Mne darmo s cesty mámí již smích tvůj dobře známý, nechť z vlastního mi nitra týž časem skřipne hlas;
chci za svým světlem jíti, nechť fantom jest, co svítí v šeř duše zorou jitra – Apage, Satanas!
Snad našich duchů vření jest nicotné, snad smění i věků příštích soudy jen přelud přeludem;
snad věčně po ní práhnout a nikdy nedosáhnout z vln vratkých pevné hroudy jest lidstva osudem.
Však buďsi tak i stále, ten vzlet po ideále, nechť realismu třeba má (pouhá slova!) kroj,
nechť k té či oné metě se vznáší, na tom světě jest živný duši chleba a všeho štěstí zdroj.
V něm všecka obsažena jest žití toho cena, ta snaha s činem spjata, jest pravý lidstva děj;
ruch kolem bez té touhy cet lichých šum jest pouhý, třpyt kočičího zlata a karnevalu rej.
Ví mudřec, že nic neví; však nejlepším co jeví se na mém vnitřním soudu ve chvíli současné:
za tím chci světlem jíti, v něm pracovat a žíti, a neptat se, zda v proudu dob příštích pohasne.
Vždy omyl ve svém Credě chci spravit, lepší zvědě, však nejen dumy snouti, chci svou též brázdu rýt;
též skutkem svoji víru chci zjevit světa šíru a k vítězné ji pouti vznést na rytířský štít.
Již dosti slov – teď k činům! Vám různých vlastí synům zní vzkaz můj, družné četě tam v modru dalekém,
vám bratrům za Šumavou, za Sněžky bílou hlavou a všude v širém světě, kde člověk člověkem.
Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu,
kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem’ rabské kruhy též s paží sestry-druhy,
však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti,
kdož nevěřící, s věrou jdem’ k Věčnu zemí šerou za hvězdou, která svítí nám v pochyb vlnobití –:
Ó, vtělit pílí ruky, co rtoma hlásáme, v šik jeden sražme pluky své známé, neznámé!
Cookies on Poetry Cove