I.

Buď s bohem, Západe! Měj za vše díky, čím daříval jsi čelo, těšil hruď; i prominutí mnohé břitké dýky, jíž obojí jsi ranil – s bohem buď!

Dík za ty chvíle blahých zanícení, kdy vodil mi tvých pěvců valný sbor ve sladkém rokotání, slavném hřmění blesk nadšení i slzu v juný zor.

Dík za spanilé tvary, barvy luzné, jichž kouzlem Uměn tvojich libý sněm pochmurné skutečnosti rysy nuzné zastíral krásy hvězdným závojem.

Dík za průhledy v sídla pravdy čirá, kde zjevil mi tvé vědy jasný znět roj zlatých sluncí v bezdnu všehomíra i ve krůpěji rosné divný svět.

Dík za tak mnohou jemnou žití vnadu, tak mnohý tichý vděk a bujný rej, tak mnohé jab’ko z Hesperidek sadu, jež v klín mi blesklo – za vše díky měj!

Proč choval, ach! tvůj toulec zlatoskvělý, proč na mne vysílal tvůj zdobný luk tak ochotně též jedovaté střely zklamání, trudu, potupy a muk?!

Proč zjevil’s mi nad pyšnou svojí hlavou té skvoucí slavozáře temný rub? Proč pod lidskosti maskou libosmavou plemenné zloby vyceněný zub?!

Proč okázal’s mi pod volnosti heslem hrabivou sobectví a pychu zbraň, jež trůniti chce na sousedu kleslém a jařmo nevolnické klásti naň?!

Lež hlásáš, krví potřísněná bláno, žeť silných právo, slabých bezpráví. Ne, není v knize naší sudby psáno, že zachvátí nás jícen hltavý!

Ne! Zde to cítím – věstí to mé skráně – Mním, že se nad myšlenkou mojí plnou v tu lebku dědů, neprostupnou ráně, v tu živou přílbu pevnou, železnou.

A miliony lebek v tuto chvíli týž oheň kalí v ocelový vzdor, jim volnosť pravá, rozvoj každé síly a pestrý lidstva rozkvět za prapor.

Či sprchne kdys ten půvab rozmanitý, jímž země květný luh se kochá teď, či pohasnou ty pestré duhy svity na tváři její v jednu matnou šeď?

Či určil světa duch, by vyzněl časy repotem jedním v mutném zániku ten člověčenstva chorál sterohlasý, ten ladný souzvuk sterých jazyků?

To pravda-li, – přej nebe duši bludné, by netkla se ni koncem perutí té příští světokoule hluché, nudné, bez barvy, básně, v bídném strnutí! – –

Pryč, myšlénky! Hle, Východ v záři krásné již teplým vánkem celuje mi hruď – a jako matný sen mi Západ hasne tam ve mlhavé dálce – s bohem buď!

Tak v zádi korábu na klubku lan jak v nadpomořském hnízdě kormoran muž dumá vážný. Rodná jeho niva tam daleko je skryta na západě,

kde Vltavy se kochá vlna snivá v luk, rolí, hvozdů rozmanité vnadě. On vylétl z těch krajních Slávy hrází, jež lámou klopotně vln cizích vřavu,

by v rosném kmenů pobratřených mlází osvěžil unavenou bojem hlavu. A teď jej vlna Pontu v loktech šumných kolébá jemně; teplý jihu dech

lichotně čechrá kadeř spánků dumných a hýčká duši v libých ševelech. tvá skřínka klenotní! Ty šťastnou zemi jak víla blahopřejná kněžnu báje

obláčíš drahokamů blesky všemi. Hle, na břehu jak vrchol rozmanitý v rozkošných barev odívá se svity! A nad nimi v azurném nebes moři

jak souostroví bájných výspy táhlé oblaků zástup zlatorudě hoří – neklidně plynou – teď se mění náhle teď trhají se v četnou, vzdušnou latu

ze zlaté příze andělského šatu. V nich naposled se mihl noční kněžny obličej bledý, snivý, truchloněžný, co před vítězným jarým králem denním

v říš svoji prchá s úzkostlivým chvěním. Vln bezpočetné smaragdové hlatě tu v nachu zaplály, tam v ryzím zlatě, tu onde na nich racek odpočívá

jak bílý motýl když na květu snívá. Chvílemi povybleskne blíž neb v dáli stříbrný delfín, lodi soudruh stálý. A tam, kde kormidlo se do vln hrouží,

nad rádlem tím se bouří vodní lán, jak sníh se práší, sterým vírem krouží, bělostnou slinou stříká rozhněván, v ohromných bublin rozdýmá se tvar,

jak mléko kypí v rozmanitém zjevu – jest milo hleděti v ten sněžný var a naslouchati hudbě jeho hněvu. V tom těžký povzdech ze stísněné hrudi

se vydral kdes. – Kdo v ráji tom se trudí? – To přítel Rus! – Hle, ke kormidlu dolů pochýlen zírá v pěnící se brod, tak smutně, pochmurně, tak toužně spolu,

jak chtěl by neúmorný žalu hlod utišiť dole, ve hrobě tom pěnném, jak chtěl by ztracený své duše klid nalézti v náručí tom otevřeném,

v tajemném klíně plesných Nereid. Což asi sklání statný tento kmen? Ký červ se zahlodal mu v juné nitro, že úponkami žalu zacloněn

stín mračný vrhá v jihu zlaté jitro? Jal ruku jeho. „Což ti mysl kruší?“ Rus přejel dlaní čela temnou rýhu. „Zas ptáš se? – Nuž, jak Hiobovu knihu

dnes otevru ti chmurnou svoji duši. Kdys zabloudil jsem v Polsky pusté nivě. Noc byla zimní. Nebes modrým týnem nesčetná světla kmitala se snivě

nad zemí spící ve královském šatu, postlanou sněhů třpytným hermelínem, jenž věsil se i sosnám v temnou kštici a pokrýval je od hlavu až v patu

svých diamantů čárnou blýskavicí. Však bylo teskno mi v té divné kráse. Kol čirý klid, jak byl by ztuhnul rázem ves život vůkol pronikavým mrazem

a kraj tu ležel v rubášové řáse. I koně mého lehké podkovy se zabíraly klusem beze zvuku v ten hebký, bílý příkrov hrobový.

Jen srdce svého naslouchal jsem tluku a koně supotu. On z nozder páru vypouštěl hustě do vlajících žíní bohaté hřívy, kterou dechem žáru

ve stříbra třáseň proměnilo jíní. Les po straně se táhl zasmušilý a vrhal jedlí stíny obrovité příšerně v luny svit, na palouk bílý.

Nad cestu vypínala lesní stěna mohutné větve, sněžnou tíhou kryté, jak ramena ve hrozbě napřažená. V tom kůň se vzepjal děsem. Zrak můj vlét’

ve hloubi lesa. Ký tam divný znět! Dvě žhavé hvězdy svítí z temné sluje – tam jiná dvojice se zažehuje, tam třetí – čtvrtá – a již celé sbory

těch světlušek – Hahoj! – to vlčí zory! Pud za mne stal se jezdcem; koni v boky ostruhy zaryl šíleného děsu, že letěl se mnou střelhbitými skoky

jak vichr, osedlaný rojem běsů. Zrak zahalil se rozvířeným sněhem, tvář kleslou hříva prudkým bila šlehem, plášť rozvinul se vzhůru, tepal skráně,

jak oběť uchvácenou křídlo káně. Toť živý uragan, co bez otěží pode mnou letí – hřívu lapám stěží a koleno jen pracně bok mu stiská.

Plášť chytám vlající – zrak na zad pílí –: Oj, mrakem divným luh se pokryl bílý; mrak blíž se valí, světel rojem blýská, vybíhá shora v nespočetné špice

vypjatých sluchů – Vari, bledý strachu! Dvě rány bambitka jen chová sice, však jedna rozpráší tlum větroplachů. Zbraň pevně svírám. Ho, již davy šelem

v zápětí koni; jedna k jeho šíji už lačně doráží ve skoku smělém – má houkla rána – vlk se dole svíjí. Zavyla smečka sterým děsným hlasem,

nad bratem padlým zastavena třasem. Jen chvilku vázne tam – dál znovu letí. To hlad je sám, přírody démon divý, jenž za mnou kvačí schumelenou změtí

těl vyzáblých, zub ceně krvechtivý, jenž ve tmu sterým zlobným okem žehá, huňatým sterým chvostem nivu šlehá; on vlčí bázlivost a chytrost mění

v odvahu slepou, hluché rozlícení, je prudší, rychlejší než hrůza koně. Jak hejno bystrých psů, kdy v panském honě štve jelena – tak v patách nám se řítí

zběsilých dravců vzteklé vlnobití. V tom světla přede mnou... Pláň zvolna padá v malebný lesní údol; jeho středem jak tělo třpytné obrovského hada

v zatáčkách blýská řeka, krytá ledem. Černého mostu lepý oblouk dvojí s lesnatým břehem ostrov skalný pojí, kde v luny bledém svitu do azuru

z okrouhlé hradby zubatého pasu pne hrdý zámek mocných věží chmuru, jak sídlo bohatýrské dávných časů. Tam okna osvětlená nad pavlány

útulně kynou; jezdců hlouček právě, ozářen pochodněmi, v pestrém hávě vyjíždí na most z otevřené brány, harcuje lehce kolem bystrých saní –

Oj, koni, v před! – Tam konec bude štvaní! Než jako příboj vod, an dostihuje rybáka, jenž se zpozdil v moře lemu, již vlna nad vlnu se vyšvihuje

a chumle pěny vzhůru stříká k němu: tak vlčí hon již v patách se mi valí a koně svírá dravců chomáč těsný; dva skokem zuby do hrdla mu vťali

a visí na něm – náhrdelník děsný! Na prázdno kule druhá vzduchem fičí – hloub šelem dvojice zub krutý ryje – oř divoce pne hlavu – hrůzou řičí –

chce darmo střásti pijavice s šíje – teď do hluboké rokle pokraj lesa zoufalým skokem s vrahy svými klesá. Ze třmenů letím, čelem v ostré skalí

a smysly těžká mrákota mi halí... Když hustá chmura s duše mé se zdvihla, tu přede mnou, jak poupě rajských sadů, tvář dívčí vděků andělských se mihla –

Jsem nebes host? Či sen tu kouzlí vnadu? Pohlížím vůkol. Odpočívám v loži z temného dřeva, s hojnou řezbou něžnou, pečlivě postlán, jako vlnou sněžnou,

medvěda severního teplou koží, v komnatě vzdušné. Nade mnou se kříží trámoví hnědé lepotkanou mříží. Krb mramorový do stěny se hloubí.

V záplavě tamo rdí se mihotavé mříž zlacená, jež dole krb ten vroubí, i sošek dvé, stráž jeskyně té žhavé. I stařenu žár obepřádá nachem,

jež vedle sedí; vrásky líce vpadlé podivně hrají v jeho svitu plachém, ret šeptá modlitbu a z ruky zvadlé růžence mohutného perla siná

chvilkami sklouzá do šerého klína. Zas k oknu hledím – na tvářinku děví. Co tušil jsem kdy krásy ve snu blahém, vnad panenských, vše splněno mi jeví

ten obličej svým serafinským tahem. Ba, zdá se kmitem krásy nesmrtelné ten profil spanilý na ploše skelné, hledící snivě v bílý zimní kraj.

Blankytný hedbáv kamizoly, spjaté na ňadrech zdobou mnohé šňůrky zlaté, v okrajích věnčí sněžný hranostaj. V dol stříbrošedý atlas k botce plyne,

jež kožešinou vzácnou halí nohu, a modrý samet polské čapky kyne třapečkem zlatým v každém čtverce rohu. Pod měkkou sobolinou v čapky lemu

proud světlých kadeří se volně skrádá na luznou hruď k raménku okrouhlému. Ký divný vlas! V něm slunce zář se spřádá s měsíčním bělem, stínů šeří hravou

v prstenců rusých přízi bleskotavou. Zářivou vlnou klesá v modré šaty jak do pomněnek ručej, sluncem zlatý, a hebká dlaň, jež čelo podepírá,

jak lilie z těch jasných vlnek zírá. V tom čapku sňala; povstávajíc, čelem potřásla hbitě, že vlas létající zasvitl ve svém lesku, vděku celém

a na zad odechvěl se s prsou, lící; s ramenou zbytky zlatistého deště, třpytného roje sporé opozdilce ve hříčce snivé odmrštily ještě

ukazováčku, palce lehké štilce. V tom setkaly se s mými zraky její – jak červánek, dne posel, purpur náhlý jí zaplál v čistém, jemném obličeji;

rty zachvěly se; ruce k srdci sáhly. Sklopila řasy, pozvedla je zase – – Ó, krásné oči, vy mých žalů zdroje, – v těch studánek dvou čistých modrojase,

ach, navždy utonulo srdce moje! Tím slunným blankytem se cherub mihl v úchvatné kráse před užaslým okem a k výši hvězdnaté mou duši zdvihl –

s těch dob jak spící matným bloudím krokem po zemi této; duch můj stále krouží k azuru očí těch, lká k nim a touží! – – Chci tělem hnouti – bolesti zub dravý

mi v noze, pevně upoutané, hryže; dlaň dotýká se zanícené hlavy – obvazek vlhký kadeře mi víže. Levici dívka lehce vztáhla ke mně

a na rty položila prstík pravé. Obličej zardělý se kloní jemně v úsměvu luzném, tísni ostýchavé; tu studem panenským se řasa chýlí,

tu bleskem laškovným z ní oko střílí, tu péče stín ji halí, z ústek vane laskavá prosba: „Ticho, ticho, pane!“ „Kde jsem?“ Tak bezděky můj ret se táže.

„O, v domě polském, jenž se těší hosti. – Však ticho, ticho teď, jak doktor káže – Dá bůh, že brzo pán se muky zhostí. Nuž, ticho jen a s bohem, pane drahý.“

S úklonkem vlídným spanilého čela z komnaty lehounko se odechvěla. Však zůstaly se mnou vábné tahy a ve sluch opojený sladká slova

jak zvonky stříbrné mi hrála znova. Zvuk polský útlým hrdlem této krásky, z těch cudných rtíků purpurného květu tak libě zněl jak slavíkovy hlásky,

jak plesné trylky skřivánčího vzletu, jak zurkot jarní vody přes oblázky, jak zefír, loudící se v háje klíny, jak lásky zpěv, smích blahých dětských retů,

jak struna harfy, zvonek tamburiny. Co povím dál? Že mi tak krásně bylo v tom loži, poutajícím chorou nohu, jak ptáčeti, jež sobě hnízdo svilo

v úkrytu vábném kvetoucího hlohu, kde kolkol hvězdic jasnobílých skrýše v rozkošném polosvitu vůní dýše: tak duše moje, v lásky hebkém lůně

hýčkaná blahým toužením a sněním, dum čarovných opojné ssála vůně a pohrdala těla utrpením. I přišel stařec, jehož byl jsem hostem –

Jadvigy otec. Jako jedle stojí přede mnou postať, bohatýrská rostem, dvojnásob lepá ve svém pyšném kroji, v tom kontuši, ozdobou pasu spjatém,

jež drahokamy třpytí se a zlatem. Tak hrdě důstojná a přec tak milá tvář uklání se ke mně ušlechtilá a jizva rudá, táhnoucí se čelem,

jen zvyšuje vděk mužný obličeje; ret, zastíněný dlouhých knírů bělem, se vlídně usmívá, dlaň vstříc mi spěje. Když Rusa poznal ve mně, v hustou chmuru

líc přívětivá pojednou se halí jak v jarní den, když letě po azuru posupný mráček slunko náhle kalí, že pošmourno je kolem, smutno v duši;

však přelétl již a zase všechno v jase: tak na chvilku jen velmož čelo smuší a blahopřejnou tvář mi jeví zase. Pak častěj’ přicházel: tu perným kláním

na pláni šachové mou plašil nudu, tu hravým žertem, volným rozmlouváním o honby, rybaření vděku, trudu, o různých zjevech venkovského žití;

však bylo zříti, že má bystrý sluch též pro souvěké duchů vlnobití, pro člověčensta věčně čilý ruch, že otevřel se dychtivému vidu

široko krásy chrám, že bádal pilně ve prachu foliantů, v nauk dílně i v živé knize přírody a lidu. Než opatrně dbal, by proudem řeči

mi hláskem neprozněla struna klatá, jež v polském srdci každém rozepjata žalobně zvučí, sténá, zlobně ječí. Já vděčně přijímal tu vlídnou péči;

leč mnohdy dotaz přeslechl jsem cele neb uváz’ prstem na figurky čele a ve hlubokém trval zadumání; však nestíhal jsem duchem příští tahy –

to na mysli mně tanul obraz drahý a srdcem zachvívalo touhy vlání. Kde ona? ona? – Proč se tají v mraku ta kštice žářivá, ten blankyt zraků?

Proč po stařeně jen mi dárky sýlá a nevidoma mnohou péče známku kol nemocného tajně rozestýlá jak dobrá víla v okouzleném zámku?

Jen stařeny ret hovorný mi sdílí, co v úkrytu se děje plaché víly. Zná celý rozvoj líbezného kvítka; již poupě brala v lokty starostlivé,

řídila první matné kroky dítka a děva důvěřuje chůvě sivé. Stařenka vypravovat jedva stačí a ráda vypravuje o hrabince,

své perličce, své bílé holubince, chtivému, nadšenému posluchači. Tak, ač se Jadviga mým zrakům kryje, přec ducha pohled stále stíhá děvu

a v čaroskvoucím svitu fantasie ji stále vídá v rozmanitém zjevu. Tu po křišťále blýskavého ledu, bruslemi okřídlivši nohy drobné,

jak libella se kmitá mému hledu, rýsujíc na hladině křivky zdobné. Jak pod jiskřivým okem skvostně plane půvabné líčko, mrazem zulíbané!

Co vděku rozvíjí to tělo cudné v obratech rozmanitých dráhy bludné! Pak vidím zase, jak co plesu kníní v sousedním zámku všechny družky stíní:

půl tváře skryta v růžnou polomasku, jen zrak z té výše smavé blesky hází a nad ní z jasné vlny hebkých vlásků nádherná hvězda brillantová vzchází;

dvě lehká křídla fantastická hravě v růžovém kmitu vlají za ramenem – tak zefír ten se vznáší usmívavě v jinochů, mužů kole omámeném

a šťasten, kdo se družit může k němu a koho jen se vějíř dotkne maní duhovým kruhem ozdobného lemu – o, jak ten každý styk mi srdce raní!

Teď zase vidím: sněhem širé pláně ji bleskurychle nesou drahé sáně; tvar mají labutě, jež ladně vine štíhlounkou šíj’, krk do vysoka pne

a ze zlatého zobce na zad line jak otěže dvě pásky stříbrné, křídloma vypjatýma s obé strany spanilou kněžku tulíc do ochrany:

z bělostných čupřin kožešiny drahé dvé oček zářivých se tiše směje a z jíní povyhlédá líčko blahé, jak něžné jarní kvítko ze závěje...

Tak sen ji přikouzluje v pestré změně. I z knih, jež posílá mi po stařeně, má obraznost jen pro ni šperk si dluží; ti minstrelové různých jazyků

jsou mnohohlasým sborem slavíků, jenž slaví jenom krásnou moji růži. Však proč tím sborem nezní polské slovo? Což mní, že povrhám je v zášti slepé?

I žádám polských knih. Tu jsou. Již tepe do skrání mojich křídlo Adamovo a v oblasti mne vznáší čarolepé. Již perla za perlou, ke sloce sloka

sonetů krymských skvostná zvoní šňůra a božím hromem duní ze hluboka a blesky srší divná Dziadů chmura – Však nastojte! Co to? Ten slzy sled

na blánce tu, kde v nesmrtelném stonu z nejhlubší hloubi polských muk i běd zpěv jeho tryskl k nebeskému trónu a proti vrahům kletby zahřměl děsné!

Ta slza jistě z jejích očí slétla jak rosy krůpěj, s pomněnky když klesne, jak s nebes padající kvítek světla; snad také hněvem nad ní očka blýskla,

snad ručka zaťatá se k ňádrům tiskla, ret kletbu šeptal – Komu? Rodu mému – Nech třeba zlobou dýše tato blána, sem, posvěcená, k ňadru bouřlivému!

Ty, slzo drahá, budiž zulíbána! – Prchala zima. Vítáno mi buď, ty jaro přírody, ty jaro duše! Tajemnou rozkoší se vlní hruď

a srdce chví se v divné, sladké tuše, myšlenka každá skřivánek je plesný a každý cit jak rosný kvítek vesny. Již chodím o berli; již chabým krokem

jsem vyšel z ložnice a s díky stanul před sličnou Polkou. Se sklopeným okem zas její obličej mi stoudně vzplanul, zas prosvitly mi vlny jasné kštice

a ze rtů slova medosladká zněla; pak ruka bělostná vstříc mé se chvěla tak nesměle jak plachá holubice a mocně zatřásla se v mojí dlani,

když vroucí polibek jsem vtiskl na ni. O, chudá obraznosti! Snášíš, střádáš klénoty divné ze všech končin země a věnčíš hvězdami své kněžny témě,

z paprsků slunce, luny šat jí spřádáš, zalétáš pro půvaby v bájné kraje, do hlubin tuch a v nadehvězdné taje: a přec objev skutečnosti prostý

zastíní mnohdy všechny tvoje skvosty. Tak tratila se jako bledá chmura prosněných dnů, probdělých nocí stvůra v té živé skutečnosti smavém jase,

před touto postavou tak vnadyplnou, v níž sama vesna mladá vtělila se, před líce kouzlem, ňader sladkou vlnou, jež za šperk obrala si jarní vděk

podléšek modrých, bílých sasanek. – – Čas prchá. Zdráv jsem. Co mne poutá dále? Hostitel šedý snahou zdvořilou, bych ještě pomeškal, mne žádá stále.

Jadviga mlčky hlavu spanilou jen při tom kloní, jedva řasy dviže a plaše vyhýbá se očí střetu – přec ona jen tu tajným kouzlem víže

má křídla, dávno zacelená k letu. A jednou, berle sproštěn, volně scházím po schodech vetchých, točitých v park malý, jenž mezi zámku stěnami a valy

radostně kyne svěžím listů mlázím. Kolkolem po šedivé stěně chudé zažíhá broskev hvězdy květů rudé a dítka vesny v rosných perel zdobě

hlavinky pestré dole tulí k sobě, na rtíku medovém jim včelka ssaje, vděk jejich vábí sněžné okřídlence. Jdu polo ve snách, slastně naslouchaje,

jak mnich za písní kouzelného ptence. A píseň jest, co loudí moji nohu dál sadem tím po zlatém pěšin písku kol vonných loubí, žvavých vodotrysků

k lehounké, něžné stavbě v bašty rohu. To přenes’ čaroděj sem z jižních břehů vězení skvostné, v jehož luzném skrytě chán tajíval žen hvězdookých něhu

v peřestých skel a drahokamů třpytě. Rozkošné hnízdo dumy osamělé: duhový svit se po kobercích stele, ve hloubi jarý proud se šumně valí

a v okno chlum se dívá zamodralý. Potichu kráčím, s bouřným srdce tlukem, a tam, kde Amor v zelenavé plísni, skláněje čelo nad spuštěným lukem,

též zdá se naslouchati její písni, za toulec jeho zvětralý se kryji. Skulinou zírám k Polce spanilé a naslouchám, jak zvuky unylé

z poupátka ústek růžových se lijí: Divná duma, divná k jásotu a pláči, na duši mi lehla,

srdéčko mi tlačí. Postůj, mráčku sivý, co tam kvapíš k hoře, zanes ty ji, vyplač

v široširé moře. Skřivánka si chytnu, v zobáček ji vložím, aby vyzpíval ji

pod blankytem božím. Za horou již mráček, skřivan mizí v plesu a já divnou dumu

těžce v duši nesu. Umlkla. Na dlaň pochýlila čelo a zlato kadeří jak vláha vesny po ramenou se bujně rozkypělo

i ňader zahalilo žalář těsný; i mezi prstíky jak z něžných slují praménky jasné lehce proskakují a jeden ručej zbloudilý se vine

i polštářem, kam děva lokty šine. Je pohřížena do hluboké dumy. Tu náhle – koberec mé kroky tlumí – poklesám před ní a vzdech ze rtů řine:

„Jadvigo, miluji tě!“ Ho, jak vzhlédla, jak v uleknutí zachvěla se, zbledla a vyskočila. Uprchla by skokem; však pevně svírám útlé ručky její,

k ní vzírám žhavým, poroseným okem a rty se ve zpovědi vroucí chvějí. „Jadvigo, jediná ty perlo drahá, již pro mne chová svět, a hvězdo blaha,

můj celý osud na tvém rtu se chvěje – mám v ráji žít či hynout bez naděje?“ Jak chví se, odvrací se, oči klopí! Tvář celá ruměncem jí plane,

pak bledne zase, na ní slzí stopy; ret posléz zašeptá: „„Jsem Polka, pane!““ „Zdaž rozdělí nás hráze rodů, vlastí? zda hříchy tu i tam, zarostlé hroby?

Vždyť láska volně kráčí nad propastí a kudy jde, tam tichne bouře zloby. O, promluv již! Buď mou! Zbav srdce děsu! Jsem bohat, mocen – vše ti k nohám snesu.

A jiskru-li jen lásky cítíš ke mně, v ráj po mém boku rozkvete ti země. Chceš na sever, kde sosna kadeř tmavou obzírá v jezer zasmušilých tůni?

Či tamo až, kde věčná zima trůní s démantů ledných partou bleskotavou? Či volíš step, kde s nebes modrou bání pláň širá splývá v tichém objímání,

kde duch se dvojí nesmírnosti koří, když letí v kibitce po květů moři? Či kocháš slunný jih, kde platán s vínem rozkošné loubí nad čelem ti spřádá,

chceš sedět v azalkách nad moře klínem, jež lastur něžný šperk ti k noze skládá? Miluješ hrdá města bání skvoucích, kde život kypí, perlí se a blýská,

či lid ten tváří dobrých, srdcí vroucích, jemužto světem dřevěná je víska? Jen vol a vel! Vše mohu tobě dáti. – Nuž, rozhodni již mého žití dráhu:

chceš chotí mou, mým andělem se státi či do pouště mne srazíš s ráje prahu?“ Svou ručku z mojí lehce vyprostila a děla v temném, chvějícím se zvuku:

„„Ne, nikdy, nikdy,““ ( dlaní oči skryla ( „„Rus nepřipoutá ku své tuto ruku!““ „Oh, ustaň! Nemluv o rodu a vlasti! Vždyť láska původ, otčinu má v nebi

a duhové tká mosty nad propastí, jež děsněji než kmenů spor se šklebí. Nuž, do prachu jsi moji naděj’ sklála – Buď s bohem na vždy! Záře štěstí stálá

nech opřádá tvé čelo nevinné, nech nikdy v čistý blankyt oka tvého ni mráček upomínky nesplyne – vzpomínky na mne – bracha nešťastného,

jenž v dáli marně lká...“ Hlas ze rtu zmírá a chvějící se dlaň zrak obestírá. Pak žalným okem znova hledím na ni. Zřím v obličeji milém soucit vroucí;

zřím půvab ňader neklidně se dmoucí pod konejšivým tlakem spjatých dlaní; po líčku slza plyne, na rtu hraje jak na jahodě krůpěj vláhy ranní

a rtík ten zachvívá se šeptaje: „Buď s bohem! Osudu to vůle, pane! Nech do srdce, jež bolest nyní kruší, z peřejů Lethe útěcha ti skane!

Ač rodu nepřítel, vždy přítel duši zůstaneš v dáli. – Jinak nemůž’ být: Hle, kdybych sama chtěla zapomnít, můj otec drahý nikdy nepřivolí!“

Duch můj se vypjal u naději nové. že svolí pak i sladcí tito rtové?“ V ruměnci klopíc očka rozpačitá chvilenku mlčí a pak tiše vece:

„A jestli přece? Již chvátám k němu. Vše, co tužba žhoucí, co srdce milující v burném tluku, co duše z temnot k nebesům se pnoucí

můž’ vdechnouti do matných lidských zvuků, – vše nahrnu jak příboj vlny valné, bych zvítězil – zdaž chová srdce skalné?! Však ještě popřej, by můj slabý ret

směl zalétnout na tento kvítek bílý pro výmluvnosti nejmocnější vznět. A jestli naděj zdrcena se schýlí, pak polibek, jejž na tvou tisknu ruku,

mně buď jak dar té ručky poslední, vzpomínka naň jak motýl milohravý poletuj časem kol mé teskné hlavy a v čelo mroucí ještě usedni!“

K velmoži na to ubírám se vzhůru. – Jak mluvil jsem! O, vše co na duši vřelo, ve slova plamenná se obláčelo... Však hloub se, hustěj ve zlověstnou chmuru

starcovo hrdé čelo zapřádalo, a pod obočí svislých řásným sněhem jen chvilkami se oko vykrádalo blýskajíc v dálku kamsi plachým žehem.

A prsty jeho zimničně se chvěly na zlatém jílci skvostné karabely, že kmitaly se těkavými plamy, peřestých jisker skotačivým hraním

stříbrné pochvy steré drahokamy – – Vstal posléz, kynul, abych bral se za ním. Soumrakem chodby kráčel přede mnou. Klíč zaskřípal. Síň klenutá a dlouhá

nás v polosvitu náruč tajemnou pojala vážně. Hravá slunce prouha jen okem jedním, pozbaveným clony, sem pronikala, otkávajíc zlatem

obličej kněžky nebes blahosklonný, jež trůní v Čenstochovy stánku svatém. Jak v nadpozemské glorii tu září posvátný obraz na průčelní stěně;

u nohou jeho plaše, přitlumeně svit lampy věčné s temnotou se sváří. Po délce síně na obojí straně z pošmourných rámů řezby starobylé

řad podobizen hledí zadumaně v nádherném kroji, tváře ušlechtilé. A mezi nimi staré visí zbraně: palaše, štíty, topory a meče,

tatarské luky, damascenky křivé i prapory též vetché, znaky divé – bohatá kořist četné líté seče. Stůl uprostřed tu stojí starodávný,

obklopen divně řezanými křesly, jež asi často věnec pestrý, slavný hrdého panstva, pánů bratří nesly. Tu asi často zvučná slova zněla

o dobru kraje, pospolité řeči, tu asi často ruka k ruce spěla neb skláněla se k blýskavému meči a mnohdy také číše zazvonily,

žár na líce a jiskry v oko sily, až pohár ohromný kruh zbouřil hostí, pijáků rozkoš, hrůza střízlivosti, a ve šramotu křesel, bujném plese

kol rozlehlo se šumné: Kochejme se! Však nyní ticho vévodí tu všade. Jak mutný stín se na mou duši klade dech tlení, skonu. Našich kroků ruchy,

zdá se, že budí minulosti duchy. Teď hrabě stanul v síně pozadí, kde slunce pablesk obraz lepé ženy mezerou clony líbal úkradí.

Okovy ruce majíc obtíženy tu pokleslá v ssutin dýmném rumu a v krvi klečí, v mrtvol děsném tlumu. Šat královský jí zedrán v pusté cáry

a nade hrudí peruť rozestýlá trojice orlů divá, kruté spáry i zobce ryjíc v ňadra sněhobílá. Tam stanul hrabě, kynul rukou kolem:

„Zde, viz! je místo, kde se modlím denně sám s padlou slávou, přítomnosti bolem. Zde vzpomínám, co bylo, roztouženě. Co vedle dcery mojí duši draho,

zde shrnuto, vše moje štěstí, blaho. Zde volnost, sláva, velikost – o, běda! Vše vzpomínka jen pouhá, veteš bledá! Zde stojím v pradědů svých valném davu;

zde nádherně se noří z věků šera dál, dál, až z temna dávných Měčislavů hrdinských postav síla, krása sterá. Tu blýskají se meče, berly zlaté,

prapory vlají, laurem obepjaté, orlice vzlétá do vítězné záře; jak dálná bouř tu píseň slávy šumí o národu, jenž tepal branné tlumy

křižáků, Turků, moskevského cáře, o chrabrosti, jež vavřín v kadeř vila, o žáru posvátném, jenž skvěl se lící, o šťastné Polsce, která byla – byla –

tak hrdá, krásná, volná, vítězící! Oh, byla – byla! – Vzpouzejí se rety z temnoty budit jiný obraz kletý – tvář plane studem, krev se bouří vztekem

a se rtů prokletí se dere jekem – ten obraz hanby, hříchu, hrůzy, běd! Viz, onde divě pohlíží můj děd – tak asi v mukách oko jeho zřelo,

když s Rejtanem chtěl stavit zrady příval pokleslou hrudí, do níž nehty vrýval – a ruská pažba tepala mu čelo... Ne, nechtěj, abych budil v prsou zase

ten obraz děsný, hrůzy toho pekla! – Viz jizvu, jež tu čelem zardívá se – tu nakreslila ocel ruská vzteklá! Chceš slyšeti, jak ve příšerném kvase

ukrutný bílý orel dvouhlavý mé vlasti, kleslé ve svých svatyň žáru, zarýval v ňadra zobec krvavý, jak rozdíral ji ostřím lítých spárů,

jak v tisíce je polských srdcí vtínal, jak vraždil, mučil, do řetězů spínal? Chceš slyšeti, jak naší krve sledy květ rudý sily na sibiřské ledy,

jak bez počtu tam klesli mučenníci –?! Chceš slyšeti můj ston, mou kletbu hřmící?!“ Zaskřípal zuby, pěstí zaťatou udeřil v karabelu po svém boku,

že zasršely pochvou bohatou klénotů pestré jiskry u poskoku a zařinčel kov její zakřivený. I zdálo se mi, že ty malby snivé

též zbouřily se kolem oživeny, že hled jich metá blesky pomstychtivé. Po síni hrabě bouřil v mocném hněvu. Leč náhle zastavil se kliden, tich,

zrak upjav na královskou nebes děvu. To z očí rajské kněžny milostných ten hvězdný jas, jenž krotí bouře vír, i v jeho duši linul svatý mír.

Pochýlil čelo před obrazem Panny a rozhrnul pak rukou třesavou smuteční závoj, lehce rozestlaný před lepotvárnou dvojí postavou,

jež usmívá se svěží barvou žití v zářného rámu pyšném objetí, nad šedým vínkem uvadlého kvítí. Jak plná růže svému poupěti,

když jedva teprv zelenou svou kápi nesměle střásši, v hebké lůžko stele motýlu cudné lístky uzardělé a po prvé je slzou rosy skrápí:

tak paní na obraze v letní kráse Jadvize vděků jarních podobá se. Týmž luzným tvarem obličej se krouží, týž lehký červánek po líci pluje,

týž úsměv na rtu hraje, sní a touží a stejným půvabem se odstiňuje na hrdle sněžném brady jemný vděk jak na oblaku bílém obrys luny;

jak ve stínu dvou zlatých křidélek, jí svítá pod řasou týž blankyt slunný a stejně na ramena, hruď se sklání prstenců rusých vábné bleskotání.

Ba, i ta čapka blankytná se vine obrubou soboliny k čisté skráni a v rohu čtverém zlatou třásní kyne. Jen více něhy, líbezného pele,

a Jadviga to ve své vnadě celé. Hle, druhý obraz: Štíhlá postava v jinošské krásy prvém svěžím květu – Jak válečná jí sluší úprava!

Toť orlík juný, když se chystá k letu. Jak čelo, nazad pohozeno směle, vlas havraní kol pyšné čapky stele! To jistě peruť nadšení mu víří

kol bujných skrání, kadeř letem zvedla a pod ní mladistvá líc poubledla; tou zachvívá se v lehkém, temném chmýří ret panický a brada posud holá.

Dlaň hebká šavle skvostný jilec stiská a jak ta ocel, vytasená zpola, pod řasou oko bojovně se blýská. O, meč ten jistě do boje se chystá

za vlast a víru, za dům otcův drahý, snad za prvé již lásky vidma čistá, za skvoucí ideály, svaté snahy, za mladé blouznění, tu krásnou bouři,

jíž slavné blesky poesie hrají, v níž boží duch k nám sestupuje v kouři a mluví hromem jak tam na Sinai! Před tímto obrazem stál hrabě šedý

a vzíral k němu s omženými hledy. „Hle, můj to hoch, zapadlá pýcha moje, můj Stanislav! Jak často nad robětem snů mojich jiskřily se zlaté roje

a naděj zdvihala se hrdým letem! Já žehnával té malé, drahé hlavě a šeptával si, že můj vznese kmen k novému květu, k nebývalé slávě,

ba sníval jsem, že spatří jasný den, den vykoupení, po němž tisícové úpěli v muk a hanby hluboku, den pomsty, vzkříšení, den smlouvy nové, –

a že pak syn můj klekne na mohyle, že zaťuká na kámen mého hrobu: ‚Zda slyšíš bratří jásot, vrahů zlobu! Zaplesej v rovu – vstalať této chvíle!‛

Než jinak usoudil mi světa Pán! Syn drahý leží dávno v zemi syré, v neznámém hrobě ztracen stepi širé, jak vody krůpěj, padlá v oceán.

A truchlý otec nad ním nekleká neťuká na rov, nešeptá mu zvěsti. A co by šeptal? Že dál okov chřestí, kol temná noc a zoře daleká!

Můj orlík juný! Dálných bojů řev doletěl k němu – v perlách rudé rosy probleskly mlhou povstalecké kosy – a v žilách zaplála mu otců krev.

Já darmo krotil žhoucí jeho snahu a jevil mu, že krev ta marně teče, že roznítí jen prudší zlobu vrahů – on rukou smělou uchopil se meče...

Za noci temné uprchl mi v dáli. Nad ložem prázdným v osamělé kobě jsme v ustrnutí němém z jitra stáli – Jen karabelu družkou zvolil sobě.

Jen list mi zůstavil, kde slovem tklivým za odpuštění prosil, s bohem dával, kde v divných verších křídlem bouřechtivým můj orel jarý naposled mně mával.

To pírko jediné mi ještě střásl na siré lůno z jasných perutí a zmizel na obloze, zanik’, zhasl jak hvězda padlá s nebes klenutí!

Unikly v bojů víru jeho stopy, až dostihla nás kdysi strašná zvěst, že zasáhlo jej kozákovo kopí, že Stanislav náš raněn, zajat jest.

Druh jeho, prchlý z bitky ztracené, nám vyprávěl tu hrůzu bledým rtem; on zřel, jak tělo krví zbrocené vítězný kozák připjal k boku koně

a s obětí svou prachu oblakem do stepi, širé zmizel v divém honě. Tam zanikl mi navždy synův sled. Zda zemřel v honu tom? Či kata rukou?

Zda Sibiře jej pohřbil sníh a led? Neb v žaláři kryt nocí bezezvukou, kam nevniká zrak nebes blankytný, až dosud život, horší smrti, vleče? –

Víš, co v těch otázkách se trýzně tají, když otcovskou hruď denně rozrývají a srdce matčino jak ostré meče?! Těch bolů hrotem chřadla žena moje,

až posléz anděl smrti soucitný jí zamkl oči, stálé slzí zdroje... Té noci strašlivé, kdy v siné líce jsem kleče zíral, v její ztuhlé rysy,

v ty smutně krásné tahy mučennice, tak plné vděku rozkošného kdysi! Sen lásky naší přede mnou se chvěl: Setkání blahá, sladké očí střety,

prvního políbení čistý pel, v němž sepjaly se roztoužené rety: pak nevěstin ten pohled spanilý a růže tichých radostí, jež vila

kol mého krbu ruka něžná, čilá – Ach, teď ta ruka v temno mohyly truchlivě kloní se a mrazí ret a všechna rozkoš nyní, všechna krása

jak rozptýlený, polosvadlý květ, jímž rubáše tu kryta sněžná řása. Jak vetchý, bleskem rozpoltěný kmen, kdy v zimní bouři chví se samoten,

jsem v rubáš ten skráň jíním zkvetlou chýlil a větru naslouchal, jenž venku kvílil. On se mnou sténal zoufale a časem zdál se mi syna úpěnlivým hlasem,

že srdce tluk se tajil, stydla krev; a časem v bouři divou zmohutněv, lomcoval, řinčel okny; tu jsem vstával a hledě v záři blesku klikatou,

pomstu k nebi volal jsem a mával v půlnoční stranu pěstí zaťatou. – Znáš nyní osud můj. Rci: Zloboh ten, jenž pohubil vše, co mi drahé jesti,

jenž otčinu mou sklál ve smrtný sen, mých otců, bratří katan zločinný, jenž vzal mi choť i syna, všechno štěstí, ten urvat má též klénot jediný,

jenž těchou plá mi ve staroby šeru, mou hvězdu poslední, mou zlatou dceru?! Jak hosta přijal jsem tě ve svůj dům a vyhovím ti rád ve ždání jiném;

tuto žádost, pane, v duši ztlum – jsi mužem ctným, než Rusi kleté synem! snad námítka se na tvém retu chví že neseš s odporem hřích zašlé doby,

vin lidu svého smutné dědictví, že nejsi účasten svých bratří zloby – Ty’s Rus, – to hráz, jež strmí nebe výš – slov šetři marných – přísahu mou slyš!

Na mroucí otčinu, na trosky žalné, v něž rozpadl se polské slávy chrám, polských mučenníků hroby valné, na těžké okovy jich přísahám!

Přísahám na tu řadu hrdých dědů, na vítězné jich zbraně, trofeje, na slávu zašlou, přítomnosti bědu, na matnou v dáli hvězdu naděje.

Přísahám na památku svého syna, na svatou krev, již cedil za domov, na choti drahé stín, již ruská vina předčasně sklátila mi v temný rov.

Přísahám slavně: dokud bude hřáti jediná žití jiskra moji plec, mé dcery živé ruku neuchvátí prokleté půdy ruské zrozenec!“

Tak mluvil hrabě s lící rozžatou, výš tělem štíhlým vzrůstati se zdál a vise v bok pod rukou vypjatou kontuše rukáv jako peruť vlál.

Pohledů blesky, slova přísahy, jež provázela řinčíc karabela, jak neoblomný ortel neblahý skláněly šíj a ven se noha chvěla.

Ven – dolů – jak by zabrán v těžký sen jsem vyved’ koně, vstoupil ve třemen. Tak opouštěl jsem sídlo, kde mne krátký oblažil ráje přelud. Ještě jednou

mé spěly oči roztouženě zpátky na bašt a věží tlupu šírohlednou. Však nepovzlétl šátek na pavláně, kynoucí s bohem. Mračně hrad se díval;

jen s bašty znak se sluncem pozaskvíval jak štít andělský na édenské bráně. Pak zastřely ten obraz větve lesa. I jedu dále, zvůli nechav koni,

doubravy stínem; otěž z ruky klesá a hlavou svislou mraky dum se honí. Kůň stanul maně v lesním dolu stmělém. V obrovských kmenů šeru hlubokém

most březový se míhá matným bělem nad čeřícím se v rokli potokem. A za ním v hustém stromů lupení sní poloskryto, v tichu osamělém

pošmourných staveb vážné skupení. To hrobka jakás, u ní kostel sivý a kolem nich jak temných stínů sbor háj cypřišů se šeří zádumčivý.

Však jiné kmeny rozmanité vedou s tím hájkem cizokrajným tuhý spor: tu temnem jeho bělají se pně bříz jemnolistých, tamo na zeď šedou

kmen jasanu se klade přítulně a jiné různotvárné stromoví své kmeny, haluze v ten chaos vine a rostlin úponkových věncoví

tu onde s větve na větev se šine. Pobídnuv oře, přes houpavý most jsem zajel k cypřišové smutné šeři; kůň v houštině se pásl tíže prost,

já stanul tam u vetché hrobky dveří. Železnou jejich mříží umělou jsem do náhrobní kaple smutně zíral: svit lampy klenbou její zatmělou

pableskem rudým zaplával a zmíral pod svatým obrazem, jenž svitem tím tajemně kmital rysem nejistým. O, smrti, rakvi, mohylo! V tu chvíli

jste pro mne ztratily svůj hrozný vid – Jak chůvy písenkou jste ševelily, ach, loudily mne v sen a stín a klid. V tu šerou klenbu, pod kamennou desku,

pod toho světce vlídnou záštitu, tam zhostiti se navždy srdce stesku a bez myšlenky spáti, bez citu pod marným hemžením a ruchem žití, –

zapadlá troska jeho vlnobití! A stranou klesám v kyprý mladý mech, pod větví pochýlených řásnou clonu – ach, jaro svěží ve svých půvabech

plesajíc kol se rouhá mému stonu! Tajemné blaho chví se každým listem; nad větví krovem po blankytu čistém obláčků jemných roje splývají,

jak sněžné vločky beránčího rouna: blatouchů květem zlacen po kraji, veselou píseň potok hravý šplouná; záletných motýlů se míhá vděk

nad krásou pestrých zvonků, hvězdiček, jež rozeseta po trávě a vřesu; ba, i to hmyzu plémě mizivé v rejdivém družném oživuje plesu

kořenů divné stvůry plazivé – jen já tu v duši smrtnou bolest nesu. Však přece vzpomínky na blahé chvíle a drahý vděk s tou žalostí se snoubí

jak z temné cypřišů tam kynou hloubi střemchových květů hrozny sněhobílé. Jak slunéčka by zapadlého svit posupné mračno v rozloučení zlatil,

tak zachvívá mi v žalný ztráty cit vzpomínka na to sladké, co jsem ztratil... Tu náhle tam, kde vlnivě se hříží pěšina bílá v šero zelené,

dívenky zjev se vynořuje svíží, jak lesa jarní kouzlo vtělené. Svěžestí jeho hrá ta podoba, pel jeho snivý rozestřen je po ní

a jeho květů sinavá ozdoba; se spánků jejích vlnivě se roní svit, jaký vluzuje se na úsvitě trhlinou jeho lupenaté sítě.

Jadviga! Zřím ji opět, naposled. Již celou její postať odslánějí zelené mráčky haluzí. Jak bled jest obličej, jak smuten pohled její!

Stín žalu vlastního v něm zříti mním. Hlavinku klopíc, krokem lehounkým po mostě březovém se blíže béře a kleká tam, kde stál jsem, přede dvéře

náhrobní kaple, na omšený práh. Netuší, koho blízké větve kryjí, kdo zírá, jak u vroucích modlitbách ševelí rtoma, sklání bílou šíji,

jak slzy na sepjaté ruce plynou, tvář tulí se ku hrobky chladné mříži, jak hledy brzo k nebesům se vinou a brzo zpět se na práh šedý níží;

netuší, kdo tu slyší její štkání, klopotné vzdechy, nezřetelné lkání, i slova tichá, hlasnější, jež náhle vytryskla z tůně žalů neobsáhlé:

Proč uhasl mi, drahá máti, tvých dobrých očí slunný svit, proč nemohu si na tvém srdci zpovědí tichou ulevit?

Ty slíbala bys čela vrásky, sušila slzy sluncem lásky – Ach, darmo! Mlčí hrobu skrýš – ty tvrdě spíš.

Zda slétáš ke mně, duchu drahý? Zda ston můj bije ve tvůj slech? Ach, ano ! Vnímám tvoje vlání – ty’s u mne – cítím lásky dech.

Ty vidíš slzy na mé líci, ty slyšíš hlas můj sténající a jaká srdce kruší tíž, ty víš, ty víš!

Na vlasti oltář svatý kladu to srdce bolem sevřené sen lásky smutný, liché touhy, a mladé žití zmařené.

Má duše věrně povždy chová tvých naučení vroucí slova: než odrodilkou – v rově spíš’ dceř uvidíš!

O, trpká strast, že sudby ranou skláceno v hoře duší dvé, že jinou hlavu milovanou má oběť trnů věncem rve!

O, vlaj též nad ním, duchu jasný, mír do srdce mu vlévej spasný a blahou zapomnění číš – žal jeho ztiš!

A dceři tvé, což tady zbývá? Šíp smrtný vězí v útrobě, kol vane mráz a svět se stmívá – mně teskno, teskno po tobě.

Vše sejmi rázem, co mne mučí, své dítě přitul do náručí a nes je v nadehvězdnou říš, kde jasná dlíš –

slyš, matko, slyš! Jak zachvěly mnou tyto žalné zvuky, to netušené lásky vyznání! Zahrálo srdce bouřlivými tluky,

krev jarým ohněm šlehla do skrání. Jen jedna myšlenka, jen jeden cit tu zavířily bytostí mou celou: tu dívku lepou v náruč uchvátit

a přimknout na hruď blahem rozechvělou, vyšinout drahý plen ku svému boku na bujný kůň a všechny sudby hráze přelétnout bleskem v odhodlaném skoku,

prchnouti v dál po jasné štěstí dráze! K ní rychle kráčím. Jak tu vyskočila, zděšené zraky na mne otočila! „Ty pane, zde?!“ „„Sám šťastný osud sem

krok řídil můj, bych našel blaho své, bych vyslechl tvou zpověď s jásotem – teď žádná moc mi tebe nevyrve! Sám tvojí matky duch nás tuto sved’,

by zbavil dceru samovolných běd, on sám ti štěstí zlatou přízi snuje a tajně žehná svazku našemu, pokynem z rovu mocně podporuje

hlas tvého srdce vroucí – vzdej se mu! Oř čeká tam. Nuž, v sedlo spasné spějme za štěstím, láskou v družný let se dejme! Dá bůh, že otec předsudků se zhostí,

že usmíří se dítka blažeností. V mou náruč skloň se již!““ Jak za úsvitu květ blankytový kalich otvírá ves opojen ve vláhy rosné třpytu,

jež perlou hrá mu na řasnatém lemě: tak slzí clonou roztouženo ke mně Jadvigy krásné oko pozírá s unylou lásky září. Sličnou líc

záplava studu nachem obetkává se sněžnou bledostí se střídajíc. Leč smutně vrtí čelem, rukou mává: „Ne, s bohem budiž! Na vždy dělí nás

otcova vůle, strážný v duši hlas!“ „„Nuž, obhájím tě proti zvůli vlastní – pro blaho tvé – již moci mé se vzdej – tvůj otec odpustí nám – budem’ šťastni –

a vina všecka na mne dopadej!““ Chci unést ji; leč jako hbitá laň unikla dívka ramen opnutí a z ňader skrýše napřažená dlaň

vytrhla dýky hravé blesknutí. Žár mocný plane lícem spanilým, hrot kovu, oko srší v jarém hněvu. „Pryč, ustup, smělče! Nikdy násilím

neskloníš v nečest volnou polskou děvu! – Zda mníš, že mocnější je hrubý sval než láska ta, již duch můj překonal? Buď s bohem navždy!“ V bouři hněvu svého

tak byla krásná jako anděl Páně, když nad vyhnanci ráje ztraceného zablýskal mečem kol vypjaté skráně. Ne dýky hrot – té divné krásy svit

ji obdal nedůtklivým kruhem čárným – mé rámě skleslo – jako v půdu vryt jsem hlavu klonil před tím okem žárným Pak zas jí vlhly zraky, hlas jí změkl,

kov břitký nazpět za ňadra se smekl a poslední ta slova: „S bohem buď!“ tak něžně, tesklivě a truchle zněla, tak tklivě, jako by v nich její hruď

nejhlubším duše povzdechem se chvěla. Zpět kráčí doubravou. Můj zrak ji stíhá – březový můstek přešla bělavý – v zelených listí obláčcích se míhá

šat světlý, obrys luzné postavy. Dál, dál ji stezka hadovitá vedla, řidčeji šat se míhal mezi keři, nadobro zmizel v zelenavé šeři –

nemávla rukou, nazpět nepohlédla... A jako by s ní mizel jara vděk, ztemněly náhle jasné stromů hlavy, utichla dálná píseň žežulek,

motýlův utajil se půvab hravý, stín ponurý se plížil mezi kmeny, povzdechl teskně ze hluboka les – a já tu v těžké, chmurné dumy kles’

na hrobky šedivé práh obemšený. Od chvíle té jsem nezočil ji zase, až dnes – v té lodi zde – Jak útlý kmen mladičké břízy, v jarní, svěží kráse

když o peň buku starý podepřen své haluze na jeho větve skládá a lupení své s jeho listím spřádá: tak s otcem, vroucně přitulena k němu,

nedávno stála na paluby lemu. Svit zory zlaté celoval jí spánky, vzduch jitra svěží v její čelo dýchal a s jasným vlasem laškovnými vánky

šediny čela oteckého míchal. Já stranou neviděn jsem zíral na ně, jak měnící se břehů podobu stíhali vážným zrakem zadumaně,

a když se brali v lodi útrobu, bezděky za stožár jsem ukryl tváře, jak temna syn před jasnou dcerou záře. Ví nebe, co tak náhle skřížilo

zas dráhy naše, co ji vedlo sem na dálný Pont a znovu sblížilo nás této lodi těsným prostorem. Však rána duše – po níž kořání

léčivé matka domovina střela, bol mírníc alespoň – v tom setkání zas trýzní palčivou se otevřela. Zas uniká mi světlá vidina,

jež kouzlila zář těchy v čela vrásky – má svatá Rus! Má širá otčina! Ač minulo mi pro ni blaho lásky, přec miluji ten ideál svůj drahý,

s ním pojím zbylé naděje a snahy. O, zůstaň u mne, milá vlasti moje, těš dále mne tvých vánků blahá zvěsť a vlévej do ňader sil nových zdroje

k nadšené práci pro tvou moc a česť! Ať s pohrdáním zírá na tvé stepi v osvěty lesku plném Západ lepý – ty’s krásnější mi ve svém vděku prostém,

v té mohutnosti, již svět ledva tuší, s tou dumou jara světového v duši a na srdci s tím ryzím víry skvostem! Ty stepi tvoje valné, neobzírné,

tvůj sníh a led i květných lučin vděky, tvá tichá jezera i šumné řeky, chrastící tvoje zlaté klasy žírné, tvé temné smrčiny a břízy bílé,

tvé šedé vísky, cerkví báně skvoucí, mužická prostá báj a píseň vroucí – vše vypráví o snící žasné síle. O, věř mi, příteli: Nad Rusi čelem

jitřenka nových světa dějin kmitá! Den blízký jest, kdy v lesku zaplá celém tvář její, chmurou dotud pozakrytá. Dav nepřátel si bájí pro potěchu

o divné soše na hliněných nohou – Kéž záhy po vítězných kroků slechu těch nohou sílu, křepkost poznat mohou! Ty nohy zdravé jsou jak samo zdraví:

toť lidu ruského cit dětinný a jeho prosté, nezkalené mravy. Jen líc mé Rusi škváry ciziny a cetky hyzdí. Až je hrda střese

a pravou osvětou jen opáše se, ji pronikne své vlastní duše vznětem pak povznese co kněžka nové doby své čisté čelo nad žasnoucím světem,

myšlence lidstva nový prestol zrobí a postele jej nové krásy květem. Zda nevidíš, jak zvolna stárne, vadne svět západní?! – Do chudých žil a cev

z východu zakypí mu nová krev a hruď Evropy osvěžena zmládne. Díš: Vysoko tam duchů peruť vzlétá! – Však nevidíš, jak hasne zápal ryzí?

Jak s uměn nádhery, jež tamo zkvétá, znenáhla rosa, pel a svěžest mizí? Slovanstva génij vnese v lidstva žití svižnější ruch, teplejší srdce tluk,

dá nový povzlet duchů vlnobití a strunám citů vdechne nový zvuk. On s mohutností měkkou něhu svíže a k síle přidá kouzlo lahody;

on přivine zas člověčenstvo blíže ku ňadrům poesie, přírody! Hleď, tato myšlenka mi těchou v hoři, ta majákem, jenž trosku mého vesla

svým jasem řídí v temném žití moři a chrání loď, by v bezdno nepoklesla. Tvé sdílím naděje. Ba, toužněj’ nyji Slovanstva zoře slavojasné vstříc.

Tvůj národ vyzul dávno z jařma šíji a vzrůstem obřím vypjal k nebi líc. Ač bouří kolem něho zloba lítá, ač ňadro krvácí mu ranou mnohou,

přec stojí tu jak skála obrovitá v ječících vlnách neochvějnou nohou. Čas krátký tomu, co ves Západ branný příbojem velkolepým k němu hřměl,

co světovládce slávou vyhýčkaný posvátným jeho Kremlem třásti směl; však povstal národ jarobujný rázem a země jeho sama vstala s ním,

svou širou stepí, ledem svým a mrazem, svým hrozným majestátem severním – – A zimní jedna noc aj! klidně zřela Evropy vojsko rozmetané sněhem –

leč nad ním k nebi ruská síla čněla a ruská hvězda jasším plála žehem... Ach, jinak národ můj! Onť slabý, malý jak chudá výspa v moři cizoty,

jež po staletí burně naň se valí – nerovný zápas, plný lopoty! Přec ostrůvek ten statečně se brání a zlatých klasů mnohoslibné vlání

již odměňuje pracovníků píli. Když rámě klesá, tu nás pohled sílí na bratů krevních valný, mocný řad, zvýšených nad nás losy šťastnějšími,

a národ tvůj tu, titan mezi nimi, jest naděje nám nejpevnější hrad. Však také on svých bratrů slabších sboru za síly vděčí část a za oporu.

Nuž, bratrsky se podporujme spolně, ne kovem, ohněm v jeden útvar skuti, než úvazkem jen lásky obepnuti, v němž každý po svém rozvíjej se volně –

tak všechny nás jak jedné matky děcka poj vespolek jen družba nesoběcká! Mním, že nám třeba těsněj’ přilnout k sobě, v jediné splynout vojsko obranné.

Což nevidíš, jak národy v té době kol srážejí se v obrovité celky? Zda není nutno, by též Slované se shlukli v jediný jen tábor velký?!

Ach, ano! Duch ať jeden všechny pojí! Však tábor náš ať volné druhy hostí! v něm každý pěstuj vlastní bytost svoji i celku zdar – tak silni bodem dosti.

Či do poroby druh má druha vléci? Jednotu získat bratské krve cenou? – Viz Polsky los – tu na Slovanstva pleci žalostnou ránu, děsně otevřenou!

jež různé struny zlatou sponou sbírá: tu mohutná nech zvučí ruská struna, s ní nechať polská ušlechtilá zvoní, k nim statečně se druží srbská juná

i česká v to své skromné zvuky roní; nech každá tu svým vlastním hlasem hude, však jedna mysl ať je v souzvuk ladí a mrzký svár je nikdy nerozvadí –

pak slovanský zpěv slavně zníti bude! – – Tu Vladimír k nim přistoup’ nenadále, brat Ivanův. Smích divný na rtu měl, jenž bledou lící těkával mu stále.

Vzdor, odříkání, pohrdání, žel v úsměvu tomto snoubily své sledy. Vydechl papirosu vonný dým nedbale k nebi; zdvíhal za ním hledy,

jak obláčkem se vznášel modravým v lan, plachtoví a rahen záplet šedý; pak pravil posměšně: Tu skvostnou chvíli maříte sporem o Slovanstva cíli?!

Ó, práce nevděčné! Radš bavte oko tou proslavenou moře velebou, jež rozestřena vůkol přeširoko v báň skelnou splývá s nebem nad sebou!

Či proti řádům krásovědy všem vás nenadchla ta slavná podívaná, v nesčetných slokách vzletně vyzpívaná, – kruh tento velikánský, jehož lem

vykreslen obrovitým kružítkem, v něm voda klesající, stoupající, hrou jednotvárných vln se houpající, ta šeď a zeleň ve slunečním jase

s míhavým zlatem, modrem u zápase, obrovské jeviště, kde v tesknu hluchém jen racek onde potácí se vzduchem? – I mně to skrovná věru zábava.

Tam dole obraz půvabnější mnohem mé zraky poutal: rajská postava, jíž nedostihnu malátným svým slohem. Však spatřili jste asi sličnou Polku

po boku šedivého paladýna, jak jaro k zimě lnoucí v libém spolku, tak svěží jako z jitra hrozen vína, sic bledou trochu ve spanilém líci,

však obličej ten v čisté dumě snící tak luzný jest jak svlačce kalich bílý, když bílý motýl nad ním křídla chýlí. Jak spoután kouzlem pohlížel jsem na ni

po drahnou dobu, ana čelo snivé pod jasným vlasem podpírajíc dlaní své upírala zraky zádumčivé na skelný okna kruh, kam stříkla časem

nezbedné vlny mlékobílá pěna, neb pták se mihl zelenavým jasem – i hádal jsem, proč tak je zasmušena. Jich sdílný sluha, Mazur pestroskvělý,

mi vyjevil, kam plavba jejich čelí. Měl hrabě syna. Ku povstalců šiku mu prchl tajně v junných povzletech a zanikl tam kdesi v bojů ryku.

Teď dolétla zvěst otce po letech, kam uložil syn k pověčnému míru neklidné čelo v cizí, pustý lán, kde s pohubenou tlupou bohatýrů

rov společný byl smělci uchystán. Tam nyní loď je nese v kraje dálné s modlitbou, slzou na zavátý hrob – Zdaž nezní to jak sloka básně žalné,

jak libý ohlas romantických dob? Líbezně slušel jí ten smutku stín, tlumící sladký oheň jejích tváří, jak temný závoj poloprůzračný,

jenž skrytý vděk tím větším kouzlem daří. A ručka jako útvar oblačný, lehounká, bílá, přece plná žití skráň podpírala, vábila můj ret

k modravých žilek jedva vidné síti, až vzpomněl jsem, že liljový ten květ vykvetl z půdy hříšné, vlažené slzami, potem uhnětených rabů,

že rozvinul se ve svém něžném vábu na úkor cizí práci znectěné, z mozolů tvrdých steré cizí ruky – Ni anděl ten ti nevyplašil z dumy

života toho drsné nesouzvuky? Chrám rovnosti nad minulosti rumy! Znám heslo tvé. Však pohleď kolem, brate, na nesčetné ty vlny jednošaté

a jednotvárné, stejné po kraj nebe. – Ty’s děl, že divadlo to nudí tebe. Nuž, má se rovněž státi lidstvo celé ohromnou jednotvárnou hladinou,

kde všechny tvary velké, vábné, smělé ve prostřednosti šeď se rozplynou? Což nesmí zůstati květ lidské krásy nedotknut hrubým dechem lopaty,

což nesmí rozvinouti něžné řásy v rozkošný kalich skvoucí lepoty, s netknutým pelem, v lesku čisté rosy, nehněten trudnou tíhou bědnosti,

nehyzděn mutným blátem všednosti a všakým zlem, jež lidské plodí losy? Což chladný rozum jen má stále klásti své drsné jařmo na člověcké šíje,

což vyhoštěna z těchto zemských vlastí má býti navždy krása, poesie?! Svět zůstaň bařinou! – To ždání tvoje. Vždyť kochává se snílek, v suchu stoje

pohledem na tůň lesní, zatemnělou zmotaných větví těžkým oblakem, kde vodou terče leknínu se stelou a nad nimi květ září soumrakem,

jak na kahánci oblém sněžný plam, kde křídlem vzdušným blankytného třpytu těkavá vážka v luzném polosvitu hrá jako poletavý drahokam.

Což po tom diváku, že temný rmut hnijící vody v tlících kmenů kole ohyzdným rejem žab se hemží dole –? On v hebké trávě, kalem nedotknut

jen krásu vnímá divou, nevázanou a barbarským by nazval topor ten, jenž porušil by nelítostnou ranou olbřímů lesních dlouhověký sen.

Toť poesie vaše. Nedůtkliva jsou pro ni zařízení staletá, zdoupnalá malebně a věkem sivá, i půvab jalový, jenž vykvetá

ve stínu jejich z lidské viny, mdloby, z neřestných bludů zašlé temné doby. Jí plíseň gotická tak svůdně voní, jí dosud rády veršem vzlétavým

přílbice, meče bohatýrské zvoní s divoké slávy vínkem krvavým; jí dosud zažehuje v matném hledu dětinské vytržení bídný skvost,

jímž blýskává se v bratří bědných středu sobectví mrzké, směšná marnivost. Ji plní nadšením cár nachový, knížecí loutka ze sněhu a zlata

a jemná ručka v řásném krajkoví, jíž znakem potupy jest práce svatá. Pryč s harfou takovou! Sem topor zdatný, ať rázem poklesne ten vetchý les,

ať tuto bařinu, ten soumrak matný, tu nových kmitů, dávných stínů směs, v níž tak se líbí poesii vaší, vítězné světlo navždy rozeplaší!

Chceš tedy zničit útulek ten stinný, kde člověk vzdálen lopotného ruchu, jen krásu vnímá, slastí divných tuchu, a v bídě žití svět si kouzlí jiný?

Tvou krutou sekyrou se ve prach skloní stoletých kmenů divokrásná houšť – Co dále učiníš? co vzejde po ní? Stín, krása zaniknou a zbude – poušť.

Ne, nikoli! Až směs ta vetchá zhyne, tu rádlo chutě do půdy se vboří, tu zrno zlaté do brázdy se vnoří a brzy stébel dav se povyšine.

Odměna hojná vzejde práci zdárné a jiná poesie zkrášlí zemi: ne titanské sic kmeny, divotvárné, než zlatých něžných klasů valné sněmy;

ne rusalčí ty vínky divné krásy ze sněhobílých růží leknínu, leč skromnou chrpu, stoudné máku řasy dělnice pilná shrne do klínu.

Mníš, brachu, že duch lidský nezatouží po jiné vnadě zas a novém vzmachu? Onť orla brat. Jsa chvíli hostem prachu v budoucí mžik zas nad oblakem krouží.

Blouznivý zápal, úchvat citů rosný jsou národu, co stinné hvozdy kraji: zmař do kola ty šerotajné sosny, i potůčky se stříbrojasné ztají,

vyprahne půda, nerosená vlahou, vynikne země skelnou hrudí nahou a klasu nenajdou pak ženců srpy a zraky neshlédnou ni skromné chrpy.

Jest v nitru našem něco tajemného, co neukojíš pouhým hmoty vděkem, ukrytá peruť vzletu nadzemného: a zašumí-li burně nad člověkem,

tu statky pohrdne, ve skonu jásá – ta jenom lidstvo k velkým činům vztřásá, ať víry jméno má, neb vlasti, práva, ať jiným slovem vznešeným se zve...

Ty prapor znáš, jímž moje ruka mává – Nuž, tvá kde korouhev, co heslo tvé? Mé heslo: Nic! Z ničeho tento svět a clonou hvězdnou

kolkolem pozírá k nám hloubkou bezdnou nic, prázdné nic. V té nicotě my žití planým dějem po vůli neznámé ke hrobu spějem’(

s otázkou tesknou oko k němu hledí a z mohyly nám krutou odpovědí: Nic, mrtvé nic. Jen zdobte si svůj prapor ošumělý

lacinou třásní hluchých blýskavic, – v mé rudé korouhvi blesk pravdy celý: Nic, pouhé nic. To zbožné nic, co z retů kněžských vane,

co hymnem jásá, modlitbami vzlyká, co slzou z oka blouznivého kane a před oltářem věčnou lampou mžiká, co prorocké kdys oko v nebi zřelo,

co svatovínkem zářným ovíjelo nadšené skráně mroucích mučennic, to svaté nic, jež v oblasti tam nadpozemské známe,

do něhož zlatem obraznosti tkáme přeludů skvoucích na tisíc! To slavné nic, co v noční lampy kmitu nad plísní vetchých knih ve dlouhém čase

pod šerem záhad, v tajů věčných skrytu zbádaly hlavy lysé, stříbrovlasé, kde světa podstata, co duch, co hmota? – že jistotou jen pouhá nejistota – –

co vyčtli z prvků, buněk, oběžnic, to čiré nic, jímž den a noc se trudí hlava mladá, jímž naplněna tlustých svazků řada

a valná spousta definic! Nad námi temno, tmavo na vše strany. Náš smysl jenom okruh sporý vnímá, míhavou září matně obetkaný, –

a prostor ten ves účel žití jímá. Mok hroznů zardělých a růží vůně, krajinka rozkošná v hor sněžných lůně, unylé hvězdy sladkých zřítelnic

a hedbáv kštic, vděk společnosti, práce tiché zdary, toť jediné jsou platné žití dary a mimo ně – vše pouhé nic.

Vše ostatní, čím snivý duch se šálí, co za obzor svůj temný lidstvo vkládá, co mládec roztoužený hledá v dáli, a dívka v duši blouznivě si spřádá

o lásce nesmrtelné šeptajíc: jest pouhé nic, jest mlha prázdná, pouhý výdech retů, a zhasne klesajíc.

Vám známa pěvce pošmourného zkazka o postavě, jež v maškar směsi plesné kdys obcházela – v tom jí sklesla maska a za tou zívalo jen prázdno děsné –

nic nebylo tam – maškarní ty šaty vzduch jenom plnil čirý, bez podstaty. Toto naše doba. Názor světa starý a dědů víru, myšlenku i snahu

čas navždy, unesl. Jen zevní tvary tu pozůstaly, maska bez obsahu. Oj, co tu škrabošek se hemží světem! Tu maska ctnosti serafinských tahů,

tam pobožnosti maska s bledým retem, ta s pevných zásad mramorovým klidem a v jiné citu vznešeného plání posvátné snahy, vroucí lásky k lidem –

však sraz ji dolů – čiré prázdno za ní... Jak roje termitů nejednou v taji příbytků jižních stěnu prohlodají, že k pádu spěje, ač na pohled celá:

tak tichou prací nových myšlenek budova minulosti povetšela; však dosud pyšně pnou se na venek pošmourné stěny, pilířové sady,

věž fantastická, střecha klikatá, i nestvůr kamenných se šklebí řady – Leč pohynula vnitřní podstata: jen třeba kladivem se stěny tknouti

a v rumy šedý velikán se zhroutí. Ty stavby vrátké odevšad nás tísní svým stínem ponurým, svou vlhkou plísní. Nuž, kladiva se chopme bez odkladu,

ráz hřímej za rázem, jen bořme, bořme, svět starý rozkotejme do základů a v jeho troskách šťastnější si stvořme! Ty voláš: „Naše Rus! Duch vane starý

po kraji našem, lid tu ryzí, jarý!“ Ta svatá Rus! Ta oblast nekoneč jež od jižních tam růží, vavřínů až po severní ledoviště věčná

se sklání k jedné ruky pokynu, kde jako kobylek záhubný mrak roj premovaný tyje z lidu mízu, kde mužíků dav bědný shýbá znak

před sterým pánem, líbá kněžskou řízu a leže ve soboru pestroskvělém podlahu bije utýraným čelem, kde chmura hustá posud leží v kraji,

duch svobody se v katakombách tají – – Ne, nemluv! – Chmura hněvu na tvém čele – chceš říci, jak ti mila rodná zem, že věříš v sudby její hvězdy skvělé;

chceš velebiti s krásným zápalem náš dobrý lid, to srdce jeho ryzí, že dřímá v něm puk nové osvěty, krásnější západu, že stíny zmizí

a probudí se kněžic zakletý – – Ne, nemluv ! – čemu spousta pěkných řečí – ni jazyk andělský mne nepřesvědčí. Zásady naše hlubá propast dělí.

Však, ne! Jsem bez zásad. Nech tedy sporu! Sám sobě nevěřím. Sval rozechvělý jen časem hrá mi v pěsti, po toporu jak měl bych sáhnout, bušit hromu ranou,

bít, ničit bez oddechu, bez poklidu ten starý svět, společnost rozervanou a všechnu zlobu, hloupost, lež a bídu! I to je směšno. Planá slova moje

zapadnou v nesrovnalost lidských losů jak sletlý dolů ve vln šumné boje ten lehký popel mého papirosu. Však slyšte! Zvonek kuchyně nás zdola

rusalčím hlasem do podlubí volá. Tam dál se pobavíme vtipnou vádou o světa, lidstva tajích nezměrných nad krymských jablek uzardělou vnadou,

při vůni krymských růží nádherných. I krev tu vzácná proudem vytryskne a rubínem se v číších zablýskne! A snad i blankyt krásných očí dvou

vám spojencem se stane v půtce dravé, že skloním náhle zpurnou hlavu svou i s rudým praporem svým k nožce hravé. Vždyť led kol srdce uvadlého taje,

posupné čelo mutnou chmuru skládá, podivná touha srdcem pustým vlaje a tucha tajemná se v duši vkrádá, když zářívá ve stínu zlatých kštic

v to zemské nic jak porosené nezabudky ráje, jak čarokrásné hvězdy z dětské báje unylá krása dívčích zřítelnic!