DRUHÝ ZPĚV.

Nežli hod se zjařil révy mokem, novicové, po tichounku vstavše a dík všehodárci zašeptavše, z refektáře vyšli vážným krokem.

Volný čtverec ve svých budov lůně ponechala kollej pochmurná, plný listů šeptavých a vůně, kamo klenba nebes azurná

volně můž’ svou září pronikati, rozsévati kvítím zlatý pel, se stíny se hravě potýkati vážných budov, asketických čel.

Tritona tu mramorový ret k nebi chrlí jasný vodomet; na každém pak rohu toho zřídla andílek rozpíná bílá křídla

a tu vláhu rozprášenou s hůry s úsměvem si chytá do lastury. Milo dlít na stupních vodojemu v stínu kaštanů, jež kloní k němu

lupenů svých jasné vějíře, když z těch listů smaragdové skrýše bělorůžné pýří klesá tiše v zanedbané listy brevíře.

Jak tu často snivý novic bledý v zadumání sponkou knihu spíná, modliteb a žalmů, svaté vědy, důtek sebetrýzně zapomíná,

a tvář pochýliv do jemných dlaní, v luzném snění, jež ho náhle jímá, vody jen a listů šepotání a včel bzukot nad záhonem vnímá

a sní o širokých, volných ladech, o hvozdech a čarokrásných sadech, až pak s povzdechem se budí, vstává, – s čela uprchá mu snění vděk –

blízký trávník, jímž se promodrává Ježíšovo jmeno z pomněnek, připomněl mu řád, jenž slávu boží i tou něžnou nezabudkou množí.

Tamo noviců se temné tlupy odebraly z šumu refektáře; v párech bloudí, v zástupy se kupí – se rtů klesá pouto, chmúra s tváře.

Divno mezi záhony je zříti podoby jich útlounké a směrné, jež se chvějí pestrým davem kvítí v temných řízách jako stíny černé.

Líce však tou září jasně tají a smích na rty sedá ku posledu – srdce douškem plným užívají krátké, sladké chvíle bez dohledu.

Jenom Václav s nyvým sněním v oku hlavu klopí po soudruha boku. Marně druh ten, líce pouchřadlé, s kadeřavě svislým plavým vlasem,

s rýhou v čele, pod nímž oko vpadlé v divný blesk se zažehuje časem, marně sem i tamo hovor vede, ba rty svoje k žertu nutí bledé, –

Václav nenaslouchá, nepohlíží ve tvář jeho, hloub jen hlavu níží, až pak soudruh starostliv se táže, co mu chmuří zrak, co jazyk váže?

„Nuže, buďsi, Konrade! Hruď svoji tobě odhalím.“ A Václav druhu rámě stiskl v divném nepokoji, z junů ostatních jej táhna kruhu,

ze slunného kvadratury sadu. Do sloupové chodby, plné chladu, a pak schodů bludištěm se bral vzhůru s ním ve vyšší patra domu,

kam hluk refektáře dozníval jen jak ropot dalekého hromu. Tamo chodba podél stavby celé chodník tvoří nevídaně dlouhý,

v jehož dlažbu mramorovou stele četné okno hravé světla prouhy. Klenutím se táhne za ozdobu maleb hojných řetěz, umně spjatý –:

postupem ti od kolébky k hrobu Ignáciův jeví život svatý. Chodby klid, posvátnou náladu, teď krok spěšný obou přátel ruší

a již Václav šeptem Konradu odhaluje celou svoji duši. „Ondy jsem za otcem rektorem v dar nes’ Huertovi obraz svatý

na Hradčany. Když pak do komnaty s důvěrným se brali hovorem, za palác jsem zašel v pyšný sad, kterýž tamo sterým nad záhonem

stromů vzácných rozestírá chlad po úbočí stupňovitým sklonem. V tato místa vnady opojné ode branky paláce se níží

mramorové schody podvojné s nízkou, zdobně prolámanou mříží; dvojité ty schody po stráni podivně se splétají a kříží,

v stálém rozchodu a setkání tu se vzdalují, tu k sobě blíží, až pak dole v jedno splývají k tůně zastíněné pokraji,

jejíž hladinou, kde labuť plove, leknín stele terče smaragdové. Po těch stupních zamyšlen jsem bloudil. V objetí pak jarní přírody

vůní květů v duši mou se loudil pocit nevýslovné lahody. Kamo pohled padá – ze záhonků stébla zelená mi šinou vstříc

růžných, bílých, modrých na tisíc kalichů a rolniček a zvonků, v nichž se rosa skví a křídla bílá motýl hravý lehce rozestýlá.

Schodů mřežovím se svlačec krade lichotně až k lemu šatů mých a kol sošek mladý břečtan klade krunýř šupin jasně zelených.

Trpasličí stromky u zábradlí oděly se ve sníh květů padlý. Ba i vzadu v pyšné domu stěně, po níž černé kresby rozesety,

hustý špalír broskví utěšeně červenými hojně protkán květy. A když přes okraj zdí zubatých zrak se svezl, z nenadání kles’

ve vikýřů vzdušných, špičatých a střech žlábkovaných divnou směs. Pavlačí zřel rozmanité zjevy, v oknech květiny a hlavy děví,

a když dále těkal v dumání, slévala se krovů spousta v dáli ve střech moře, z něhož vyvstávaly věž tam za věží, báň za bání,

a již v slunném vzduchu přede mnou jakby rouškou průhledného zlata s plnou velebností tajemnou zjevila se Praha stověžatá.

Na pravo pak Petřín za údolem stromů vrchol vznášel nad vrcholem, ustrojený v jara květnou něhu, jako vlny smaragdu a sněhu.

Obraz ten mě takým kouzlem jal, že jsem po stupních spěl bystrým krokem k pavilónu, jenž se výše pjal, bych tu krásu plně objal okem.

Budovka to byla okrouhlá s divnou střechou cihel žlábkovitých, pod níž ze stěn, révou polo skrytých, vyhlédala okna podlouhlá

pestrou září různobarvých skel. V myšlenkách jsem k pavilónu spěl, až tu náhle, přiblíživ se k němu a zrak pohrouživ mu v nitro maní,

stanul jsem a na zábradlí lemu opřel tělo chvějící se dlaní. Stojím nehnutě – rty jedva dýší – hledě v otevřenou tuto skrýši.

Mnohobarvých oken pestrý svit nitro kouzlem báječným jí strojí jako kněžen pohádkových byt – a jest princezna tam věru dvojí.

Jedna sedíc v křesle zlaceném na lenochu hedbáv nazpět kloní pyšně hlavu, kolem níž se roní rusá kadeř hojným prstenem

v objemného límce cípy bílé; zlatohlav, jenž po údech té víle v četnou řáseň ozdobnou se třepí, útvar těla jeví hrdolepý.

Viz tam na stěně tu madonnu v rouše zlatém, s lící směrně plnou, kol níž sklání nesčíslnou vlnou kadeř zlatá skvoucí záclonu,

k ní tu děvu přirovnat bych směl, kdybych nebyl v stínu řasy dlouhé jarý záblesk světské tužby pouhé místo hvězdných třpytů uviděl.

U nohou jí na stoličce zdobné druhá dívka sedí. Levá dlaň ztápí prsty růžně bílé, drobné do kadeří temných, – útlou skráň

o koleno družky opírajíc. Druhá ruka lehounce se sklání, na plano se snivě probírajíc ve stříbrné, mohočetné struně

jakés loutny, složené jí v lůně. Zpět ji věrně kouzlí vzpomínání! Štíhlejší je družky, mladší věkem, skromnější ji kryje ozdoba;

avšak lahodnějším dýše vděkem zjev ten něžný – jara podoba. Zelený šat jemný, s růžným nitrem rozstřižených, svislých rukávů,

puklých poupat budí představu, z nichž se růže derou vesny jitrem. A jak růže právě rozvilá, ovanutá dechem nachu jemným,

usmívá se líce spanilá, objatá snem blaha přetajemným. Jako hvězda z jarní noci klínu vyhlédá zrak temný z řasy stínu.

Však ne půvab severního máje, jiné jaro v ní se vtěluje; vesna-tě to dalekého kraje, kde zem slunce žhavěj’ celuje:

oči takové jen slunný jih umí zažíhat ve stínu víčka, s takovýmto žárem snoubit sníh cudných skrání, nevinného líčka.

Chtivě hledím na prstíky její, jak se na stříbrných strunách chvějí, a mním věru, že ten celý svět sladkých bájí, tajných blažeností,

jež zem jarní ve svých prsou hostí, o nichž snívá porosený květ, o nichž břízy šepotají mladé, když se Zefýr lupením jich krade,

jimiž září mladé srny zrak z bujné houště zjařeného lesa, bzukotem co hmyzu tiše plesá, skřivánkem co jásá do oblak,

že ten země dithyramb, jejž něm člověk duší rozechvělou vnímá, – v této loutny ňádru vzedmutém a v těch strunách mihotavých dřímá

a že čeká zakletá tam píseň, až těch prstů spasné dotknutí vzbudí ji, až tonů perutí vyprostí tu sladkou citů tíseň.

A hle! ponořila prstů běl do těch strun a rojem libých zvuků třepetavý kov se rozechvěl. Naslouchal jsem v rychlém srdce tluku,

jak ty struny, pod hebkou se dlaní proměnivše ve slavíků sbor, hlaholily v luzném rokotání. Sám té družky hrdopyšné zor

pozastřel se nyvě řasou dlouhou při strun oněch vábném souznění, provanutém divnou lásky touhou, milostného dechem blouznění.

A k nim přidružil se krásný hlas, jaký neslyšel jsem po ten čas. Španělskou jsem píseň podle znění řeči poznal: přec ta slova cizí

mněl jsem chápat v mocném srdce chvění a jich kouzlo z duše nevymizí. Když pak dopěla, když jemně, zvolna struny zvuk se utajil a ztich’,

hlasný povzdech něha sladkobolná v odvět vynořila z prsou mých. Vzdech ten spáchal na vetřelci zradu. Leknutí mrak stele v oči moje,

ale slyším vykřiknutí dvoje, křesla šramot, loutny znění v pádu. A když v pavilón se vracím zrakem, vidím hrdou postať na prahu,

blesky pyšných hledů, čela mrakem kárající moji odvahu. Zřím, jak přes rameno její skrytě něžné hlavinky zrak velký, tmavý

na mne pohled metá ostražitě, zvědavý půl, z pola ostýchavý. Stojím v rozpacích jak hříšník bídný, coufaje jim koktám vysvětlení –

tu se zloba zlatovlásky mění v úsměv laškovný a pokyn vlídný. Musím vejíti do vábné skrýše; okno rozemkly tam do kořan,

abych rozhledem se kochal s výše, jenž mě vábil v dívčí tento stan. Ba, i haluz, osněženou květy, úslužně mi mladší stranou šine,

čtveračivě sešpulujíc rety. Ale darmo z blízka, dáli kyne velkolepé město věží sterou; nádherný ten obraz rozplývá se

před mým okem v mlhu pustošedou, z níž tvář vděků jarních usmívá se. Starší děvy hled mi v křeslo kynul, bych si po procházce odpočinul.

Naproti mně blahosklonně sedíc, ve škádlivém na mne úsměvu z brvy lehce přimhouřené hledíc, pohrávajíc s třásní oděvu,

z něhož bílé střevíčky se kradou, s růží zlatou, přes sebe se kladou, bavila mne volně věcí sterou; však mnou málo bylo uslyšeno:

zvěděl jsem, že Marie má jméno, don-Huerty nevlastní je dcerou, z hrabat Multánských že vzešla kmene; že don Pedro, don-Huerty brat,

v plném květu bohatýrství zvad’ a že siroty jím zůstavené náš don přijal ve svou záštitu; z těchto pak že svorně s ní tu žije,

jako rodná sestra, Ignácie. Pod žhavějším leskem blankytu, kde květ granátový nachem hoří, na skalině mezi kaštany

bílým stínem obráží se v moři pyšný klášter, hojně nadaný. Tamo v posvátném prožila míru Ignácie svoje dětská léta,

mezi tím, co Pedro Řím a víru mečem slavil po všech koncích světa. Umí odtud španělsky a vlasky, hudbě rozumí, je moudrosť sama

a zná latinsky též hovor lásky zapřádati: Amo, amas – ama! Dál tak štěbetala v bujném smíchu: „Nedáváš-li víry mojí chvále,

sám ji zkoušce podrob: Ala, alae – amo, amas – Či se bojíš hříchu? Či snad latiny tvé kalný pramen učí jenom: Amen, amen, amen?!“

Byl jsem v rozpacích. Vždyť po tu dobu ni můj stín se nevkrad’ v dívčí kobu, nikdy s děvou neprodlel jsem déle. Nesměle jen k Ignácii vzhlížím;

vidím, jak se červánek jí stele čarokrásný obličejem svížím, a jak líce rozpačitě sklání nad urvané snítky květný pel,

jevíc při tom v stoudném pousmání pod růžovým rtíkem zoubků běl. Otce rektora v tom z dálky hlas zaslechl jsem, opustil je chvatem.

Odtud dívky nespatřil jsem zas, avšak stále v srdci, touhou jatém, jedné chovám obraz lahodný. Její podobu duch stále přede

ve vzduch kolem, v tyto stěny šedé, v listy knihy, v myšlenky a sny. Cítím, Konrade, v tom srdce tluku: že tam lásky tajím slasť i muku.“

Jinoch domluvil. Druh jeho mračně pokáral jej, v zem se zahleděv: „„Ďábel obchází jak řvoucí lev, po záhubě lidských duší lačně.

Tobě v roucho vábnější se zavil: v dívčí půvab, krásných očí dvé – nedej, aby hříšný plamen ztrávil bohu zasvěcené srdce tvé!

Zašlap hmyz, jenž v poupě to se plouží, jež má rozvíti se v růži cností; v pobožnosti tůň je celé vhrouži; – navrátí se s rosou nevinnosti.

Modlitby se zacloň svatým štítem před vidiny této svůdným třpytem!““ „Ó, ni modlitba jí nezaplaší! Pravda, že jak myrrhy vonný mrak

na perutích modlitby se vznáší myšlenka má často nad oblak, že tam zraky ztápím oslněné v neskonalou slávu božích sídel,

andělské zřím kůry rozvlněné mořem nekonečným sněžných křídel, k trůnu božímu tam skláním hlavu, v mučenníků nespočetném davu,

světců, světic, božích vyvolenců, hrdin jasných církve vítězné – však tu náhle z andělských těch věnců jeden kvítek krásy líbezné,

jeden anděl, jitřním na oblaku, na ostrůvku růžném světla moře do strun zlatoskvoucích prsty noře, ke mně vznáší něhu temných zraků

z noci kadeří, jež zdobí vděk porozvitých růže poupátek. Děvice mi drahé jeví líc, náruč hebkou rozpíná mi vstříc,

a já v náruči té blahodyšné nazpět klesám – nazpět k zemi hříšné!“ „„Blasfemie hrozná! K nebes kůru přidružovat smrtnou postavu,

bídnou bláta pozemského stvůru a snad zítra červů zábavu. Rozpadne se v popel zlaté bůže, než mu láska věnec douvije;

na umrlčí lebce zvadlé růže – totě všechna zemská poesie. Láska – pravíš? Bídným těla chtíčem zvu ji lépe, v liché básní zdobě;

umrtvuj to tělo postem, bičem – hříšná touha svěsí křídla obě.““ „Marno všechno. Večer v pusté cele bičuju se krutě důtek ostny,

až krev splývá po trýzněném těle; ale v uchu nápěv přemilostný stále zvučí, jak jej prsty drobné vyloudily tehdy z loutny zdobné,

když pak v lože kladu čelo vzňaté, andílků tu roje nad ním hrají tento nápěv na housličky zlaté a jím ve spánek mě kolébají.“

Stanuli teď v okně. Dlouho zřeli v město velkolepé dumavě, jehož věže nesčetné se rděly v nachu večerního záplavě.

Václav okem roztouženým stíhal Hradčan zubovatý zlatý stín, jenž se vzadu na obloze míhal. Konrad zahleděl se v řeky klín,

v kamenný pak most, jenž přes ni pjal mnohé oblouky, soch řady stmělé, až se na věž hrdou zadíval, strmící tu chmúrně v mostu čele,

ana poslední teď slunce zář zlatem kreslí v tento kolos tmavý nakupených tamo sošek hlavy, – znaky divné, – matnou králů tvář

na výstupku pod korunou skvoucí, – divné krabuše s železnou mřeží, na rožních tam připevněné k věži – – Náhle s bleskem nenávisti žhoucí

Konradův se zor s těch košů smek’ a ret zlý mu skřivil úšklebek. „„Pohleď,““ zvolal, „„jaké vzácné hosti má tam z Michalovic Bohuslav –

na koš jeho v něžné příchylnosti ptáků černých usadil se dav. „Černé ptáky“ kdysi štvali zlostí – nyní u samých je mají hlav! – –

Ba, toť on. – Znám každičkou klec: Jesenius tam, zde Budovec –““ „Pojďme již! Zvon ku modlitbě zove!“ vzdechnuv soudruh do řeči mu vpadl.

Krok jich zazněl v dlažbě mramorové a stín klenbou obrovský se kradl.