Zapřáhnu já sobě
do vozu pohádky
čtyři bílé koně
na zlaté oprátky –
heja, heja, hej!
Na stříbrném voze
zlaté rolničky,
kola perníková,
z cukru kolníčky.
Sbohem, všední světe!
vynudil mne dosti
copatý tvůj rozum
s tetkou rozšafností –
dobře se tu měj!
Rozvahu a moudrosť
ať si vezme ďas,
chci být pošetilcem
rozpustilým zas.
Heja! do pohádky
v báchorkovém voze:
Ve sklenném tam zámku
na slepičí noze
krouží čaroděj.
Hovoří tam ptáci,
pějí květiny,
na motýlech jezdí
vzdušné dívčiny.
Kdo je mysli stejné,
ať sem na vůz skočí;
a vás, líčka hezká
černých, modrých očí,
vítám nejraděj.
Pro sta, pro tisíce
dosti místa v něm –
kritiku jen pro bůh!
nepusťte mi sem.
Nepíšu dnes pro ni,
nechci slávy dobýt,
sloky uhlazené
vzorným rýmem zdobit,
spřádat vážný děj.
Chci jen lítat modrem
volně, po chuti,
kamo fantasie
bleskne perutí.
Koníci již hrabou
zlatem – podkovkami –
nuže, v jaro bájek
leťme vlašťovkami,
heja, heja, hej!
Vůz mi blýská stříbrem,
zvoní rolničky,
perníková kola,
z cukru kolníčky.