II.

Nepovím, kde město mého děje leží; dím jen: důstojno jest oslavného zpěvu – velká minulosť v něm shlíží s šerých věží do peřestých malé přítomnosti zjevů

a sbor moudrých otců vede města správu, množe neunavně jeho zdar a slávu. Zásilku kdys divnou pohlaváru obce pošta doručila: bednu převelikou,

z Kyjeva jež měla známku na záklopce a kol počmárána byla cyrilikou – marně na zmotané tyto klikyháky věhlas magistrátu nasadil své páky.

Vezdy opatrný primas bez odkladu do důvěrné schůze sezval městskou radu a když z usnesení otevřeli schránu, vybalili jádro, vlnou zevšad kryté:

užaslému zraku purkmistra i pánů zjevilo se – vejce, vejce obrovité. Dlouhou chvíli zřeli, ustrnutím němi, na zjev podivný. Pak znělo ústy všemi:

„Vejce jako svět! Aj, vejce! Co to značí? Hory takové ký snáší obr ptačí? Kdo to zasílá? Proč právě nám a k čemu? Věřte, nerozumím za mák tomu všemu!“

Bavlněný obal pilně protřepali, prohledali bednu do dna, proklepali, ale nenalezli klíče pražádného vniknout do tajemství vejce záhadného;

marně sbírali svou všechnu slavistiku, by přec rozluštili temnou cyriliku, načmáranou z venčí; darmo vejce samo posléz obraceli pracně semo tamo:

čistá, bez poskvrnky skořepina holá jako padlý sníh se skvěla koldokola. Starosta tu hořkou ulevil si řečí: „Dost-li není jiných starostí a pečí?

Ke všemu nás vejci obtěžovat počnou? Radnice-li kukaň, městská rada kvočnou? Či snad magistrát je hokynářský závod? Ač ta pomlázka ze svaté přišla Rusi,

věřte, ďábelský v tom jistě vězí návod. Než co činit? Raďte! Něco stát se musí. Však než pravé najdem’, všechno budiž tejnosť, nikdo nevynes’ ni slova na veřejnosť!

To je vždycky dobré a v té věci zvláště: tať je přelákavým soustem v každém směru pro sběř demagogů, plnou slepé záště, že by nebylo mi s podivením věru,

kdyby dokonce snad obžalobu vznesli, že jsme my to vejce zpropadené snesli.“ Ale k poradám dnes málo bylo chuti, neboť ve věci tak vážné, choulostivé

mohlo ukvapené škodit rozhodnutí, a již hostinec je lákal, žádostivé, důvěrně tam svěřit kmotrovi a strejci zajímavou zprávu o titanském vejci;

protož obyčejem, oblíbeným tuze, svorně odložena důvěrná ta schůze. A když za týden se shromáždili znova, slavený tu řečník, uchopiv se slova,

po citátu řeckém začav od stvoření řeč měl dvouhodinnou, věcnou k umoření: mluvil o pravejci, v němžto světa původ našla báj; co vejce značí oku vědy;

Římanům že vejce bylo hostin úvod; s dostatek že známo kluzké vejce Ledy; mluvil o proslulém vejci Kolumbově; o vejcích, jež v bajce rozbily se vdově;

o vejci, v němž skřítek pověry se líhne; k vajíčku že zvláště dětská mysl tíhne; kraslice že lid svým ryzím vkusem zdobí a rád z pouchu pestrou holubičku robí –

zkrátka o všech vejcích báje, symboliky, písně, historie, vědy, politiky. A pak činil návrh, pilný jako vždycky: „Páni, svolejme sjezd ornithologický,

ten ať obrovským si vejcem hlavy láme – moudřejší my věci na starosti máme.“ Mnozí řeči té však nedočkali konce a když mocný hlahol předsedova zvonce

pozůstalé zbudil z hlubokého snění, shledáno, že málo hlasů k usnesení. Protož obyčejem, oblíbeným tuze, do příštího pátku odročena schůze.

A když sebrali se v radu do třetice, mluvčí zpátečníků povstal k filippice, na bezbožnou vědu, na zednářství laje, ptakozpytců kongres ostře zamítaje.

Nehledě ni k tomu, že zisk malý kyne městským obchodům z té hrstky professorů, grešlí páchnoucích – zde forum platí jiné: Věc ta náleží jen duchovnímu sboru,

neboť vajec zvící refektářských kamen nezná příroda – toť boží zázrak. Amen. Liberál těm výtkám rozkvašeně čelil, prudký rozpor zásad shromáždění dělil,

až pak rozvážlivý pán, jenž bývá všude, prohlásil, že sice horlí za osvětu, leč jen za tu pravou; nejlépe že bude, přistoupiti napřed k volbě komitetu,

jenž by uvažoval předmět s každé strany, by kvap nezplodil snad městu škody, hany; pro dnes však, že doba pokročila tuze, na tři neděle buď odročena schůze.

Po třech nedělích jim přály šťastné hvězdy zvoliti ten odbor, tajný jako vezdy: neboť důvěrně a tajně nejraději v městě tom své velké cíle provádějí.

A když takto vejce odpravili zchytra, oddechli si všichni z nejhlubšího nitra. Nevím, měl-li tajně jakás zasedání vaječní ten odbor. Však dím k jeho chvále:

Měli s vejcem pokoj purkmistr a páni a již těšili se, že tak bude stále. Ale zřídka nebe pohlavárům lidu přává trvalého do skonání klidu:

Trousilyť se městem slechy různé v tichu, národ po hostincích hlavy sestrkoval, na ulicích divně na se pomrkoval; pak již s úšklebkem se ptali bez ostychu

nahlas jedni druhých, zdali také vědí, na vejci že tajně městská rada sedí? Doletše ty zvěsti purkmistrova ucha, novou starostí mu rozbouřily ducha.

A hned na to zpráva zděsila ho jistá, že láj oposiční v plesu nepokrytém do hromady valné ostrý dotaz chystá po báječném jakéms vejci obrovitém,

kteréž hlavy obce zcela bez mandátu při banketu tajném snědly na salátu. Na ubohé čelo starosta si bušil, trpce naříkaje: „Ó já dobře tušil,

že ta pomlázka nám uštědřena ďasem! Několik jen dní jest do veřejné schůze – kterak ústa zacpat oposiční lůze?! Vejce zkazilo se jistě dlouhým časem –

Kdybych komissní moh’ aspoň dobrozdání hodit na pospasy rýpalskému lání! Ale kterak odbor svésti dohromady, vynutiti z něho zdání dobré rady?“

Náhle myšlénka jej osvítila zdravá: Konklave, jímž církve volívá se hlava. Vesel prsty lusknul. Z takovéto léče snad ni obecní se odbor nevyvleče!

Strážníky hned vyslal pro komissní členy. Mocí oběti jsou z bytů vyvlečeny, v obecních je truhlách snesli na radnici, zazdili je s vejcem radní ve světnici;

ponechán jen otvor, jehož bylo třeba, k obědu jim podat vodu, pecen chleba. A by dovršen byl tento nátlak mravní, z obrovských tam kamen sálal požár pekla,

že jak ručejemi vláha s čel jim tekla – tak se měli potit komissníci slavní o chlebě a vodě, až by nebes přízeň moudrým nápadem jich ukončila trýzeň.

Dvakrát slunce vzchází, dvakrát v bor se sklání – žádné nevypotil odbor dobrozdání. Ale třetí den když k večeru se chýlil, strážce zazděných ku hlavě města pílil

a z úst bledých zpráva úžasná se chvěla: „Slavná komisse, ach! vejce vyseděla!“ Když pak odezdili rychle branku síně, jaký naskytl se obraz v jejím klíně!

Ajhle! v ustrnulých poradníků středu ssuté skořepiny trosky valné leží a z těch strmí netvor bizarního vzhledu; čemu podobá se, rozhodnouti stěží.

Vypadá jak nahý břicháč nemotora, veliký žok masa v drsné kůži holé, s párem neforemných ptačích nohou dole, hlavou ozobenou kýklající shora;

z této civí tupě oči kulovaté, pahýly ruk tučných s obou stran se sklání – Ach, v té výhni pekel, pro komissí vzňaté, netvor ten se vylíh’ místo dobrozdání.

Měšťanosta ruce spráskl nad výjevem a skřek vydal divý lítostí a hněvem: „Vejce prožluklé! Ó předtuchy mé žalné, že nic dobrého se nevyklube z něho!

Teď snad abych přišel do hromady valné s tímto strašidlem! Ne, mám již po krk všeho. Po vaječním má snad zase odbor ptačí v nekonečno přísti porady své račí,

a my máme zatím celý důchod obce tomu spratku vházet do klatého zobce? Nikoliv, než dnešní noc se schýlí k ránu, bude vyřízena věc ta brevi manu:

Za tmy vyvézti dám tohle nadělení mimo obvod města, vyklopiti v lese, skořápka se smete, spálí bez prodlení – tím ta hlouposť bohdá navždy skoncuje se.

Vy pak nevyzraďte nikde ani špetem krásnou historii o tom vejci kletém a já příště spálím všechno bez okliky, z čeho vyčouhne jen růžek cyriliky.

Tím se rozčilení vyhnem’ nejednomu a vděk slavné vlády získáme si k tomu.“ V noci vyvezeno z města obří kuře, vyklopeno kdesi v husté lesní chmuře.