Když bloudím za večera městskou vřavou neb mírem polí v západ zardělých, vždy jako stín tou krásou luhů smavou, tou směsí pestrou davů veselých
muž zmořený se mihne svislé šije ve hrubé kytli, jež ho nuzně kryje, a když zor kalný ke mně povznese z pod čela, prachem krytého a potem,
ten pohled bytostí mou zatřese a do srdce mi vnikne žhavým hrotem. Hle! jak se plíží, jistě vědom sobě, že skvrnou je v té kráse kolkolem,
kde šťastný zástup svítí v pyšné zdobě a veselým se baví šveholem, kde z kočáru, jenž přelet’ bystrým klusem, rtík půvabný se nad ním zachvěl hnusem
a bohatec naň pohrdavě zřel, an smekl čapku sedranou až k zemi – já cítím cos, jak bych se sklonit měl před tebou, muži povržený všemi.
Ty, který z půdy hmoždíš v potu tváři kvas bujný jiným, sobě černý chleb, v důl pohřbíš se, bys jiným skvostů záři a sobě vynes k bídné rakvi hřeb,
jenž vracíš se tu v brloh z těžké práce, kde jiným snášel’s mramor na paláce, a žiješ trudněj nežli v jařmu skot, bys jiným uchystával zemské nebe:
Mě pálí na duši tvůj horký pot a jest mi, jak bych odprosit měl tebe. Ty jedva času máš, svá zlíbat děcka, jichž pohled jak by vyčítal ti hřích,
neb z něho zírá beznaděj tvá všecka a dědice v nich splodil’s útrap svých; ty lopotíš se zítra jako včera, dny, léta, věk svůj z jitra do večera,
rád, na chvilku-li oddechnouti smíš kdes v koutě chrámu, ana kněze ruka ti okazuje v nadoblačnou výš, kde najdeš klid a tvá se skončí muka.
Co tobě společnost? Jí dávat musíš v daň čela svého pot, svých synů krev, však jejích vnad a slastí neokusíš a neznáš člověčenství jasný zjev.
Co tobě ducha lesk a jemné mravy, co květy něžných citů, vavřín slávy? Ty klesáš v pustý hrob jak suchý list, list jeden z těch, jež prší za jeseni,
jichž spoustu nikdo ani nedbá sčíst, jež drtí krok a v pouhou mrvu mění. Ty potácíš se tmou, klíč nemáš zlatý, jímž otvírá se brána poznání,
duch umění v šeř bídné tvojí chaty svou čaroskvoucí peruť nesklání, pro tebe harfa poesie něma, pro tebe štětec barev luzných nemá,
pro tebe nemá hudba božských zvuků, mim nepásá svůj bohatýrský háv, a kdybych ty své sloky dal ti v ruku, „co s tím?“ bys dlaní v trpkém smíchu máv’.
Co my jsme tobě? Naše rytmy křepčí jen komnatami víl, jichž pleť je sníh a ručinky nad pavučinu hebčí a nožky lehčí křídel motýlích,
žen, tepajících jenom louten struny a v parku nyjících za svitu luny; my stavíme jen muže na svůj štít, již v teple, syti, času mají dosti,
za vavřínem se honit, láskou mřít neb hloubat nad propastmi pochybností. Nám hedbáv šustí veršem, zlato zvoní a v perlách vzácných přebírá se řeč,
náš jarobujný rek na sněžném koni ze zlaté pochvy tasí skvoucí meč, má hvězdnou glorii kol božské hlavy, a shlíží s pohrdou na nízké davy –
Leč zatím moc, jež řídí lidstva děj, v tom davu zhrzeném si skládá sama za hřmotu kladiv jinou epopej a za řinčení lopat nové drama.
Tys’ jeho hrdinou, ó muži v prachu, tys’ budoucnosti vyvolený rek, rek lepší oněch v brnění a nachu, jichž zbujnostem se kořil mnohý věk,
rek pravý, čistý, bez vady a hany, rek jasnější nad Artušovy many, ty s lící zrytou, sluncem kalenou, s tou zdobou mozolů na drsné dlani,
jenž místo kmentu oděn halenou a jemuž rýč je bohatýrskou zbraní. Rek důstojný, ač neznáš dvorných mravů a nemáš vtipu v ducha turnaje,
ač v ponížení chýlíš krotkou hlavu, cti nedůtklivých řádů nedbaje – když cítě políček na žhavé líci jen zuby stiskneš, otec milující,
bys uchoval svým dítkám chleb a krov, tu jasněji tvůj štít se pro mne třpytí než nadutce, jenž pro dvé křivých slov jde v souboj krvavý cti skvrnu smýti.
Ó přijde čas, kdy rozprchnou se bludy, nad lichých předsudků a šaleb rum kdy vzneseš ty, můj bohatýre chudý, leb věky povrženou k nebesům,
kdy ztratí cenu zlato s drahokamy i snění líné s nicotnými hrami, kdy oltář soběckosti rozbije věk šlechetnější, duté modly skácí
a diademem skvoucím ovije skráň, operlenou potem, skromné Práci!
Cookies on Poetry Cove