II.

Povídá se, povídá se – fi! kdo tomu věří – že prý dlouhou chvíli mívá klíčník rajských dveří.

Že prý duše spravedlivá nyní bílou vranou a že pusto, děsně pusto před nebeskou branou.

Nevěřím já tomu klepu – mámeť bohu díky! dosuď staré ženy, šlechtu, kněze, kostelníky.

Dosuď lidé bohabojní kapry jedí v postě – – Nevěřím – jen co jsem slyšel, vypravuju prostě.

Nuže slyšte: Fortník rajský ve své dlouhé chvíli z okna nebeského k zemi svatou hlavu chýlí.

Sleduje tu kouli bláta v její vratké pouti, nad tím lidským hospodářstvím divně hlavou kroutí.

A tak jednou shlížel zase k blátivému míči, pohrával si při tom v pase s nebeskými klíči.

V tom – ach, běda! – zlaté klíče vysmekly se z pasu, s prstů sklouzly, dolů slétly v mihotavém jasu.

Jak dvě hvězdy padající bleskly ve hluboku, ztratily se v modré dáli zděšenému oku.

Nevím, nedbám, co se dálo po té ztrátě v nebi – pro mne nemají tam věru klíčů zapotřebí.

Leč co na zemi se sběhlo s nebeskými klíči, báchorka má nehledaným veršíkem vám líčí.