HANDŽÁR.

Přede mnou tu handžár, pochvy prost, na stole se blýská – z dálky host. Na ozdobné knize českých zpěvů, sladkodechých, vyfintěných slov,

nutících se k slzám, do úsměvu – podivně tu svítí drsný kov. Hledím k němu, v dlaň se hlava kloní, čelem chmurné vidiny se honí

a duch stíhá věků tajemství – – Přede mnou se handžár klidně skví. Přemítám, kdy vyschne kalich muk, jejž pil praděd můj, pít bude vnuk.

Přemítám, proč vedl bůh mé plémě pouští jen a nocí bezlunnou a proč osud zedrané mu témě trnovou jen věnčí korunou.

Kdy se dovrší běd, hanby míra? Zrak můj teskně do budoucna zírá a hruď chabá úzkostí se chví – – Přede mnou se handžár klidně skví.

Jako kněz, jenž nad Chebarem snil, v údolí jsem kostí zabloudil. Stál jsem v bílé, neobhledné tříšti kostí rozmetaných v šíř i dál,

ztrouchnivělých sterém na bojišti – ve Slovanstva kostnici jsem stál. A jak onen Hebrej v pole hluché, nad kostmi jsem zvolal: „Kosti suché,

zdali oživnete, bůh jen ví – –“ Přede mnou se handžár klidně skví. Mrakem dýmu hledím v tichou ves – trámů černých doutnající směs.

Mrtvo kol. Jen tamo na prs bílý, zacloněný pustou kadeří, s kvílením se drobná hlava chýlí – mroucí děcko k mrtvé mateři.

Utišil je čepel s hůry mračné a zlé oko, rudé, krvelačné pod zelenou blýsklo korouhví – – Přede mnou se handžár děsně skví.

Slyším bratrů nářek, pláče jek, jako kdys kol Babylonských řek. Dívku vidím, s mořem žalů v oku, holubici krotkou, tichou laň,

jak jí s útlých, sněhobílých boků poslední rve clonu tmavá dlaň, v porobu ji smýká vilník hrubý; – vidím zločin, zločin – skřípám zuby

a jak podrážděné oko lví přede mnou se handžár náhle skví. Ha, již do úpění kmetů, děv pomsty hřímavý se mísí zpěv.

V meče rezavé již perlík buší, houkla puška hlasně, vesele – a již zaslechli ji, k nářku hluší, naši příznivci a přátelé.

Jeden žehnáním a druhý zlatem vraha obsypal, by v boji svatém brat můj klesl, s pouty otroctví – – Přede mnou se handžár klidně skví.

Kulí smrtných pronikavý hvizd ohlásil již orly skalních hnizd. Jako živý vodopád se řítí s výšin svých již bratři junáci,

blýskavicí handžáry jich svítí a jich píseň hromem burácí. Nic je nepoleká, nezastaví, v prachu válejí se lysé hlavy

a hor ohlas hřímá: vítězství! – – Přede mnou se handžár jasně skví. Sem, ty handžáre, sem na mou hruď! Na srdce tě vinu, zdráv mi buď!

Pryč s té knihy veršů sladkomřivých, zvučných rýmů! Nehodíš se k nim: jiné básně ve slokách ty křivých sepisuješ písmem krvavým.

Nepoznal jsi našich sladkých žalů, slovanských’s jen sílu poznal svalů a tvá čepel surová se skví divokým jen leskem hrdinství.

Zde tě zavěsím! Tvůj smrtný lesk rozptyluj mé hrudi žal a stesk, zbrani vítězná, již ukul k boji dalekých mých bratrů svatý hněv!

Nestyď se, že na čepeli tvojí bledým ruměncem hrá lidská krev. Řeka ještě do prachu jí steče, nad sledním než vrahem, jehož meče

v srdci rodu slovanského tkví, poslední se handžár pozaskví.