Fráze.

Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou své city, dumy vkládám do zpěvu, že leckdo hodí knihu moji stranou a v pohrdavém řekne úsměvu:

Oj, brachu, tvoje píseň není nová, jde vyšlapanou všední pěšinou, v děk davu známá, ošumělá slova tká sobě za výbavu lacinou,

ji hluchým, planým třeskem doprovází zvon frází. Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné však obviňujte jen můj chudý zpěv,

jenž halí v roucho vetché, neúchvatné, co plá mi v duši, zač bych cedil krev. A věřte také: Všechno hluché není, co starým heslem zpěv můj prochvívá,

co třeba ztupělost neb móda denní jen pohrdlivým smíchem odbývá, co lhostejnost neb záští skryté hází v koš frází.

Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade ten onen mezi starosvětský brak, já zbýt se nemohu té lásky mladé a ponesu až k smrti její znak.

Co duše vssála prvním dětství jitrem, co prohřívalo celý život můj, to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem, to dále moji píseň posvěcuj,

nechť kdokoli to pohrdavě hází v koš frází. Ztrň moje ruka, píše-li ta slova jen pro potlesk, že lid je slyší rád!

Má duše stále idol Pravdy chová a nepřilže si cností ani vad. V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí, jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná

a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, – vždy budu tam, kde její záře plá, nechť pokrytec ji pohrdavě hází v koš frází.

I Svoboda se řadí v moje hesla, ta dávná hvězda bohatýrských dum, jež za dob našich s jasné výše klesla a v žert se stala mnohým národům,

že sami udidlo si kladou v zuby a líbají bič svojich tyranů, ba znakem hnusné poroby se chlubí, – té nevěrným se nikdy nestanu,

ať kdokoliv ji pohrdavě hází v koš frází. A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá vše člověčenstvo v jeden bratří sbor,

všem rovnosť práv i povinností hlásá a blaho všech si píše na prapor, jež podle nitra jenom lidi cení, a práci záslužné jen vzdává čest

a všechny vede k světlu, povznešení, – ta bude vezdy září mojich cest, nechť kdokoliv ji pohrdavě hází v koš frází.

Již ke mně zima životní se chýlí, již první vločka zaletá v můj vlas, však dosud ony hvězdy krok můj sílí a hřejí srdce jako v dávný čas.

Co zlatilo svou září mladé čelo, i šedinám buď samo v ozdobu, a co v mé duši rajským zvonem znělo, chci vroucně šeptat ještě u hrobu,

nechť celý svět to pohrdavě vhází v koš frází.