Dva zvony visí pod Petřínem, dva věrní druzi mnohý čas, nad marianským vzletá týnem tři staletí jich velký hlas,
jej opětují stráně kolem, on mocně duní širým dolem a plní Prahu zpěvem svým; však nasloucháš-li bystrým sluchem,
zvuk proznívá těch zvonů ruchem: Hus, Hus, Jeroným! Mnich bosák obraz matky boží kdys před vítězným vojskem nes’,
a svaté panně na podnoží vzdor lidu kacířského kles’, na popravišti strašným soudem krev odbojníků tekla proudem
a znovu v Čechách vládl Řím; meč břitký s ohněm vyplel sémě, jež zasili v prsť naší země Jan Hus, Jeroným!
A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy, zde vyvolil si byt a chrám, v něm spasný obraz rajské děvy nad oltář vztýčil k modlitbám
a za slavíky štíhlé věži ze staré kaple bludných kněží dva zvony vyrval ssutým zdím, dva zvony, s nichžto vyhlazena
zlá dvojí líc, dvě kletá jmena: Jan Hus, Jeroným! Tak sám ten arcikacíř dvojí, jenž chystal pravé víře zmar,
měl nyní slavit v novém kroji pád bludařství a církve zdar – Než, poprvé když v bytě novém zpěv jejich zazněl zvučným kovem,
tu mnichy zděsil pekla šprým – Jak výsměch vzdorný v jejich cely ty zvony nepodajné hřměly: Hus, Hus, Jeroným!
Hned snešeny jsou zvony s hůry a vytržena srdce z nich i přelity jsou v nové stvůry, jež vykropil a žehnal mnich,
kol vryta do nich zbožná slova, šperk svatých znaků, jmena nová – kříž zvítězil nad čarem zlým: Již nezaznělo s hůry divě,
již umlklo na české nivě: Hus, Hus, Jeroným... Leč nikoli! V tom kovu starém přec vytrval i starý zvuk
a pod vnuceným cizím tvarem bil tajně dávný srdce tluk. Jej nevytiskla z věrných zvonů moc exorcismu, svatých konů,
on pod útlakem pouze zdřím’, a duším věrným v jejich znění vždy duníval jak dálné hřmění: Hus, Hus, Jeroným!
A teď jej slyší tisíc uší, těch družných zvonů pravý hlas, jenž z mrtvých srdcí k živým buší jak mučenníků svatých vzkaz:
„Jak zvonům nám, i lide, tobě sok vyrval jaré srdce v zlobě, znak cizí údům vtiskna mdlým, byl’s přelit v nástroj svého vraha,
z úst vyrvána ti jména drahá: Jan Hus, Jeroným. Však nechať tebe přetvořili všem zemím v pohrdu a smích,
přec v mošně žebrácké ti zbyly dva skvosty vzácné předků tvých: Ať svalili tvůj Sion v rumy a zdeptali tvé smělé dumy,
tvé bible vmetli v žár a dým: vždy tajně choval’s pravdy žízeň, s níž podstoupili ohně trýzeň Jan Hus, Jeroným.
A druhý odkaz, klenot ryzí: to milý hlahol rodných slov; nechť přeléván ve tvary cizí, jím stále zvonil český kov.
Ó chraň jej dál jak záři oka před úskokem a zlobou soka, vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním – stůj v boji zaň jak tvrdá skála,
jak dvojice ta velká stála: Jan Hus, Jeroným!“ Je trudno kol. – Na nivy naše voj stínů slaví smutný vjezd
a mraky šeré halí plaše nám dvojici těch jasných hvězd. Teď prapor světla lichá třáseň, a s ostychem jen volí báseň
o řeči rodné sešlý rým – Pryč, péro chabé! – – Náhle ke mně hlas dalných zvonů donik’ temně: Hus, Hus, Jeroným!
Ó nebe, rozhluč uraganem těch zvonů rety kovové, ať znovu svatým ohněm vzplanem’ v jich staré písni hromové,
ať v čela vrátí hrdé vzdory a zápal zhaslý v chabé zory, ať sílu pažím vdechnou mdlým, ať k novému se vypne vzletu
duch český, z něhož bleskli světu Jan Hus, Jeroným!
Cookies on Poetry Cove