Na širokých polích,
na dalekých polích
jaká krása dnes!
Stébel husté davy
výše mužské hlavy
stojí jako les.
Klasů jasné vlny
těžkým zrním plny
šumí vedle cest,
a když van je sehne,
mezi nimi šlehne
na sta modrých hvězd.
V brokátovém hávě,
v plné letní slávě
září každý lán,
těší se své kráse,
všecek usmívá se,
sluncem zulíbán.
Však tu nivou náhle
prochvělo cos táhle
jako teskný vzdech,
jakby všechno zbledlo,
s uleknutím vzhledlo
k hrstce šedých střech.
Odtud blesklo cosi –
zasvitly tam kosy
v jitřním pablesku,
s nimi na rameně
muži odměřeně
vyšli na stezku.
Postavy to silné(
ruce tvrdé, žilné(
osmahlá je pleť(
i hruď, zpráhlá žárem,
režných košil spárem
svítí jako měď.
Sbor ten, s krbci v pasu,
došel k moři klasů,
kosy sklonil v zem,
nahoře pak na ně
složil drsné dlaně,
chvíli postál něm.
Ještě v zadumání
rozhlíží se plání
přes ten zlatý les,
pnoucí se tu v pýše
po široké líše
naposledy dnes.