Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, vojínů v nich tváře opálené, žen i dívek prsy rozhalené;
uprostřed tam kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! týčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí při lomozu zbraní, bubnů vřesku.
Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však jarý oheň září. Jako dóm, kdy již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří.
Na čele mu šišák bleskem hraje; na hrudi se třpytí šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada.
Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly.
Mužů šíje vzpínají se výše ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj’ planou, ňádra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý.
Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – tož skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena,
teď! ha naše v novém vítězení! Tu můj složte trup: dlaň palcát svírej, přílba blýskavá pak na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej!
Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze.
V sluch ať hučí Balt mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti zkamenělý věkovité slávy české strážce –“
V krátce skonal kmet – a vedlé přání na skalní hrob upraven mu skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. –
Ve sluch Balt mu hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí, jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce!
Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. Sláva kalicha již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evropou co třásla.
Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu.
Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří,
s prsou však mu kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy.
Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: –
často plavec, stoje na řebříku lanovém, se děsí nenadále hledě ve tvář reku nebožtíku v blesků svitě, na vysoké skále.
Zdává se mu, jakby život nový probouzel se náhle v hrdinovi, mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali,
jakby oko děsivého zjevu blesky metalo a sevíral tu palcát těžký ve strašlivém hněvu starý mrtvý Husita na Baltu.
Cookies on Poetry Cove