I.

Ťuk! Ťuk! ,Co mi klepe v okno, sníh se venku chumelí...‘ Ťuk! „To já jsem, Fantasie. Poleť se mnou, příteli!“ ,To tak – lítat! Nohy líné hřeju raděj’ u kamen, naslouchaje písni suků klidně hledím na plamen,

rád jsem, že tu v teple sedím, bez mokra i průvanu, s novou Cestou kolem světa pěkně doma zůstanu.‘ „Pojď jen, hochu! Bílé hvězdy s nebes hustě padají, krásnou řízu liliovou tiché zemi spřádají.

Rád jsi míval reje vloček –“ ,Míval. Však co na skráni hrstka se jich navždy chytla, nedbám o jich padání. Nech mě v klidu, kouzelnice! Pro mne zašla moc tvých čar, marně bys mi chtěla tkáti luzné víly z mlžných par,

místo hvězd a hermelínu, pohádkových útvarů, místo lesa stříbrného s divnou lunou z jantaru, místo pírek andělských, jež mládci vzduchem lítaly, viděl bych jen vodu ztuhlou, vyhraněnou v krystaly.‘

„Chceš mi housti starou, známou notu prchlých illuzí? Ještě visí mnohý lupen s podzimních ti haluzí. Nechať zřídly, nechť si mnohý rudne, žloutne jesení, přec v nich ještě časem šumí vzletu van i nadšení.

Pojď jen, brachu! Viz mých saní báchorkovou nádheru, pestřící se v barvách skvělých lehounkou tu pápěru, jako zářný motýl trópů v dešti květů bělostných v metelici sněžné září duhou cetek přeskvostných,

a ti běloušové v předu, jakby sníh to ve sněhu útvarem se ladným vlnil, ladí nohy do běhu, hrabajíce kopyt stříbrem, házejíce temeny, že se budí zlaté zvonky – Slyš ten cinkot sdružený!“

Což zněly naše hlásky jak andělíčků smích, když otec plný lásky tě choval v loktech svých,

kdy vichrem letě domů přes lánů třpytný běl, již vánočního stromu jsi v duchu svity zřel –

Jásot náš hlaholí do sněžných do polí, v bělostný háj, kýváme, lítáme,

zpíváme, vítáme v dávný tě ráj! Na sladké, temné oči zda vzpomínáš si – ach!

Na jíní ve vrkoči, na líček skvostný nach, když duši celou hroužil jsi v zor, jenž luzně plál,

když vedle ní jsi toužil tak věčně letět v dál – S rozkoší závratnou hudbu ti úchvatnou

družil náš zpěv, zlaté jak cymbály, svaté jak chorály nebeských děv.

Zda slyšíš naše hlásky, jež v dětský zlatý svět, do krásných sadů lásky tě vábí, loudí zpět?

Svou ostav jizbu temnou, v plen vichrům péče dej a s naší hudbou jemnou do bílé dálky spěj!

Líbezné hlaholy do lesů, do polí střásáme zas, kýváme, skáčeme,

zpíváme, pláčeme pro zašlý čas. ,Ejhle! na pomoc si béřeš i tu droboť cinkavou a snů věru zlaté pásmo již mi táhne nad hlavou:

Slyším práskot, hlasy zvonců, dívek utajený smích a též vánoční sen svatý v moje dumy sladce dých’ – Avšak vari! Pavučina, již tvůj prstík jemný tká, jest jak ona, kterou pavouk na trs šípků navléká:

Za krásného jitra v máji září jako závoj vil, rosné perly v ní se třpytí, duhový kol hraje pyl( ale když se slunce kloní, ten tam divukrásný mam: příze šerá, potrhaná bez půvabu visí tam.

Tak i duchu, když mu tlumí léta sešlých křídel vzmach, příze tvá se trhá, šedne, všední postýlá ji prach, a ty zbytky šerých vláken k čemu chytat na papír, babí léto poesie? – Milejší mi klid a mír.‘

– „Pohleď v okno!“ ,Kvítí z ledu nasypal tam zimy dech, dole však jsem opatrně mezi rámy nacpal mech, z vrtochu pak dětinského sem tam nastrkán je v něm z lepenkových drobných postav přeubohý Betlehem.‘

„Pohleď lépe!“ ,Na mou věru, led tam roste v celý sad, koruny pnou do vysoka štíhlé palmy hrdých vnad, obrovských svých listů v modru rozpínají vějíře a tam v zadu město zříti... divné věže, arkýře...

rostou, oživeny, také lepenkové figury: pastýřů tu statná těla kryjí pláště, vlčury, v rukou dlouhé svoje hole, na bedrách pak darů tíž, v zanícení prostém, zbožném k jeskyni se hrnou blíž,

kde muž sivý blažen zírá k jeslím s volkem, oslátkem a máť spanilá se kloní nad zářícím děťátkem... Velká hvězda čaroskvoucí s nočního zří blankytu, výsost tajemná se jasní v bílých křídel zákmitu

a mně v duši roztouženou z dálky padá sladký ton, trouby pastýřské to znění, hlaholí to známý zvon, nebesa i země zvučí jásavými písněmi...‘ Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi!

Nesem’ vám noviny, poslouchejte, z betlemské krajiny, pozor dejte –

Narodil se Kristus Pán, veselme se! z růže kvítek vykvet’ nám, radujme se!

z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se! „Slyšíš? Slyšíš? Tvoje hlava níž se kloní do dlaně

a pel poesie dumný uléhá ti na skráně. Ještě tam se kmity jiskří, zvučí tajná hudba dum jako v mušli utajený, přitlumený moře šum. Nuže, co ti v duši posud – třeba mdlejším tonem – zní,

písní jev, nechť tvoje háje šat již zpestřil podzimní. Všaktě sama přijde chvíle, kdy ti dojde zpěv i dech – A co zatím? Co bys činil? Dokonej svých losů běh! – Hle, jak září moje sáně, jak tam krásný v bělu svět!

Krev ti zjaří, ducha vzpruží po jiskřivém sněhu let!“ ,Loudíš, vábíš, a již zase vězím v moci tvojich čar, do hlavy mé vstoupá cosi jako vůně zašlých jar. Bezděky se k tobě šinu – oknem, jako mladý fant,

jejž’s mi překouzlila v bránu, samý křišťál, diamant, do tvé říše divuplné – usedám ti po boku – zacinkaly zvonce saní v ořů bujném poskoku, vzbouřeného sněhu oblak zahalil náš divý hon

a v něm slyším něco zníti jako v bouři velký zvon – Však co to? Kam náhle mizí pohádkový zimy skvost? Kraj tu sněhem sice bílý, ale divných září prost, a tak známě hledí na mě, zašlé skutečnosti kus(

střízlivější také sáně, koní bouř se mírní v klus, a hle! místo Fantasie s perutěmi skvoucích duh letí se mnou Přemítání, starým steskem plní sluch. Snad že místo v divy sněžné vjedu v zimu všedních běd...

Však již usedl jsem do vás – nuže, sáně veršů, v před!‘