II.

S kostelem se druží zámek v divném slohu copovém, neveliký park se stýká s tichým veským hřbitovem. Vesnice však jako v bázni k nim se dívá z povzdálí, vzpomínajíc pout, jež bouře nových časů odvály,

jak tu shůry selské šíje shýbal panské moci tlak, kdy se na průčelí zámku střídal různý pyšný znak, až tam posléz emblem církve vytesal věk minulý: pod berlou teď hnízdí vrabci v kamenné tam infuli.

Ptačí druž se k sobě choulí těsně dnes v tom úkrytu, jeho hrany jíní vroubí jemnou třásní ve třpytu, že když slunce plným leskem na průčelí zahraje, jako ze stříbra se blyští berla, mitry okraje(

křišťálem se skvějí ledy, které krutý mrazu dech svislé připjal na obrubu starých, žlábkovaných střech, po jichž tvarech staromodních rozestřena sněhu běl jako v dobách jejich vzniku na parukách pudru běl. –

Se soudruhem Jan se blíží středem bílých zimou lích, pod kročeji zrychlenými umrzlý jim skřípá sníh. Do sadu již zadní brankou Jan si vede přítele, zrakem vítá rozjiskřeným známé kouty vesele:

„Hle, ty záhony a keře jsou i v zimě plny krás, každá haluz ověšena třepením je sněžných řás, a z těch liliových třásní jako vzácné korále žhavým nachem prozařují šípků plody uzrálé,

květinám též pokrov sněhu zastřel uschlých lodyh šer, chocholům se podobají běloskvoucích zdobných per – Ó zde hledí na mne ze všad upomínky dětských her, a ten altán z kůry starý, v houšti smrčin schovaný,

jinošských snů, prvních veršů chrámek býval ochranný.“ „O takových nezabudkách dítě dlažby neví nic, za to aspoň pravdivěji jeví se mi světa líc,“ Jiří pravil: „neb jak dálku halí svůdné modro par,

upomínky zamlžují pravý skutečnosti tvar, že pak často v ideálním vídáš klamném blýskotu ledajaké bludy staré, předsudek a nicotu. Snadněji by pozdravil se, obrodil náš chorý věk,

kdyby s pověr, klamů dávných zmizel nimbus vzpomínek – Ale nekaboň se, hochu( šetřím citu, jenž ti svat. Hleď i já, ač cizí tuto, zašlosti jsem kouzlem jat: ač se bráním vzpomínaje jejích mrzkostí a běd,

přec mě vábí sešlý vůkol rokokové doby sled. Zde i taras pobořený s řadou posněžených váz, jimžto nymf a faunů zbytky postřibřuje v bocích mráz – bezděky zrak čeká snivý, že tam vzadu na stezkách

zapestří se panstvo dávné v pudrovaných příčeskách... Avšak viz! dvé vskutku postav po tarase bloudí tam, jež by v markýzy moh’ mladé změnit obraznosti klam, neboť líp než před stoletím s komornicí vlásenkář

mráz jim nadech’ bělem kadeř, nejkrásnějším nachem tvář.“ Však již také jedna z dívek hosty shlédla( bratru vstříc po kamenných vetchých stupních létla dolů jásajíc. Radostným ji obejmutím uvítav i pocelem,

seznámil Jan sestru Bělu s klanícím se přítelem. Zatím druhá dívka ždajíc hleděla k nim s tarasu, ruku lehce opírajíc o zvětralou okrasu jedné z obrovských váz dvojích, také z doby rokoka,

které s obou stran tu pjaly břicha z hlíny široká nade stupni, na výstupcích nízké zděné ohrady, na níž v pravo, v levo čněly družek jejich pořady. Tak v těch pozůstatcích sešlých doby dávno uletlé

stálo mladé tělo dívčí, nejkrásněji rozkvetlé, v šatě z modré látky třpytné, na němž sem tam sníh se chyt’, jako v slunný den se trousí bílé mráčky na blankyt. A v té zimní ztrnulosti, do níž pohroužen je sad,

s jehož suků jíní visí jako chmýří kmetských brad, ve sněhu, jenž pokryl stezky, záhon dávno uvadlý, v ledu, jímž se lesknou stupně, kamenné jich zábradlí, jenž s váz visí jako krápník fantastické úpravy:

tím víc odráží se půvab pružné dívčí postavy a tvář sličná, s okem slunným, s úsměvem na svěžích rtech jako sladké ztělesnění jarních lahodností všech. Sama v domě jsouc jen hostem, družka Běly z městských let,

zdrženlivě uklání se mladým mužům na přívět. Běla napřed spěchá k zámku a tam její plesná zvěst v ústrety jim velké, malé vybouřila na ručest. Ze průjezdu širokého vyletěl jak šotků dav

zástup jásajících dítek, chomáč světlých, temných hlav, a v plen bratra velikého zajal neposedů rej: ten ho za šos tahá v zadu, onen z předu obemk’ jej, tuto před ním v ruce tleská boubelatá dívenka,

druhá větší z boku po něm útlá vine raménka, klouček nejmenší též k němu dobývá se plačky blíž, jeden žvatlá přes druhého, slova svého neslyšíš. Ale ruka velitelská zasáhla teď do vřavy:

Vystoupilať starší paní, pěkné dosud postavy, milé tváře, ušlechtilé, jejíž pouvadlou pleť sem tam lehké vrásky brázdí jako nitek jemných spleť, avšak oči bystré, čilé vroucím jasem svítí tak,

jak jen milenému synu v ústret září matky zrak. Marně skabonit se snaží jasný štěstím obličej, vytýkajíc: „Děti, děti! Zvolna! Roztrháte jej!“ Sama však div dětským skokem v jeho náruč neletí,

již ho líbá, znovu líbá, v pevném tiskne objetí, slepa pro vše kol v tu chvíli, zabavena pouze jím, opojena milým zjevem, živým ideálem svým. Též pan správce, Janův otec, objevil se ve chvatu,

syna vřele pojal v náruč, Jiřího ved’ v komnatu a tam zatím samotného na chvíli jej zůstavil, by host ohřál údy zkřehlé, po cestě se zotavil. Jiřímu té chvíle v nitro příjemný se kradl cit,

jímž nás plní v zimě kruté prostý domu blahobyt, starosvětský vlídný pokoj, čistě obílených stěn, obrazy jenž úsměvnými, tretek směsí vyzdoben a kde veselému v kamnech naslouchaje praskotu

vzpomínáš na sněžnou bouři, krušné cesty trampotu. Mna si ruce poroztálé přistoup’ k oknu bezděky( překvapil jej do krajiny výhled vábný, daleký: Zvolna strání posněženou od zámku se kloní hled

na veliký rybník dole, na němž blýská sluncem led, dál pak širý kraj se bělá, protkán množstvím dědin, měst, stromovím, jež holé nyní tu se černá podél cest jako šňůry teček v sněhu, tu se kupí v zahrad tlum,

splývá v dáli, kde se vzpíná horstva pásmo k nebesům – obloukem tam přenesmírným po širokém obzoru vrch se k vrchu těsně vine, hora vzrůstá nad horu, jakby v bouři nevídané rozlícený moře var

v sterých vln byl ztuhl náhle, nebetyčných, různý tvar( nesčíslné se tu věží zvony, báně, homole, kužele a pyramidy v gigantickém půlkole od západu nejzazšího, tam kde nižších vrchů dav

vyhlédá jak lysé lebky divných obrovitých hlav, k východu až dalekému, kde jak stín jen mlhavý nejasně se v nebesklonu míhá Bezděz dvojhlavý. Temena jich posněžená bělají se blankytem,

sníh se mnohým třpytí také v prsou, v boku rozrytém. Jako na prestolu kněžna ve svých manů zástupech, uprostřed nich pne svůj kužel Milešovka, vyšší všech, v předu Hasenburk tu ostře kreslí hrdé rysy své,

romanticky v modro tyče starých, šedých věží dvé, a tam na východě stranou osaměle z nížiny Řip se zdvihá rozložitý, bájný strážce otčiny. Dlouho v obdivu se Jiří toulal zrakem blíž i dál,

v duši slastně povznešenou obraz divukrásný ssál: vidělť poprvé tu stranu, horský domoviny lem, kamenný ten velkolepý v čele jejím diadem. Těžko s vyhlídkou se loučil, k ní se vracel zas i zas,

prodlužoval nenasytně neobvyklý zraků kvas. Pak zas chodil po komnatě, k různým tretám vzhlížeje na skříních, a před obrazy stavě časem kročeje: Hle, kol ruského tu lovce plášť se zdouvá řasnatý

na saních, jichž trojku bujnou řídí vozka bradatý( tu zas výjev z bojů polských, – s čapkou v čele čtyrhrannou kněžna spanilá své děcko v náruč vine ochrannou, plačíc v rumech svého zámku, v rudé záři požáru(

onde Kollár s knihou znělek, v kazatelském taláru( Palacký a Havel jinde( však i tváře, skupiny významné jen v tomto kruhu, v upomínkách rodiny – leč i na ty bez pohrdy, s vážným pomyšlením zřel,

jaký pro Jana zde asi na všem leží zářný pel, jak mu asi všechno draho v útulné té svatyni, prostý nábytek i každá treta pestrá na skříni, vždyť tu vzpomínky se rojí nejkrásnějších mládí chvil,

jasné vidiny se chvějí, o nichž chlapec, jinoch snil( opustil sic rodné hnízdo, ale v cizích města zdech chová v srdci neustále jeho zář a libodech a vždy po čase jej znova vítá útulný ten dům,

k milým duším sem se vrací, k věrným náručím a rtům, ví, že v hlučném ruchu světa má ten tichý, teplý kout, kde si může v klíně lásky nejryzejší oddechnout... A hrot závisti teď lehký cítil Jiří v útrobě,

vlastní dětství vstalo před ním, v sirobě a chudobě( jen zrak chladný cizích lidí hleděl v jeho mladý věk, nikde nekyne mu hnízdo blahých rodných vzpomínek... Setmělo se v pokojíku, nebe skryla mraků změť,

a když přistoup’ Jiří k oknu, zřel jen chmurnou v dáli šeď, v níž se tratil horstva obraz, chmura valila se blíž a teď s hůry spoustu vloček sesypala oblak tíž, zahradil mu celý výhled sněžné metelice ruch,

jakby pírek bílých tancem zšeřený se plnil vzduch.