II.

Kol stožáru se v pestrý věnec splítá Slavie dítek tlupa rozmanitá. Syn statný Černé Hory, v lepém kroji, tu vypráví o mnohém zápolu,

jímž hájil strmou domovinu svoji, kamenné hnízdo jasných sokolů; o mnohém zápase, kdy s rodnou četou sesílal s oblaků déšt smrtných střel

a náhle horskou řekou bystroletou úprkem padal v davy nepřátel. Svalnatou rukou při tom sahá v pas, handžáru jilec křečovitě stiská

a v líci hrdosmělé, z temných řas nadšeně oko bohatýrské blýská. Tu Malorus vypráví zasmušile o zašlých dobách, kdy po moři siném

létaly čajky Zaporožců čilé za hrdým výbojem, za smělým činem, o mrtvé slávě dávných atamanů, o Petru Sahajdačném, o Bohdanu,

až hlavinku holoubkem sivým sklonil. Po Ukrajině touží smutným hlasem, jak ze sna šepce její zkazky, bájky; i dumka táhlá zapřádá se časem

s tesknými zvuky družné balalajky. Proč vedle noří čelo do dlaní hoch dobré líce? – Bloudí duchem asi po Tatrách dálných, rodném Kriváni,

nad horských jezer krystalnými jasy, po krásné Slovači, jíž pramen písní tak jasně prýští z tiché útroby, po chudé Slovači, jíž mrzce tísní

šíj uhnětenou jařmo poroby. Zde Bulhar zalétá v čas nedaleký vzpomínkou tesklivou, kdy Balkán úpěl pod Bisurmanů šílenými vzteky

a turský nůž tam věčnou vraždou ztupěl, až na balkánských ledech slavnou drahou v oblacích svitly zbraně ruských šiků a srdce ruská purpurovou vlahou

zarosila pyšné růže Kazanliku. Tam Slovinci, jenž s leskem juným v oku nadějně zírá v mořskou dáli sinou, stařičký Lužičan se tulí k boku.

Ach, starče ubohý! Již hynou, hynou ty lužické dvě sestry, slabé, siré ve krátkých člunech, s malátnými vesly uprostřed nepřátelské spousty čiré

a klesnou as, kam bratři jejich klesli! V kruh ten se řadí mnohý Slovan jiný. Tak v pestrý zástup svedla náhoda v mohutném korábu tom různé syny

valného slovanského národa. Ač rozličné tu hlaholy se mísí, přec hovoří druh s druhem, rozumí si, nejedna ruka vřele ruku svírá,

a hruď se hrudi sdílně otevírá. Však náhle Srb a Chorvát proti sobě vyvstali, prudkým uchváceni sporem, a výheň záští, žhoucí ve útrobě,

vyšlehla divě rozníceným zorem. Jak jeleni dva statní v kruhu laní k zápasu zběsilému přichystaní když měří k sobě čelem hrdolepým,

zpěněným pyskem, zrakem vášní slepým: tak v pobratimů davu zděšeném ti soci dva se proti sobě chvěli s bouřlivou vádou na rtu zpěněném(

a již si ruce sáhly po oceli, že zástup spoludruhů, bázní jatý, rozloučil stěží rozvaděné braty. Leč mír a shoda tlupě uletěly,

svár nad ní křídla dračí rozestírá a v nepřátelské tábory ji dělí mrav, jazyk, písmo, dějiny a víra. Hněv škubá lícemi a zrakem kmitá –

Tak hučí pod stožárem váda lítá. Truchlivě hledí na ten rozkol dravý podále Ivan s hostem od Vltavy. A trpce mluví ten: Hle, obraz věrný

slovanské bídy, náš to osud černý! I lodi této těsný prostor hostí po boku našem běsa nesvornosti. Ten démon tobě nelítostným spárem

posápal duši, urval anděla – a hle! zde naše líc se zarděla nad jižních bratrů bohapustým svárem. Nás tisíc hrází lichých rozdvojuje;

i ruka duchů, předků zhynutých, k nám vysahuje z temné hrobů sluje, s korouhví tlící bojů minulých a bratrovraždy děsný plápol zžíhá

v útrobě nám; ba, mrtvá litera nestvůrně roste, s vetchých blan se zdvihá a nad námi jak temná příšera rozkolu šíleného prapor zvedá

na ples a posměch nepřátel – O, běda! Toť tvoje lyra slovanská! Slyš, brate, ó, slyš ten její souzvuk velkolepý! Ty struny, volnou tvojí páskou spjaté,

jak hašteří se, jak se v cetky třepí! Jen vzpomeň si, jak od vlastního kmene ti tatranská odpadla ratolesť, jak sama slábne v bouři rozlícené,

kdy s tebou mohla zelenat se, kvést! – Ne, druhu! – Nutno páskou železnou ty struny sloučit, svazkem jejich vlásti mohutnou rukou, má-li rozetřásti

svět zmalátnělý hymnou vítěznou. Toť úkol Rusi! Ona přivine své sestry všechny do zářivých lemů královské řízy, k ňadru mohutnému,

na venek hrdé tělo jediné se zbraní jednou, křížem jedním v čele s jedinou řečí pro sluch nepřítele – – Tvá vlast je obryně; však obří síly

to nezmohou, by kmenů slávských sbor zas v jeden stejnozvuký národ slily – A ve vlastním jí ňadru víří spor – Viz bratra svého – Nemluv o něm dál!

On mrtev srdci mému. V jeho duši vše svaté zhaslo, čím duch otců plál, vlast, národ – vše, zač srdce moje buší. V mé modlitby smích jeho pustý hýká,

mé světlé vidiny on kalem smýká. I luzný obraz, jenž mi kyne z dálí jak nedostižný zářný serafín, pochmurnou jeho postavou se kalí.

Co v lodi jsme, vždy jako temný stín za jasným vděkem Jadvigy se plouží – sic nadarmo – leč dívku milovanou přec, zdá se mi, v noc duše svojí hrouží – –

Tam vystoupil – sem kráčí – pojďme stranou! I vmíchali se v zástup u stožáru, kde ulehly teď šumné vlny sváru. Upoutal tlupu zlověstící ruch,

jenž pojednou se budí v síti lan a halí temnem nebes modrý stan a kalí moře zelenavý luh. Korábu vůdce s lící starostlivou

zří v temný obzor, na oblohu sivou a s mostu hřímá spěšné rozkazy. Roj lodníků se na palubě kmitá, skasává plachty, stáčí provazy;

tu postava se vysoukala hbitá po stěžni vzhůru; jiná lehce stoupá. po ráhnu hladkém; ta jak pavouk sivý ve přízi těhel, provazců se houpá;

hoch jinde proplétá se, vrtí, křiví ohebným tělem ve zmotaných lanech, jak opičátko hravé na lianech. Skřípají ráhna, sviští provazy,

zní chechtot racků, stožár mocný stená, vln bujných lomoznými nárazy plec lodi bije voda rozezlená. Vzduch pozatměl se; blesk za bleskem zžíhá

mrákotný obzor, jenž se valem zdvíhá a hlučně blíž se valí – – Bouře, bouře! Na přídě Vladimír jak socha tkví v objetí vichru, jenž mu roucho zdýmá

nad plecí rozhalenou, vlasem chví a skráň mu líbá rtoma ledovýma. Zář divné rozkoše mu zrakem svítá vstříc mračné spoustě, jež se kvapem blíží;

pak na hruď korábu hled vesel níží kde lepá postať Slavie se zmítá v divoké směsi, ve zběsilém šlehu rachotných vln, v syčící pěny sněhu,

jenž stříká vzhůru z vody rozkypělé až k lipovému věnci v jejím čele a výš až k jeho roucha okraji – – Jak buřňák muž ten raduje se v děsu

a nozdry jeho – zdá se – lapají dech blížící se bouře v divém plesu... Myšlenek blesky jeho hlavou letí. Buď zdráva, bouře! Milko divoká,

jíž radostně tak létám do objetí! Horami vln se vypni z hluboka, již z pochvy mračen vytas blesky živé, již udeř v bubny svoje rachotivé,

v korouhví svých mne zabal temnou tříseň; nad rokot strun, jež tepe věštců ruka, nad slávy fanfary, nad lásky píseň mně milejší tvá hudba hromozvuká!

Již přichází – již roucho moje rve a vlas mi cuchá v bouřném lichocení milenka vášnivá a k tanci zve loď naši kotlů hromných rachocení.

Teď přál bych sobě letem okřídlence se vznésti tam ku stěžně vrcholu do houpavého lanového věnce, tam pozírat ve blesků plápolu

v zuření živlů s výše závratné, na divadlo to slavné, úchvatné; tam v loži rozvířených plachet, lan, třepením jejich vlhkým bičován,

se objímati s temnou bouře králkou nad vod a vichrů, vln a blesků válkou! Kdy ona jiná bouře zahlučí, již ve příšerném budoucnosti mraku

tisíce větří lidských bouřliváků, k níž pne se tisíc toužných náručí? Ta bouře, jejímž dechem celý svět, svět vetchý, starý s plísní mrzkých řádů

zastená, zachví se až do základů, ve trosky klesne, spálen, rozemlet a s celou pýchou zločinnou se skácí – Kdy tato bouře asi zaburácí?

Zda bude přáno mi, bych koupal též svá prsa zpráhlá v čerstvém jejím vzduchu, bych plesal v jejím světoborném ruchu, až dnešní svět – tu zkamenělou lež –

rozbije, místo plachet sápat bude zákonů blány, komže, řízy rudé, až místo stěžňů její blýskavice zapálí věže paláců a dómů,

a v lidu tyrany a pijavice zahoukne „Dies irae“ hlasem hromů?! – Či dlouho ještě do té chvíle spasné? Pak dále půjdu dusným světem tím,

až jako pestrá bublina mi zhasne zem tato s celým vděkem, hnusem svým. Co tady člověk hledá s lopotou – píď za hrobem je směšnou nicotou.

O, planých lidských snah a marných prací! Mně jedno bude v temné hrobu celi, zda nad ní světobouře zaburácí neb vonný zefír kvítím zaševelí...

Tak dumal Vladimír, až z myšlenek jej vytrh’ bouře náhlý šum a jek. Vzedmuté moře vlnou rozlícenou v palubu trysklo – zachytil se lana –

však vlasy, roucho pokryly se pěnou a zrak mu zakalila vláha slaná. Ucítil pádnou ruku na rameni a drsný slyšel smích. „Ho, zemská myš

tu v mořské koupeli. Zde jisto není, mé paňátko. Spěj dolů v suchou skrýš!“ Zrak povznesl. To nad ním lodník hrubý tvář sivou kloní, plnou hran a ryh,

ve změti vlasů rudých, promoklých a pošklebně mu jeví bílé zuby. Jdi po své práci dál! Mně bouře vhod. Aj, bouře – díš? To předehra je pouhá.

Až rozhlučí se pravá hudba vod, pak hrůzou vyvane tvá po ní touha. Hle, vítr slábne, klamný mír se vrací, na lůno vln. Leč úskok bouře znám:

za krátko plným dechem zaburácí. Již na palubě meškáš z hostí sám; spěš, pane, v kajutu! Je spánku čas; tma blíží se. Však záhy bouře hlas

sen s víček zaplaší. Zlou bude mít noc naše „Slavia“. Až boky její tě zbudí praskotem, věř, budeš mnít, že trouby soudu posledního hřmějí.

Tím líp! Než tebe perná práce čeká? Pot sudbou naší. Plavec chudý vleká to břímě žití psotou, otročinou, až skončí v pytli pod vodou los bídný.

Leč velitel váš – zdá se – člověk vlídný? K vám, sobě rovným. Nám tvář jeví jinou. Jen taž se plavců! Sestup v lodi hloub, kde hladem, žízní trápí den již celý

dva soudruhy nám v temné, vlhké celi, kde lana tuhé pouto v každý kloub jim zařezává krví rudé prouhy – – Proč? Za poklesek směšný, žertík pouhý.

A na dnešek nám třeba rukou všech! Co platno? – Mlč, a týrati se nech! Bez reptu snášej potupu a psotu, dál potácej se pod břemenem lan,

prosáklých ručejemi tvého potu, omýván vlnou, vichrem bičován, co zatím pány v pychu kajuty kolébá hedváb lůžka visutý

a těší rubín v číši rozjiskřený, hra poutavá neb úsměv sličné ženy – – Ctím hněvy tvoje. Stejné mysli jsem. Hle, sám ten koráb těsném u prostoru

vře mutným kvasem společenských sporů, běd člověctva je věrným obrazem. I tebe, zdá se, tísní světa řád... Než dolů spěj! Zde divný tanec bude,

až cimbál bouře skočnou pozahude. Já – věř mi, pane – mám tu melu rád, kdy zlíceného moře nárazem kruh vzácný dole v pustý rej se smíchá,

z ruk vyletí jim číše s malvazem a v babský strach se změní panská pýcha! Se smíchem divým lodník zašel stranou. a Vladimír se zasmušile díval

v lan, ráhen, plachet spoustu pomíchanou, jíž tajemný teď soumrak volně splýval a příšerně se míhal plavců ruch. Podivně kol ve hloubi pochmurné

vln bělaly se hřívy nestvůrné a křídlem racků šuměl mrtvý vzduch. Teď ozvaly se blízko prudké hlasy. Tam kapitán dlaň velitelsky zdvíhá

a před ním lodník stojí rudovlasý; k nim plavců chasa odevšad se sbíhá. Co, Petře, lelkuješ? Jdi čerpat vodu. Je třeba pustit vězně na svobodu!

Tak! Pavla, Tomáše! Ký bláznů šplech! Ne, já zde mluvím jménem druhů všech. Tu přijmi odpověď! A těžká dlaň tvář Petrovu zasáhla mocnou ranou,

že zaskučel a potácel se stranou. Ty struny, volnou tvojí páskou spjaté, napřáhl topor těžký s temným rykem, a lodi velitel se skácel mžikem

pod rázem hromným. Zástup v leknutí ucouvl kol, stál v němém strnutí, až nachýlen ku skleslé podobě z nich jeden zvolal: Mrtev! Svažte vraha!

Pryč! Vari, komu lebka vlastní draha. Bij, Petře, dál! Jsme všichni při tobě! Boj krátký na palubě šeré vřel. Třesk – supání – hřmot padajících těl,

až Petr skončil dílo záhuby: „Zde leží tyran s pomocníky svými!“ Zavlekli mrtvé v okraj paluby a sláň je skryla toky zpěněnými.

Jak za noci když pohled blouznivý v měsíce klamavého záři sporé pojednou zočí přízrak děsivý, leč prchne mžikem vidma mysli choré:

tak Vladimíru mih’ se před okem děj tento krátký v letu divokém. To hrozný sen! Loď ve zbouřenců moci! Vydána hrubým plavcům do svévole!

Zda dovedou ji chránit v bouřné noci? Kam zamíří? Co čeká druhy dole? Nech cokoli se stane – Zdaž by káral, že lid ten bědný krutou pohanou

ke skutku pomsty divoké se zháral a hrozně vypjal šíji ztýranou?! V těch rukou hrubých, z nichž se kouří krev, vlá jeho vlastní rudá korouhev.

Však plavci – zdá se – po bouřlivém reji nad činem vlastním zděšeni se chvějí. Jak chmury rozvichřené v divém shoně jich míhají se temné postavy

kol Petra statného, jenž tváři kloně opírá dlaně v topor krvavý. Co činit dál? – Mluv, Petře! Ticho, braši! Jsme svobodni. Leč budoucnost nám chystá

osidla sterá. Zde bouř valná straší, a ve přístavu hrozí zhouba jistá. Nuž, svorně, ostražitě. Neznají ti dole tam – vhod vypuzení shora,

když houkla do lan první pozdrav bóra, – co tuto v šeru, v lodi okraji se dálo za poplachu. Dbejme, změna ať zůstane jim po čas utajena –

Tu svědek tajný! V moře smetni jej! Jsem váš! Pryč, hoši! Muž ten patří k nám: on panstva nepřítel. – Než, přísahej, že věrně půjdeš s námi! Přísahám. –

Teď Tomáše a Pavla zbavte pout a všechnu zbraň sem sneste; chabou krev pak můžem’ vodky douškem zažehnout ku práci tuhé, jež nás čeká v mále,

a nežli bouře zahlaholí řev, ve svorné radě uvážit, co dále. – – An Petr takto končil, plachý stín sklouz’ pod palubu, nikým nespatřín.

Když ostatní před vichrem dolů spěli, jak velel kapitán, tu Ivan smělý, jsa lačen bouře slavných obrazů, pokradmo vhoup’ se na síť provazů

a stíhal pohledem vln šíje táhlé, až na to vřava hlasů, pádných rázů dol pochýlila ustrnulý hled; zřel zápas krátký, velitele zkázu

a hovor plavců zaslech’ naposled. Teď opatrně, s mocným srdce ruchem po schodech spěchá, ku hnízdečku měří, jež stále obletoval snivým duchem,

a klepá chvatně – skřípot nízkých dveří – O, hnízdo něžné z hedvábí a zlata, koberců hebkým pychem povystlané kde luzných květů vůně sladká vane,

kde zlatých řetízků síť, umně spjatá, pod lesklým stropem v lampy křišťále světélko chová plaché, nestálé, jak leknínu květ, když jím vlna zmítá;

zář jeho v lodi věčném kolísání kouzelně vábným útulkem se kmitá ve svitů, stínů dovádivém hraní, tu zaplá kámen drahý, opět hasne,

květ koberce tam bledne, znovu zkvítá, tu zasmály se v jeho pršce jasné pokradmu růže pyšně rozvilé a v rusých kadeří teď hebkém věnci

zableskly perly dívce spanilé – hnízdečka toho líbeznému ptenci! Ty hnízdo utěšené, která víla v korábu toho náručí tě skryla

a prodechla tě pohádkovým vděkem, bys kolébalo družných srdcí dvé v tom svitu mlhavém, ve vůni své a v koberců těch pestrém kvítí měkkém,

nad rejem vln, jež bílou pěny tříseň ti na okénko věsí v bujném hraní a zpívají svou divnou věčnou píseň – –? Ty’s uvito pro lásky cukrování!

Však Ivanu zde chladně hledí vstříc vážného starce udivená líc a v pozadí jak vyplašené ptáče Jadviga vzlétá, v šeru zachvívá se.

Líc její v temnu; jiskrami jen skáče svit perlový ve vlasy světlé kráse. Již nejednou jej v lodi potkali. Po prvé oba překvapeni vzhlédli,

že s nimi v korábu host bývalý; kmet chladně pozdravil, jí líce zbledly. Pak úzkostně se vyhýbali střetu neb míjeli se, jak by neviděli,

a Rusovi byl práh té vábné cely jak propast dělící dvé cizích světů. Věc vážná práh ten překročit mě nutí. Mluv, pane! Váhám – strašlivá to zvěst –

Že hrozná? – Požár? – Lodi uváznutí? Než dovede-li útlá mysl snést mou zprávu neblahou? Mluv, prosím, pane! Ach ano, marně zatajit bych ždál:

dav plavců vzteklých kapitána sklál a koráb v moci láje rozpoutané! V útulku vábném zavzněl dívčí sten a v šeru tam dvě bílé ručky vzlétly

jak holoubků pár, bouří vyplašen, pak sepjaté jí na ňadrech se střetly. I stařec chvěl se v němém ustrnutí, pak temně tázal se: Kde spása kyne?

Ve svorném činu, rázném rozhodnutí! Leč k tobě vede krok můj ždání jiné: Znáš nyní, pane, jaká bouře lítá nám v samých prsou korábu se líhne;

nuž, pozor měj, stráž bdělá, ostražitá, ať náhlá pohroma ti nezastihne skvost nejdražší, to kvítko líbezné – Ne, půjdu s vámi! Všech tam třeba paží.

Těch pevných dveří spony železné mé dceři budou dostatečnou stráží. Je nutno skrotit pýchu láje smělé – toť úkol vhodný mojí karabele.

Mé místo po tvém boku, otče drahý! Ni já se třesku zbraní neděsím a v nebezpečí před lítými vrahy na prsa tvá jak štít se zavěsím.

Ne, zůstaň zde! Či myslí dcera moje, že utuchla mi v žilách sestárlých krev hrdých otců, jasných orlů boje? Že uhasil mi v čele vlasů sníh

žár bývalý? Že těžké břímě roků mou podlomilo mysl ocelivou? Ne, třeba přál bych jiných sobě soků, rád pro tebe jdu k seči s chátrou divou.

Tvá přítomnost by spíše ochromila mé rámě, sílu mou. – Zde zůstaň, milá! Jsem otce poslušna. Než k tobě nyní, o, pane! lkám: Nechť mladá tvoje síla

ty drahé šediny mi strážně stíní! Kéž boží máť je pláštěm obestýlá! Dík vroucí za tvou žádost! Ocel vrahů jen touto plecí k němu najde dráhu!

Pás, drahokamy skvělý, s šavlí křivou kol boků spoutal hrabě spony zlatem a čapkou skvostnou pokryl kadeř sivou: pak za Ivanem vyšel s juným chvatem.

K soudruhům zašli. Tam se znova nítí svár, na palubě bouří uhašený; nechť jimi zmítá prudké vlnobití, nechť kolem hlučí živel rozkvašený:

hluk jeho neutlumí vřavu hlasů, v níž srážejí se zlobně zápolící předsudků cetky, stíny dávných časů, cop s tonsurou, latinka s cyrillicí...

V tom před Ivanem planá ztichla půtka. Zlé věstil tváří, zasmušen a bled, však hněvem, nevolí mu sršel hled a ze rtů temna ozvala se důtka:

To věru doba k vádě malicherné kdy pod nohou nám, shůry, se všech stran záhuba otevírá jícny černé, a koráb tone, v pospas bouři dán.

Teď o „Slavii“ jde. Jak zlobně syčí k ní nepřátelský živel odevšad a v samé její útrobě se tyčí příšerný zbrodně jedovaté had.

A jestli svornou myslí nepovstane náš celý sbor, by uchránil ji zkáz: „Slavia“ hříčkou vichrů, vln se stane a ve svých troskách pohřbí všechny nás!

I sdělil druhům vše. Tu v žasu, hrůze z nich mnohý zachvěl se. Pak rokování loď třeba vyrvat rozbouřené luze a jednomu se poddat veliteli,

by řídil opatrně podnik celý. „Buď Rus nám vůdcem!“ Černohorec děl a handžár jeho, vytasený zpola, o závod s okem bojovně se skvěl.

„Ne, Lech ať vévodí nám!“ jiný volá. Zde starý bohatýr! Tam síla mládí. Jen ticho, ať nás hlahol nevyzradí! Jsem Rusi nepřítel; než v této chvíli

nech mlčí spor, kdy zkáza hrozí všem, kdy na společné škůdce všechny síly nám třeba sloučit svorným postupem. Onť silnější jest, lépe lodi znalý

i moře toho přístavů a skalí, nuž ať nás vede – my pak svorně za ním a Hospodin ať žehná našim zbraním! Co takto v taji rokováno dole,

i plavci u kormidla měli radu. Jak vůdce trůnil Petr v jejich kole o pádný mlat svůj opíraje bradu a časem v číši ohnivého moku

ret potápěje hrubý. Mlčky stranou tam Vladimír stál s lící zadumanou, s těkavou jiskrou v zasmušilém oku. Tlumený hovor toho skupení

zněl suchého jak šelest lupení. Těch dole tam nás zbaví němá voda! Jen sáčků jich by bylo pro ni škoda. Já volím polské holubičky skvost.

Ne! Mnoho jich – i zbraní mají dost – Nač bez potřeby vraždit? Nikdo tam, co sběhlo se tu, neví. Snadno spřísti báj pro ně příhodnou. Tak budem’ jisti.

Ta krev by prapor poskvrnila, kam jen odvetu a volnost prst váš píše, a zmnožila by nebezpečí spíše. Oj, pán si brání panstvo – jaký div?!

Což tobě hej! Však já bych nerad, věz, na ráhnu zde neb nad přístavem kdes ve kličce visel, rackům na odiv. Já, dokud žijou, bát se budu zrady

a žádnému z vás pánů nevěřím – A při tom slově lodník posupný šleh’ po Rusovi zrakem ještěřím, tvář úšklebek mu zkřivil potupný.

Nám třeba peněz. Dolů! Škoda slov. Jest poklad lodní dostatečný lov. Ne, přejte jim, ať ve snů lichém blahu dnes tráví noc. Až bouře ustane,

blíž k zemi přitočíme lodi dráhu a jitřním šerem v loďce ochranné „Slavii“ s bohem dáme; v rychlém běhu člun zanese nás k bezpečnému břehu.

A panstvo dál ať s korábem se klátí, lan soukáním si dlouhou chvíli krátí. Však nyní, by tam tiše ždali jitra, jim zataraste východ z lodě nitra!

K východu podlubí se plavci snuli; leč nořící se z lodní útroby Ivana, Lecha, jiné podoby na stupních spatřil zor jich ustrnulý.

Hej, dolů! Zpátky! Na palubu chceme. To chtění marné, dokud já tu stráží! Tvůj zákaz málo váží! Nepůjdeme. Nuž tedy znej, co ruka moje váží.

Hruď Ivanovu zasáh’ mocnou ranou; než pevně stál ten, odrazil jej stranou a v chátru zabouřil hlas jeho hřmící: „Váš známe, vězte, zločin krvavý.

Již poddejte se, vrazi, zákeřníci!“ V tom zahlédl, jak plavec ryšavý, mohutný Petr, vztekle naň se žene s obrovským kyjem v ruce napřažené.

Tu hlaveň povybleskla z jeho šatu i houkla rána. Ocel kmitavou vytasil hrabě, v bojechtivém chvatu, že zasvitla mu bleskem nad hlavou,

a za ním každý ze slovanských bratů zbraň uchopil a spěl v tu, onu stranu, kde plavců roj se hrnul na obranu. Však nejslavnějším v bojujících středu

byl Černohorce ztepilého zjev: on pronik’ šero bleskem svého hledu a mezi plavce skočiv jako lev, handžárem šlehl z ruky napřažené;

kov břitký rázem plavčí hlavu smetá jak témě bodláku, kdy v půdu slétá bleskutným srpem náhle zasažené. Vře divý zápas na vrtkavé půdě

kol stěžně. Kolísavých svítilen zář plachá boj ten osvěcuje chudě, jenž ve souboje žhavé rozptýlen sem, tamo po palubě vratké víří,

výhodné plavcům, jejichž zvyklá noha tu pevně stojí, ruka volně míří. Však odpůrcům zde vadí svízel mnohá: ti vrávorají, chybují se cíle;

tu šavli jejich rána hrouží planá ve hrudi stěžně, místo soku v týle, tam jeden zaplétá se v hustá lana, zde jiný padá náhlým půdy zvratem,

však odpůrce strh’ s sebou; soků dvé teď v jediném se uzlu, pevně spjatém, dál po palubě koulí, smýká, rve – tak válí se ti zápasníci lítí

jak hadové dva, v děsné klubko svití... Jak časem otec v dětí hlučný spor když zahromuje s mocným ruky vzmachem a rázem tichne rváčů malých sbor,

zalézá v kouty, tam se choulí strachem: tak výbuch nový bouře rozkacené boj hrozný skončil. Žasné vlny skok zapraštil sténající lodi v bok,

povzteklou mocí vichru zachvácené. Uhasla světla. Příšernými mraky jen chvilkou prošleh’ plamen křivolaký a na okamžik v jeho siném vznětu

zaplála nebes klenba hrozebná i mořská dálka děsně velebná se spoustou vyvěžených, pěnných hřbetů i loď, v té živlů vřavě ječící

jak pírko nad propastmi tančící, směs vrátkých stěžňů, ráhen prohnutých a plachet rozšlehaných, vzedmutých, a na ní mužů přichoulené tlupy,

jak zábradlí se drží, dřev a lan, v ten rozruch noří pohled bázní tupý, neb vzdorně hledí v nebes mračný stan – tak zamihly se v oslnivém jase

na chvilku bleskem úžasné ty zjevy, pak čirá tma je obestřela zase, jíž burácely hromů temné řevy. Tak pohlížejí muži do tmy, blesků

a naslouchají jeku vod i hřmění, až náhlou ranou hromového třesku teď oslepeni trnou, ohlušeni. Když mrákoty pak tíha pomíjí –

hle! rudý had tam stěžeň ovíjí. Jak v lese, pastýřský když oheň malý, své nechán zvůli, ponenáhle vzrůstá, již nejbližší kmen žhavý kotouč halí

a teď již chytá větví řáseň hustá, koloušů rej se her i půtek vzdává a v ruchu skočném spásu vyhledává: tak obtáčí se dravým plápolem

kmen stěžně jednoho – výš plamen šlehá – již zachvátil i spodní plachty lem a zmatený kol zástup sem tam běhá, kde pomoc, ohlíží se, rady neví –

boj zapomenut – hrůzou mlčí hněvy – Sem, bratří, hasme! Ivan volá druhy. Ti brzo, v pevný kruh se řadíce, snášejí háky, vědra, hadice

a s rudým zmokem vedou zápas tuhý. I nebe samo – zdá se – dílu přeje: loď klidněj’ mořem utišeným spěje, jen slabý ropot shora pozaznívá

a zřídka svitá bleskem temná dál – to po výbuchu hrozném bouře král svůj mírní hněv neb zemdlen odpočívá. Té chvíle Petr v místě lodi jiném

dav plavců řídí tajně sebraný. „Loď ztracena!“ jim šeptá. „Rychlým činem se spasíme: člun spusťme ochranný.“ Ruch u stěžně jich útěk sokům tají.

Člun spuštěn hbitě. Přes paluby lem z lan řebřík poklesá; muž za mužem tou vzdušnou cestou v temnu zanikají, co zatím zbylí s napřaženou zbraní

k obraně stojí stále uchystaní. Jen Vladimír se straní plavců sboru, pohroužen v dumy. V různých citů sporu duch semo tam se kloní rozervaný,

jak peň, jímž bouře zmítá na vše strany. Má bratra opustit se druhy všemi v tonoucí lodi, spasit žití s těmi, k nimž nepoutá jej láska – hněv jen stejný?

Či vyjevit má plavců podnik tajný, jich útěk zrádně zamezit, je vésti v boj nový, pod tyranů mstivé pěsti? A směsí představ těch se v dáli kmitá

ach, vidina, tak čarovábně skvělá, že snivá duše, krásou její zpitá, k ní rázem letí, v ní se ztápí celá: Kdes v leskuplném sídle Východu

zří ukrytého domku ploskou střechu, k níž jaro věčně s ambrou květných dechů uklání plodů skvostných lahodu; a tam, kdy v záři zlaté, siné, rudé

věž minaretů zaplá v nebes klínu a na nich dozní hlahol muezínů, kdy bulbul jen své růži pěti bude – o, rozkoši, až na hrudi tam blahé

ucítí líbezného tílka chvění a polibkem na zraky, láskou vlahé, ssát bude sladký pramen zapomnění! Jen dovede-li záchvat jeho žhavý

též zanítit i její srdce čisté? – Ó, snadno ženských srdcí led se taví! A dívku unese – jen zhoubě jisté... Tak důtky výstražné a hlasy svodné

mu zápolily v duši nerozhodné. A zraky jeho plaše těkaly tu k ústí podlubí, tu v lodní přídu, kde poslední dva plavci meškali,

ždajíce kohos v teskném nepoklidu. To vůdce čekají, pod lodi krov jenž odvážil se pro nádherný lov. I duší Petrovou se mihla letem,

tvář milostná, jak temnem kalných vod když rozvije se leknín sněžným květem. Ta ladná postava, ten srnčí chod a hrdla úběl čistý, zlatý vlas,

jež v lodi časem stihl zrakem chtivým, teď zažehly mu srdce ohněm živým. Má vše to klesnout moři na pospas? Ne, zhoubě vytrhne ten kvítek čistý

a pokochá se září jeho zlatou, sežehne vášní vonné jeho listy a rozškubaný zdeptá drsnou patou. Jak dravec lačný, v oku vilné plání,

tam plížil se, kde chodba polosvětlá se táhla v kajutu, když z nenadání teď kořist sama ve spáry mu vlétla. Jadviga v kobě na kolena klesla

a teskně naslouchala boje ryku; modlitba za modlitbou výš se nesla jak motýl za motýlem z růže rtíků. Leč kdy ráz blesku ranou hromovou

zanítil stěžeň, v rychlém děva skoku odemkla dveří sponu kovovou a v chodbu vlétla s ledem hrůzy v oku. Po stěnách dřevěných kol šerem tápe –

Však náhle mocné náručí ji chápe a drsný pás, jenž kolem rtů se svil, jí v hrdle dusí bázně ston a kvil. Nadarmo v těsném objetí se zmítá

jak hrdlička, jíž údy rozdírá zlost supích drápů, v měkké peří vrytá; rtů pevnou páskou výkřik umírá. Muž obrovský ji těsně vine k sobě

v mohutná prsa; rámě železné objímá drsně vděky líbezné, že jako v poutech vězí ručky obě; tvář ohyzdná ve zraků chtivém žehu

lne drsně k ňader odhalených sněhu. Již na palubu vynesl ji chvatem, do člunu míří. Náhle lupič dravý s kořistí stanul. Vladimír se staví

vstříc únosci se hrozbou v oku vzňatém. „Stůj! Pusť ji!“ velí. „Nenechám ti děvu.“ – „Pryč! Vari!“ řičí Petr. – „Přes mrtvolu jen moji, přísahám, ji sneseš dolů!“

zkřik’ Vladimír a skočil v jarém hněvu po lupiči. Ten pod milostným plenem sáh’ do kazajky sklonem ruky hbitým. „Jdi k ďáblu!“ zvolal. – Blesk – a s bolným stonem

odpůrce klesl, s nožem v prsa vrytým. Leč dívka lupičovi ulétla v té půtce z uvolněných ramenou a zvedla hlavinku svou zmámenou

jak něžný květ, jejž noha uhnětla. Pás klesl se rtů, z nich se vydral křik; chce útěkem se spasit, než – o, hoře! – jí v patách náruč zdvíhá násilník

a před ní hluboko se pění moře. Tu smrti klín – tam náruč horší mnohem! Již málem vilník v objetí ji vine – Však s úpěnlivým: „S bohem, otče, s bohem!“

teď uvrhla se v náruč hloubky siné. Ten dívčí výkřik zajel v srdcí dvé jak ocel břitká. Hrabě orlím letem sem pádí, z pochvy karabelu rve

a za ním Ivan jarým blesku vznětem. Než Petra zklamaného minul žas, již, hroze bambitkou, stál Ivan před ním, však hrabě lotra šavle rázem jedním

dřív sklátil dolů rybám na pospas. Teď zraky obou krouží v teskném shonu po drahé dívce. Marně kolem spějí! Zří jen, jak plavci po vůdcově skonu

člun od korábu rychle odrážejí. Až náhle Ivanovi z peřeje svit’ zlatý vlas jak paprsk’ naděje. Týmž okamžikem odhodlaný skok,

jej nese ve vln rozčeřený tok a rámě mohutné sláň valnou dělí; již dostihuje děvy plavec smělý – Hle! z vod ji hrouží, vznáší na rameně

a míří nazpět k lodní strmé stěně, kde nad zábradlím četné druhů hledy jej provázejí v mocném napnutí a hrabě obličej svůj, na smrt bledý,

ven pochyluje v čirém strnutí. A „lano! lano!“ všechno vykřikuje, ruk hejno bouří do lanové spleti: již provaz dlaněmi se prosmykuje

a jak had žasně dlouhý, za obětí kdy s větve klesá ve střelhbitém skoku: v zatáčkách mihotavých vzduchem letí v šíj’ bělohřívou zbouřeného moku.

Rus kolem těla již si lano vine, blíž vlnami se nese, nohu šine na řebřík z lan; již na paluby lem vznes’ tíhu drahou; její vábné rysy

ve vlasů vlhkých zlatě přilnutém šat, vláhou dštící, těsně ovíjí a jako zlomených dvé lilií v dol ruce útlé bez života visí.