Ve skvoucí síni prostorné dlel Gero, děsná metla, již na Slovany nesvorné zášť osudu si spletla;
táž síň to byla proklatá, kam do přátelské rady kdys vlákal Vendů knížata, by sklál je mečem zrady.
Teď pekelná mu došla lest a čelo brázdí péče, rve marným vztekem tvrdá pěsť kříž krvavého meče:
Hněv Luticů ho vyzval v boj a střásl jařmo cizí, sláb, zděšen markraběte voj a naděj’ v pomoc mizí.
I zdá se mu, že strašný zjev kol po stěnách se mihá, že třicet stínů, v prsou krev, tam hrozivě se zdvihá,
že knížata, jež zhubit dal, den pomsty věstí vrahu, že Vendů bouř’ již stéká val a ječí k jeho prahu.
V tom skřipla veřej. Gero zbled’ a maně s křesla vzkočil, neb slovanský měl kroj i vzhled muž, který náhle vkročil;
než nízko uklání se host a ruku k srdci vtiská, kde z bílé řízy kříže skvost pod zlatým řasnem blýská.
„Jsem Tugomír, man slovanský, jsem Stodoranů kníže, však tajně za blud pohanský jsem přijal pravdu kříže;
i lidu mého lepší část již syta žreců vlády chce surový mrav otců střást a přijat vaše řády.
Leč Ukrané a Rataři a Bodricové klatí vše maří, tupí barbaři, jež stydno bratry zváti:
svou hrubou patou zdusili mé požehnané sémě a k sobě jařmem přesily i naše spřáhli plémě.
Ač nucen s nimi spolek mám, přec Kristu sloužím skrytě a v srdci věren zůstávám i Němcům, dobře cítě:
mrav jemnější, byt lepší nám jen v kázni vaší kyne, jen vámi v jasný lidstva chrám i Sláva nohu všine.
Ó slyš mou prosbu, markrabí: K mým Stodoranům v léno vše uděl mi, co v Zálabí tam Luticů má jméno,
a lest má, pane, v malý čas tu bouři vzdoru ztiší, kraj celý pod mým žezlem zas daň bude platit říši.
Vždy věrný tvůj a Němců man a církve sluha stálý otevru světlu dokořán niv slavských širou dáli;
chci býti tamo pevný štít a hradba říše svaté, chci s tebou Pomořany bít, i Bodrice bít klaté!“
An Tugomír řeč vede tak, tvář divně Gero mění: teď radost, úžas jeví zrak, teď odpor, podezření,
až posléz náruč rozepjal a ruce tiskl hosti: „Sám bůh tě lidu tvému dal, ty muži vzácných ctností!
Již mínil jsem, že lepších snah je neschopno tvé plémě, že třeba divé sdrtit v prach a shladit s tváří země;
však nyní zdárný, velký Sláv mně vrací v rod svůj víru, buď zdráv mi, čacký mane, zdráv – kéž sto mám Tugomírů!“
Pak ve přátelském hovoru lstných piklů přízi tkali, jak v šij by šlápli odporu a Vendy s říší spjali,
až vřele tiskna jeho dlaň Sas rozloučil se s hostem, a z okna ještě mával naň, když klusal hradním mostem.
Než, potom spěšně o boky si otřel obě dlaně a z hrdla chechtot divoký mu vybuch’ nevázaně,
tak bouřlivý, že síně strop tím smíchem zaburácel, že ohlas jeho řadou kob jak dálný hrom se ztrácel.
V tom smíchu zvučel divý ples, ryk ukojené zloby, v něm jakby zachechtal se běs nad ssutkami a hroby,
v něm zněly skřeky vítězné a radost pomsty dravá a povržení bezmezné a záště propast žhavá...
Již mizí v šeru dávných dob ty hrozné, smutné děje, již přes Polabců širý hrob věk pozdní mlčky spěje;
kde Gero dlel, po ssutých zdích houšť břečťanu se vije – však onen krutý, děsný smích v mém srdci posud ryje!
Cookies on Poetry Cove