Muso nezvedená, vroucně vzývám Tebe: Jdi svou cestou dále! Jiným nosíš shůry vidma čarokrásná, plná září nebe; pro mne máš jen divné, fraškovité stvůry,
na něž hříchem věšet zlatou třáseň básně – za takové dary děkuju Ti krásně! Prohledl jsem již Tvůj úsměv pokrytecký: Smích si tropíš ze mne! Jsi jak ženy všecky:
Dokud mlád jsem býval, sama bez volání slétala jsi ke mně, kol mých vzňatých skrání věnec rosných květů helikonských kladla; ale poznenáhla Tvoje přízeň chladla
a když pěvci čelo rozoraly vrásky, vlas mu prokvet řídký – bylo konec lásky. Teď, ó nevěrnice, zvetšelému brachu vyhybáš se pyšně, svoji náruč lepou
otvírajíc chásce mladých větroplachů, že pak sbírky písní z rukávů jen třepou; a když k mé se skloníš prosbě srdcejemné jednou za čas dlouhý, tu mi nosíš dary,
jak bys jenom šašky tropila si ze mne, rejem oblud směšných otáčíš mě – Vari! Jaký hle! zas netvor v duši mé se líhne, křídlem ohromným se měří s bájným Rokem,
hlavou fantastickou do oblaků tíhne, shůry divně mžiká potměšilým okem a svůj kolosální pazour v moje snění nemotorně vtíná – Čisté nadělení!
Ale nechť si! Zůstaň, směšný ptáku obře! Ty však, ježto kradmo usmíváš se v zadu nad zlovolným žertem, Muso, měj se dobře – neprosímť se tebe za pomoc a radu.
Neníť potřeba mi hippokrenské vláhy, opojné ni vůně helikonských květů, dobře vykonám již ostatek své dráhy bez ohně a bouře, nadšení a vzletu.
Neboť u nás dosti střízlivých je lidí, kteří básní vzletných, vroucích nenávidí, nemilují, když jim poklid milý ruší zbrklý pěvec v bujném Pegasově cválu,
odmítají vše, co rozechvívá duši, a jen Tityrovi přikyvují chválu, který doprovázen družných stébel zvukem o kůzlatech pěje pod košatým bukem.
A mně samému již mladé, bujné šumy vyvětraly z čela, světoborné dumy. Zpěv můj nerad již se příliš rozehřívá, nehoní se větrem za fantomů blesky,
raděj’ klidně v okno z lenošky se dívá na kraj, lidí ruch neb ledu arabesky, vystřízlivěl, moudrou zachovává míru, straní se i v rythmu třeštivého víru
a radš sousedskými metry po maloučku Rokycanskou volnou tančí po lehoučku... Avšak dost již o tom – posměchu se bojím, že chci koketovat sšedlým vlasem svojím.
Jdi si jen, ó Muso! Kam Ti libo, létej! Komu chceš, tam vavřín do kadeří vplétej! Však jich dosti čeká v našem kraji českém na Tvůj vlídný pokyn, vzdychá divným steskem
po Tvém objetí – již statných čackých hochů aneb mládců teprv, které touha zžírá, aby dobyla jim slávy zvučná lýra, že shon po laurech již nemocí je trochu –
hetmanů kdys národ a pak hudby pěstců, brzy národem se stanem’ samých věstců. Jdi si jen, ó Muso! Však mi za odvetu poslouží Tvé vlastní nedůstojné šprýmy –
Pitvorného ptáka v masopustní cetu zakuklím a zpestřím blyskotkami Tvými: Navěsím naň semtam lesklou metaforu, apostrofu, dotaz, zeugma, hyperboli
a v tom vyšnoření, fábor na fáboru, huš! huš! vyženu jej na vlastenskou roli. A tu sepne ruce v lítosti a hrůze jistě každý přítel poesie ryzí
s důtkou spravedlivou: Běda naší Muse! Hle, jak bídně sešla! Cáry božské řízy půjčuje už za šperk pro maškarní reje! Šašku za rolničky, by z ní tropil šprýmy,
volně přenechává rythmy své a rýmy, z nichž tu všude na sáh čirá prósa zeje! Takto na Tebe se vlna hněvu shroutí, autor však si bude v koutku ruce mnouti;
teď pak čtenářům jen svěřuje sub rosa: Co chtěl psát, je vskutku pouhá v rýmech prosa.
Cookies on Poetry Cove