II.

Krásně bylo v Lešetíně: Vesnička ta prostomilá jak robátko v matky klíně, utajena světu, snila

ve hvozdnatém údolí. Vížkou rděl se nad dědinou kostel mezi topoly, a kol něho v zeleň stinnou

třešní, jabloní a hruší tísnila se chatek tlupa jako slípky, když je vzruší na blankytu přelet supa.

Měly štíty z prken sbité, výstupky v nich kruhovité jako kazatelen krovy, – s holubičkou mnohdy také.

Koberec tkal sametový v pěkné barvě všelijaké, do zelena, ruda, hněda, mech na došků rouna šedá.

Pode střechou bílé pruhy propínaly hnědé trámce, z bílého pak oken rámce zřelo kvítí v barvách duhy.

Pod oknem též sádek něžný odíval se pestrým šatem: Mák tu ruměnný a sněžný s plamenným se družil zlatem

kněžek slunce štíhlounkých, růžemi se obeskvíval pyšný sléz, an oměj kýval modrem přílbic drobounkých.

Tu se chata ukrývala z pola v jasnolistém víně, tamo dotěravá dýně na nízkou se střechu vzpjala,

stelouc jí své květy zlaté a své plody boubelaté. Tichá říčka vinula se oklikou od vísky sterou,

tu vrb, olší tlupou šerou, lučinou tam kyprou zase, onde pokraj lesní skály, kde tak mnohý do ní vnořen

spletitý se černal kořen, kde se do vln hroužit zdály obráceny dolů hlavou dříny, jedle chvojí tmavou;

zřel jsi ve průhledném jase každou rybku, škeble misku, až i na dně v bílém písku míhavé ty kroužky stínu,

jež tam kreslí drobní honci v bystrém běhu přes hladinu nožek niťovitých konci. Úval tento v borů taji

uchránil si způsob ryzí zašlých let, kdy příval cizí zakypěl po našem kraji. Jak mys úzký trčel pevně

v okeán, jenž drahné doby tu v mez naši bouří hněvně, tam ji v míru klamném drobí, že zrak žalem kalný zírá

teskně v příboj hltavý – však jen práce, v sebe víra vzdornou mez mu postaví. Jako v tajné skrýši tady

uchránil se odkaz dědů, mnoho prostovábných sledů v žití, kroji z prchlé vnady, kterou kdysi země kvetla

jako čerstvým vděkem jara, než jej chladným vichrem smetla přítomnosti jeseň chará, v nížto teskně křídla věsí

vlaštovička poesie, vidouc, jak pláň holou, lesy sežloutlé stín mutný kryje; zachvěje se mrazným dechem,

náhle peruť vzepne k letu, zpět se nese toužným spěchem v teplé kraje bájných květů... Jarní sny když slétly k dolu,

nad vesnicí štíhlou jedli s pestrou zdobou na vrcholu jako Vesny berlu shlédly. Chasa v jasných barvách stuh

hrála jako kvítím luh, a vsí jaré zpěvy zněly; s vískou jásal úval celý písněmi, jež z dola, s hůry,

z luk a hvozdů splývaly s teskným plesem píšťaly, urobené z vrbí kůry. Píseň z léta do jeseni

provázela mladou chasu polem v kos a srpů znění; při večerních zvonů hlasu vracela se s nimi lesem,

kde tak svůdně v polotemně šarlat jahod svítil vřesem a hub různotvárné plémě zvalo ruku v úkryt stinný

pod vějíře kapradiny; bděla s nimi chvíli mnohou v komůrce i v sadě tichém pod hvězdnatou pod oblohou,

zněla pláčem, zněla smíchem, slavičí jak písenka vůní květů ku měsíci rokotala z okénka,

ze rtů děvy milující. Hospodáři o neděli s rozkoší si poseděli ve stařičké lípy stínu.

Zvonila tu víčka z cínu, modraly se mráčky kouře, hovor volně plynul kruhem; bradu hladě, oči mhouře

druh si zanotoval s druhem o žních, daních, o počasí, o tom, co se děje světem. Ba, sám farář bělovlasý

mnohdy s usmívavým retem usedal si mezi nimi; jinak vážný duší rádce, miloval zde žert a šprýmy

dobrý pastýř toho stádce. Když však zimy čepec bílý řásně pokryl každou chatu, znělo v podvečerní chvíli

u vrčících kolovratů hojně starodávných bájí, zkazek divných, zasmušilých, na peci až v teskné tísni

tlum se schoulil dítek čilých, bázlivými zraky měně žen a přeslic stíny hravé, vlající po bílé stěně,

ve obrysy přelétavé děsných příšer, kouzelníků, ježibab a pekelníků... Takto klidně v lesů stíně

žil ten vábný horský luh, až kdys náhle divný ruch rozvlnil se v jeho klíně: Od strany, kde v sosen bráně

dav se jeví zamodralý hor těch nevěrných, jimž stráně moře cizoty již halí, valil se v ten tichý kout

postav nevídaných proud, v nuzném kroji, nad rameny s lopatou a toporem; plnily dol omámený

dřevěných bud táborem, vřavou řečí pomíchanou, směsí zvuků neslýchanou. Řinčí špičák, boře skály,

duní topor, kmeny tříště, vše kol hemžení, hyb stálý, obrovské jak mraveniště. Hledí úval postrašený,

hledí teskně družné chýše, jak z těch ruchů širé stěny chvatně rostou výš a výše, jak se otvory v nich šklebí

oken nesčetných, jak vedle komín titán vzrůstá k nebi, nad nejvyšší horské jedle, teď již nad kostelní kříž

a dál u závratnou výš’. Věž to vzpíná pod oblohu nový chrám, kde v obětisku dýmavém se slouží bohu

našich časů, bohu zisku; kde mu oltář divný spleten z koles, řemenů a vřeten, kde za hudbu varhan, zvony

hlučí strojů píle kvačná a kde mirrhy oblak vonný zastupují páry mračna, od jitra kde do soumraku

v komžích bídy, z cárů tkaných, slouží jemu volní rabi: muži rysů potrhaných, bledé ženy kalných zraků,

i sval chorých dítek slabý. V potu, slzách, trudu, hladu slouží tam až do úpadu zlaté modle, kteráž ryje

těžkou nohou jejich šije krev a mízu jejich ssajíc, v pýše chladné pozírajíc na ty stíny lidí matné;

a když některé z kol hřmících, ku slávě ji vznášejících, zub svůj rabu v srdce zatne, rozerve mu mroucí líci:

bůh ten s tváří odvrácenou hodí grešli zkrvácenou do siroty bědující! Dobyvatel v naše strany

přikvačil ve voze zlatém – vše se vzdalo bez obrany. Jeho tvrz se věží chvatem, roste, sotva dol jí stačí,

do vísky se zpupně tlačí: Některé tu z chatek záhy pod mohutné její valy skromný vděk svůj pochovaly.

Ostatním za tiché prahy jeho žoldáctvo se vtírá, mění jejich prosté tahy, v úsměšku jim s lící stírá

skromný půvab starosvětský, vyhání z nich skřítky bdělé, pohádky a písně všecky. Staří jejich bydlitelé

s rodnými se loučí krovy; zlata hrsť si nesou za to. Jedni jinde domov nový hledají si; jiným zlato

kulaté se rozkutálí, novému pak vísky pánu bídně slouží aneb v dáli za peřeje oceánu

v nový svět je svádějí hvězdy klamných nadějí. A jak vábný dol se mění! Jedle statné, sekyr třeskem

z dávného procitše snění, shůry sklánějí se bleskem za smrtelných těžkých vzdechů na zedraný samet mechu.

Ve skal hrudi obnažené prach se znímá s řevem hromu, v jejich pleci rozražené zejí děsné rány lomu.

Kde se luka smála svěží květů šperkem líbezným, po vysokém náspu běží kolej pásmem železným,

páry oř tu letí mrakem a plá v temnu rudým zrakem. Proměnil se v kalné tůně říčky křišťálový proud,

místo dechů čerstvé vůně šíří morný puch a čmoud, bažinou se vleče rmutně, temnou pěnou šeptá smutně

sežloutlému rákosí o vrbách, jichž klesly řady, o děvách, jimž boků vnady za šera již nerosí,

o povadlých květech milých, o zhynulých rybkách čilých. Zpěv se ztajil v údolí rozrušeném, rozervaném:

nejásá již se skřivanem nad lukami, nad rolí, nezní v luhu k dětským plesům, nesvěřuje tichým lesům

milujících srdcí chvění – novým pánům rozmar kalí naší řeči zvuk a pění – jenom tuhé naše svaly

hodí se jim k tuhé práci. Zpěvy, báje oněměly; zdá se, že tu sami ptáci sladkou notu zapomněli.