Zde vysoko nad města hlučným ruchem,
jež v soumraku mi hasne pod nohou,
sto hlasů vnímám bystrým duše sluchem
tam zdola, shůry, krajem, oblohou.
Jak v ucho včelařovo úlu stěnou
jen matný bzukot zní sem z ulic všech,
však zřetelně tou vřavou přitlumenou
mně hlásí se tón každý, slech i vzdech.
I v hudbě dálek slyším každou notu,
zvon vesnic, končící se hlahol žní,
huť kdesi v horách plnou kladiv hřmotu
a jakés tajné zpěvy nadzemní.
I v Tebe přestal jsem již věřit, Světlá,
i Ty jsi klesla v trosky přeludů,
Ty božská, s nezbádaných výšin sletlá,
mé Světlo v noci zemských osudů.
Zas věřím v Tebe – v ohni svého čela
a sladké hrůze cítím blízkost Tvou.
Dál zářit budeš, jak ses věky skvěla,
nechť jakkoli Tě změny časů zvou!
Ty nad mou duší Effeta! jsi děla,
bych uslyšel ty hlasy blíž i dál;
toť jakby harfa současnosti zněla,
jíž struny všechny dech Tvůj rozevlál.
A nejsou-li to pravé hlasy času,
jen echa přeludná mých vlastních dum –
i hluchý ševel jediného klasu
svou částku dává v lánů valných šum