrůzněkrásné zřeli.

V záři ruměnné nám plane vstříc dřevěný ten chrám, jsa objat zpola výhní plamennou, jež tráví z dola jeho stěny, lačně vzpínajíc

k jeho štítům steré žhavé šíje. Siptí, křepčí plamenné ty zmije jako při píšťalce krotitele; nádherných stěn klénot všeliký,

maleb ušlechtilých barvy skvělé ohnivými žehou jazyky; sloupy dřevěné, jež umělou řezbu jeví, zdobu přeskvělou,

dostihují bleskorychlým skokem, kolem nich se do kotouče vinou, nad ně hlavy třepetavé šinou; jedna z hlav se dělí ode trupu,

sama křídlatým se stává zmokem a výš letí po vábivém lupu, – mžikem bystrý ještěřík se chyt’ drápkem rudým za nádherný štít,

v roh se zakousl a rychlým vzrostem v saň se mění, jež krov celý střebe jícnem krvavým a hvězdné nebe zpupně šlehá jiskrnatým chvostem...

Sřítila se brána předsíně leskuplné, shora nepokryté, kterou záclony nach obrovité ode vnitřní dělí svatyně.

Sřítila se pádem třeskutým v trosek pustou směs, již plamen halí a z níž v jisker dešti černý dým chmurou těžkých kotoučů se valí.

Chvíli vše se tají ve mraku – mrak se dělí zvolna – jeví nyní jako v rámci rudých oblaků obraz divný chrámu ve předsíni.

Starý, vysoký tam stojí žrec. Směrnou postať bílá říza halí a vlas bílý s temene se valí na hruď širou, ramena i plec,

jako vlny mléka dolů kypí kolem vážné tváře vrásčité, sem tam protkán svěžím lístkem lípy z haluze, kol spánků zavité.

Tak tu stojí velebně a směle bez pohnutí, běloskvoucí cele a jen zrakové mu tmaví, žární září jak dvě hvězdy noci jarní.

Za udidlo skvostné třesavá ruka třímá obrovského koně; i ten září bělem bezúhonně – posvátný to komoň Triglava!

Jako závěj sněhu vichřicí změtená a ve slunečním svitu tancem světélek se jiskřící, tak mu s šíje, v dovádivém kmitu

zapletených perel, hustě splývá po bělostné pleci bílá hříva. Ku předu též jednou čupřinou přes čelenku stříbrnou se sklání

a zrak jarobujný pozaclání, že jak zimní hvězda skulinou haluze, již halí sníh a jíní, zrak ten svítí mráčkem bílých žíní.

Liljí září tělo bujaré, jehož nedotkla se zemská tíha. Stříbrem okras na zádech se míhá posvěcené sedlo prastaré

se stříbrným třemenem; jen boha větrná v něm houpává se noha. Zdýmá nozdry, v zubech uzdu stiská, nepoklidně hrabe kopytem,

jehož podkova se stříbrem blýská, hřebů zlatých srší zákmitem. Proti nám kmet levou ruku šine jako na obranu. Z úst mu plyne

hlahol divný: tu jak prudkou hrozbou burácí, tu měkne tklivou prosbou, tu jak mořem žalů teskně šumí, tu zas jako kletba děsná hřímá –

ač z nás nikdo slovům nerozumí, přec ten hlahol podivně nás jímá. V tom již za ním ohně jazyk žhavý zasáh’ oponu. Jak zory vznikem

vlnící se oblak červenavý plamenně se zžíhá: takto mžikem vzplála v ohně bystrém záchvatu nesčíslná řasa šarlatu.

Nitro svatyně se objevilo: V jisker mračnu, které v okolu z bortících se břeven hustě dštilo, v purpurovém svitu plápolů,

z nádhery stěn vztekle šlehajících, příšerně tu strměl trojí hlavou zlatý kolos. Září rudoplavou žár se děsně obrážel mu v lících.

S očí sprch’ mu stříbrotkaný pás příze lehké, rojem jisker vzňaté; hrůzně zíral k nám a volně z řas kanuly mu velké slzy zlaté.

Za rachotu bořících se klád, deštěm trosek zpola ukryt hledu, náhle kolos naklonil se k předu a pak hromovitý jeho pád

zatřásl vším vůkol v děsné bouři, všechno hale v plamenech a kouři. Z této spousty rozlehlo se ještě hlasu nadlidského temné hřmění,

ozvalo se strašné zařičení a cos kmitlo z ohně, jisker deště, zavířilo shůry jako sněhu lavina – stříbrných podkov blesk –

lebky zasažené temný třesk – a již deptá v burném hřívy šlehu naší tlupou komoň posvátný, vzpíná se a skáče, řičí, supá,

bleskem kol se míhá, třeští, dupá – bílý přízrak děsně úchvatný! Za šíjí mu vzňatá hříva lítá rojem háďat ohnivých a hází

jiskry kolem – již i sedlo chytá – jezdcem plamenem teď komoň zmítá, jak by mrskán žhoucím běsem zkázy... Tu jsem klesl. Zběsilého oře

do čela mi třeskla podkova. Procitl jsem v lodi. Vůkol moře pokrývala červeň nachová. V rudém světle bylo kolem zříti

tíseň korábů a plachet chvění, každé těhlo v lan a rahen síti – všechno zřetelné jak v záři denní. A tam – zdá se, že břeh širý hoří –

hrdá Volyň ve plamenů moři! Zvěděl jsem, že tlupa soudruhů z hořícího města prchající spasila mne. – V širém okruhu

svítil kraji obrovitou svící města požár; noci dvě, dva dni ohromnou nám zářil pochodní na břehu a v lodích hodujícím,

z vítězství se šumně radujícím. Na to vypálený prostor holý kol a kol jsme pluhem rozryli, v černé brázdy nasypavše soli,

kříž pak ohromný tam vztýčili na místě, kde božství ohavného hrdá svatyně poklesla v rum, na hřbitově města přeslavného –

Hle, tam chmurně trčí k oblakům! Bláhový však lid, tak náhlý pád města nádherného nechápaje, u krbu si praskavého rád

o Vinetě šeptá divné báje: Že prý líman strážný ve svůj klín shrnul sám to město čarokrásné, a kdo hledí bystře do hlubin,

že prý vídá, jsou-li vody jasné, svatyně a věží rysy třasné, potopených lesků hravý stín.“ Odmlčel se Lykke. Dagmar bleda

poutkvěla zasmušilým zorem na volyňském břehu; nad pahorem kříž tam černý, obrovský se zvedá. Přízrak děsný zatřásl jí náhle:

Vzrůstá temný vykoupení znak k širokosti, výšce neobsáhlé vypínaje témě do oblak. Leč kým nyní krev jí mrazí zjevem?

Co se bělá černým jeho dřevem? Splývá po něm bílé roucho řasné ženy obrovité, smutně krásné, která na něm rozpjata se chví;

v liliovém běle nohou vnadných zkrvácený hřeb jí hrůzně tkví; krev se pýří ve záhybech ladných řízy, ježto vlá jak bílá pára

jitřním vanem lehce zvlněná, na obrubě pestrým kvítím jara, jemně tkaným, prostě zdobena; tam, kde k srdci splývá volná kštice,

vetkána v ní stříbrem holubice; výše nahá, bílá ramena šíří se a v jemný půvab rukou ostré hřeby vnikly žárnou mukou.

Ale nejvýš srdcem zachvívá krásná hlava smutně nakloněná, a líc přespanilá, truchlivá, změtí vlasů temných obroněná,

jimiž s lípy snítkou trnitá koruna se strašně proplítá, ostnem ryjíc v nesčíslné ráně čela cudného, kde dravců dvé

listí věnce lipového rve, křídlem černým tepajíc jí skráně. S hrůzou Dagmar na zmučenou zírá, kteráž oči zvolna pootvírá.

Nesmírná tu výheň muk a hoře, trýzně nevýslovné mnohý věk, slzí beznadějných celé moře, těžké mračno strašných výčitek

z noci zraků těch se na ni valí – Zatřásla se Dagmar – zor svůj halí – – Když jej vznesla opět, prázdný kříž pochmurně tam strměl nad pahory.

Zmizel děsný přelud. K vodě níž svezly se jí postrašené zory. Zelenavým svitem hraje pod ní tichá, neprůhledná spousta vodní.

Však co teď se děje ve vod lůně? – – Jako před poutníkem, který stane na skal nebetyčných mlžném trůně, trhlinami mlhy rozervané

náhle z dola slibná zeleň svitne, víska, řeka – dál se mlha zdvihá – a vděk nížin široširých stíhá překvapené oko, nenasytné:

Takto vodní clona neprůzračná teď se trhá v zelenavá mračna, až vid čarokrásný ve hluboku náhle jeví užaslému oku

rozjasněna do samého dna vláha křišťálově průhledná. Viděti kraj vodní v bajné kráse: V rozmanitém ladném útvaru

skalí zubaté tam vypíná se v lescích koralů a jantaru; zvonce medús růžových se chvějí nad čarnými luhy vodních řas,

jimiž mořské hvězdice se rdějí, jimiž blýská lastur duhojas; živoci se rojí nesčíslní na dně hlubokém i jasnou vodou,

která výše stříbrně se vlní; různobarvou směsí, různorodou hemží se tu obrovitých raků, krabů pitvorných a divých kraků;

v reji čilém, letu střelhbitém míhají se ryby podob různých, fraškovitých, půvabných i hrůzných, ploutví duhovitých zákmitem,

vousem hravým, lesklou šupinou a tu onde sleďů voje celé vznášejí se jako stříbroskvělé oblaky nad vodní krajinou.

A tam uprostřed – hle, jaké divy! – Čarokrásně z vodní dole nivy město skvoucí, ohromné se pne do vlnivé vláhy průzračné.

Zářným kouzlem báchorkových sídel třpytí se tam v podlímanském kraji; kolem věží místo ptačích křídel rybí ploutve růžové mu hrají.

A v něm lidu nesčetného davy třesavě se chvějí ve vod klínu, útvar jejich lehký, průsvitavý podobá se zjevu světlých stínů.

Zříš tu luzné dívčí podoby, jimžto vodní kvítí vlasy temné províjí a lastur ozdoby spínají rouch světlých řasy jemné,

jimžto nohy něžných útvarů krášlí třpytné kruhy z jantaru. Viděti tu s mečem, kopím, štítem hrdolepé zjevy bohatýrů,

s ocelových šupin hravým třpytem, i též muže v prostém kroji míru. K boku mnohého z nich krásná žena v čisté milosti je přitulena,

na prsa mu kladouc tichou líc, v loktech něžných děcko chovajíc, kteréž stíhá roucha ze záhybu velkým okem přeletavou rybu.

Bajan s věncem ve stříbrném vlase strunou varyta prst lehce snuje a sbor kněží v říze bělořasé boha velebného obklopuje,

který z města středu, zlatem záře, vypíná se, kolos trojí tváře. Rtové všech se pohybují, chvějí, jako v písni. Kněžna kloní ucho:

z vody zní co’s tajemně a hlucho, však čím dále silněj’, zřetelněji, až pak zdola k Dagmařině sluchu hlasně bije šumná píseň duchů:

„Nahoře tam pod oblohou smavou nedopřál nám bydla zpupný vrah, ubíjel nás jako zvěři dravou, metal oheň v chatek tichý práh,

víru, jazyk, otčinu nám bral, klidného nám koutku nenechal, kamo hlavy sklonit, v země šíru – Tu hle! voda v lůno ochranné

stulila nás, plémě uštvané, a nám skytla věčné sídlo míru. Na zemi tam naše stopa mizí, města naše – spousty popele,

padly svaté háje, rádlo cizí ruší dědů kosti zetlelé, v potupě tam hasne slávský rod – Jenom semo v tiché stany vod

nedosáhne katů zloba lítá: Zde ruch života, jenž tamo zhas’, dál se vlní luhem vodních řas pod stříbrným štítem Svantovíta.

Hyne tam i drahé mluvy znění; potají si ještě zavzdychne a jak žežulice při jeseni v posled zalká, navždy utichne.

Navždy milý hlahol oněmí nivou tam i lesem, stráněmi, nikdy více plesem skřivanovým ze rtů dívčích k nebi nevýskne,

nikdy zvučnou perlou netryskne do strun zlatých zpěvem bajanovým. Ale tuto mluvou, písní naší krystalná hloub šumí, zvoní dál,

vzhůru vláha soucitná ji vznáší: citů našich vlání, ples a žal skalám, hájům, nivám kolkolem sděluje vod šumným hlaholem,

naším zpěvem hučí, duní, šplýchá, přizvukuje k vesel tepotu a jej břehům v tajném šepotu snivou vlnou do rákosí vzdychá.

Kdy však pomníme své mrzké zhouby a zpěv pomsty zahřímá náš hněv: tu vod spousta rozkypí se z hloubi, rozduní se v jek a ston a řev,

s rachotem se v hory vytýčí, z opěněných jícnů zasyčí, že až cizák, slyše strašnou notu, ohlušen tím třeskem hromovým,

pod strhaným schoulen taklovím s čela setře chladnou krůpěj potu. Dokud bude čníti z mořské vřavy skály Arkonské bělostný štít,

širým Baltem píseň mrtvé Slávy hymnou bude nekonečnou znít, z těchto jezer, límanů a řek šeptat naše zvěsti v pozdní věk,

věčně valit ku pobřeží tomu utrpení našich žalný šum a hlas pomsty vznášet k nebesům v bouře slavném rachotu a hromu!“

S hrůzou Dagmar slyší vody zpěv, s hrůzou vidí, jak ty valné sbory ponořenců zdvihají k ní zory nesčíslné, z nichžto blýská hněv,

jak i Triglav, jemuž klesá s očí páska stříbrná, k ní zlobně točí zraky veliké a ruce zvedá, jako polyp k lodi výš je dlouží – –

Vzkřikla kněžna – tvář ve dlaně hrouží, chvěje se, jak anděl smrti bleda. S kormy přiskočil pan Strange bleskem – – Však již Dagmar, zachycena hebce

sličnou Kristinou, – „stín pouhý!“ šepce a zas prohlédá slz jemným leskem, plaší shrnuvších se pánů, paní obavy ve vlídném pousmání.

Marně zvou ji do podlubí, stanu, – zůstane ve svěžím přídy vanu. Rámě pážat čiperné tam neslo na koberec měkký skvostné křeslo.

Usedla si kněžna; k noze její vlídně pozvána si skromně sedá Kristina; zrak její s péčí vzhledá ku bledému kněžny obličeji,

k očím dumavým, jak poletují smutné po březích, jež kol se snují. Koráb zahýbá tam, kde se úží Svina od Lebínských bílých skal,

k nimž roj něžných ostrůvků se druží, zelených, jak bys tam rozmetal hrstku smaragdů po vodním klínu. Posléz těsně s obé strany spjat

břehem, šeřícím se v buků stínu, proud jej vynáší z těch úzkých vrat v náruč mořské, široširé pláni. Vstříc jim září Baltu veleba.

Stožár před ní hluboko se sklání a loď prudčeji se kolébá, jako kůň, kdy zočí pláně stepné, bujněj poskočí a šíji vzepne.

Nazad Uznojmu a Volyně břehy táhlým obloukem se tratí; mnohý vrch tam v modré lesině poslední dne políbení zlatí

a lem na západě barví nachem. Moře jiskří se jak zlatým prachem – a zde onde mákem planým rudne – nádhera těch barev zvolna chudne –

zvadla poslední červánků růže a kol kolem stíny noční pnou hebký závoj, k lodi úž’ a úže vinou lehkou přízi stříbrnou

a již měsíc bledozlatým kruhem s rojem hvězdic svitá nebes luhem. Kněžna sličná sedí v zadumání v teplém, měkkém noci objetí

na přídě, jež s ní se zvolna sklání a výš, výše stoupá v zápětí, na lodi, jež s boku v bok se chýlí jako velká kolébka, již ruče

houpají sem tamo družné víly Baltu starého, jenž temně huče, o loď vlny šumně rozrážeje věčnou svoji kolébavku pěje.

Ale nespí Dagmar. Hledí vzhůru na kmitavé záře krásy věčné v safírové výši nekonečné, na obláčků tichých lehkou chmuru.

Krůpěj zvolna po líci jí stekla, bezděky dlaň třesavá se smekla v ruku Kristině, jež na ni vřele přitiskla rty něhou rozechvělé.

Sepjala pak Dagmar dlaně, klekla, zraky vznesla ku hvězdnaté báni. Slyšela jen družka její milá vzdechy klopotné a tiché štkání,

však ni ona jistě netušila, za koho se nesla nocí k ránu jako smutná holubička bílá modlitba ta vroucí k nebes Pánu...

Na palubě dlely ještě bdíce, když lesk jitra ozlatil jim líce, když se na západě roztrhaly ranních mlžin šedé záclony

a tam zasvitly jak sněžné valy dálné skály padlé Arkony.